Historik Jiří Malínský píše o příčinách, průběhu a důsledcích druhé světové války, od které letos uplyne 75 let. V první části jeho článek připomíná sled událostí do roku 1943.
Význam historické paměti
Pod tímto názvem se dnes v převážné části odborné historiografické produkce myslí první světová válka, od jejíhož konce uplynulo předloni sto let. Byl to velký a tragický konflikt, který stál miliony lidských životů převážně v Evropě. Poprvé se objevily chemické zbraně, tanky a první vojenská letadla. Přes hrůzy, které vyvolávala, to však byl konflikt, který byl ještě překonán. Chceme-li opravdu mluvit o nejpustošivějším konfliktu dosavadních lidských dějin, musíme ve své paměti oživit druhou světovou válku, od jejíhož zakončení zatím v Evropě – ne ve světě – uplynulo neuvěřitelných sedmdesát pět let. Svou předchůdkyni překonala ve všech ohledech. Bojové plyny byly použity proti civilnímu obyvatelstvu v hromadných vyhlazovacích táborech Třetí říše, množství bomb svržených nejen na bojové pozice protivníků bylo mnohonásobně vyšší a do dějin vešla i jako první konflikt, v němž byly použity jaderné zbraně. Byl to konflikt, v němž šlo o vše: o uhájení demokracie, humanismu, civilizace vůbec proti světu institucionalizovaného státního terorismu a gangsterství, jejž dějiny do té doby i do dneška nepoznaly. Udávané počty obětí zahrnující i civilní obyvatelstvo, se liší v přímé závislosti na stavu i vypovídacích schopnostech dostupných statistik a způsobu jejich definování. Rámcově je lze odhadnout na 50 – 70 milionů mrtvých.
Jak k tomuto šílenství vůbec mohlo dojít po hrůzách zákopových válek a týlových hladomorů první světové války? Souvislosti, tvořící základní páteř vysvětlení o selhání lidského faktoru zejména západních demokracií, nejsou historickou záležitostí. Naopak – vědoucí si uvědomují, že jsou věcí vlastně velmi živou, jakousi výchozí potenciální prevencí možných budoucích konfliktů, které by mohly skončit zánikem života na naší modré planetě. Maličkostí není ani nás se týkající skutečnost: český národ jen o vlas uniknul svému zániku, který pro něj – a nejen pro něj – připravovaly nejzrůdnější mozky Třetí říše.
Předehra
Dvacet let meziválečného období se později chápalo jako jakési mezidobí-přestávka mezi oběma světovými válkami (Edvard Beneš válku jako jistotu předvídal již r. 1932). Krátkozrakost západních demokracií – v mnoha ohledech až sebevražedná – byla odzbrojující. Po neúspěchu pokusů o mezinárodně právní institucionalizování kolektivní bezpečnosti (Briand-Kellogův pakt, ženevský kompromis, Locarno), propuknutí Velké hospodářské krize (1929/31 – 1936/40) a vytvoření revizionistické Osy (zhruba 1936) bylo zřejmé, že mírové období končí. Jakýmsi katalyzátorem tohoto pro evropské lidstvo tragického vývoje se staly opakované parlamentní volby v Německu (1930 – 1933). V lednu 1933 vynesly k moci ambiciózního psychopata Adolfa Hitlera, který svou mocenskou pozici, zprvu ztenčovanou lidmi z okolí prezidenta Hindenburga, upevnil jednak parlamentními volbami na jaře 1933, jednak ovládnutím německé ulice bojůvkami SA a SS, jednak tzv. nocí dlouhých nožů, která zlikvidovala levé křídlo NSDAP kolem bratří Strasserů, jednak velitelskou garnituru SA kolem Ernsta Röhma. Německo tak postupně ovládl režim představující propojení reliktů parlamentarismu, techniky totalitních způsobů vládnutí a prvky soudobého organizovaného zločinu často i za hranicemi bezskrupulózní nacistické legislativy. Gangsterské prvky se postupně přenášely i do zahraniční politiky Německa.
Srovnatelné tendence působily i ve společnostech Italského království a Japonského císařství. Ve zhruba stejné době se revizionistické tendence projevily také v politice horthyovského Maďarska. Na východě se zvýšenou intenzitou propukl čínsko – japonský konflikt. V první fázi vedl k odtržení severovýchodní Číny, na jejímž území vznikl loutkový stát Mandžukuo (1931, Mandžusko v čele s posledním čínským císařem mandžuské dynastie). R. 1937 začala otevřená čínsko – japonská válka japonským útokem z území Mandžukua. Zkusmými konflikty se sovětskoruskou mocí se staly Chasan a Chalchyngol (1938 – 1939). Obdobné snahy byly pozorovatelné i na Západě.
Revanš – nosný bod programu Osy ve více významech – se projevil i na západě. Po neúspěšném nacistickém pokusu o okupaci Rakouska (červen 1934 se zavražděním spolkového kancléře Dollfusse) následovala italská agrese v Habeši (1935, dnes Etiopie a Eritrea), obsazení strategických území v Porýní a Porúří proložené referendem v Sársku (1935 – 1936), občanská válka ve Španělsku (1936 – 1939), anšlus (březen 1938) a posléze Mnichov (29. září 1938); chronologicky do této řady zapadá i okupace zbytkového druhorepublikového Česko-Slovenska (14. 3. – 16. 3. 1939). Pokud bychom v těchto podnicích chtěli hledat společného jmenovatele, najdeme ho v západoevropské politice smiřovačství (appeseament) a americkém izolacionismu (mimo americký suprakontinent nás nic nezajímá) hájený USA.
Vývojová degenerace meziválečných velmocenských politických špiček byla až zarážející. První světová válka zasadila západním demokraciím hluboké rány; hlubší, než bylo možno tušit. Snahy o pokračování v tzv. tajné diplomacii byly silné ve svém provedení a chabé v strategii i taktice. Původně vyděračský druhý versailleský systém kombinovaný s požitkářstvím a narkomaniemi dvacátých let vedl k postupné ztrátě soudnosti a mravně k nástupu průměrnosti, krátkozrakosti a nezřídka i zbabělosti; společným jmenovatelem těchto sociálních patologií byla epidemie lidské malosti. Hlubinný hodnotový otřes vyvolaný velkou hospodářskou krizí a posílením autarkních tendencí se projevil ještě jejich zesílením, které již tehdy bylo neseno hodnotovými orientacemi finančního kapitálu. Existující alternativy více působily svou propagandou než skutečnou civilizační kvalitou. Jak německá, tak japonská a italská společnost byly chudé a společným jmenovatelem jejich hospodářského vzepětí bylo posilování vojenského (zbrojního) sektoru národních ekonomik a skrytá i otevřená příprava na válečnou expanzi. V sovětskoruském případě ponorková nemoc plynoucí z nezdaru leninského snu o rozšíření protosocialismu v západní Evropě přerostla v duchu více virtuálně než reálně založeného stalinistického konceptu v druhé polovině dvacátých let minulého století do tzv. pevnosti světového proletariátu faktické Stalinovy diktatury. Rubem těchto navenek oslnivě úspěšných hospodářských snah a průlomů kulturní revoluce bylo oslabované a rozvracované zemědělství, ekonomika pracovních táborů gulagu a fyzická likvidace leninské epochy ruského protosocialismu.
A tak se východiska druhé světové války vracela k východiskům světové války první. Ke snaze o revizi versailleského hospodářského a politického rozdělení světa. A také k pokusu o likvidaci sovětskoruského protosocialismu. K vítězství sil temnoty (jak je pojmenoval jazyk Masarykovy Washingtonské deklarace). Ve srovnání s počátkem minulého století šlo o temnotu ještě temnější a o síly, o kterých se právem v biblistické metafoře mluvilo jako o silách pekla. Zhruba tak můžeme rozumět zejména nacistickým vyhlazovacím koncentračním táborům a obdobným japonským snahám, na něž národy Dálného východu nezapomněly dodneška.
Stručný průběh válečných událostí I
Druhá světová válka začala na východě japonským útokem na čínské území z výchozího postavení v loutkovém státě Mandžusko na jaře 1937. Na západě v Evropě v té době doznívala vlna mezinárodních, převážně levicových protiválečných kongresů při současném oslabování vlád Lidové fronty a aktivizaci pravicových sil v západních demokraciích. Politika tzv. neúčasti postupně oslabovala vládu Lidové fronty ve Španělsku za sílící aktivity ruských zpravodajských agentur a postupně vychylovala těžiště sil ve prospěch frankistické ultrareakce. Republika ustupovala obnovované monarchii; tyto trendy se v zesilující se podobě projevovaly v průběhu roku 1938 a po nuceném odchodu interbrigád vyvrcholily kapitulací republikánských sil a jejich evakuací do Francie v květnu 1939, v němž Franco oslavil formální obnovou demokracie vítězství sil španělského fašismu nad demokratickou republikou. Takřka tříletá válka, do níž nerušeně zasahovaly italské a německé síly (zejména letecké), si celkem vyžádala půl milionu lidských životů včetně civilního obyvatelstva.
Mezitím ve střední Evropě vrcholil fašistický nápor v první rakouské republice. Dollfussův nástupce Schuschnigg uspořádal proto v březnu 1938 plebiscit o spojení alpské republiky s Třetí říší. Nemohl být dokončen, protože za blahovolného přihlížení západních demokracií našeho jižního souseda napadla wehrmacht. Hitler byl rakouskými sice početnými, ale ne většinovými rakouskými nacisty uvítán triumfálně ve Vídni. Novým mužem Rakouska se stal válečný zločinec Arthur Seyss-Inquart odsouzený v hlavním procesu s nacistickými válečnými zločinci k trestu smrti (druhým rakouským nacistou, který dostal stejný trest, byl Heydrichův nástupce v čele RSHA Ernst Kaltenbrunner). Přes tento úspěch svůj rakouský boj ovšem rodák z Braunau nad Innem (Braunau an der Inn) prohrál likvidací klíčových historických spolkových zemí Horních a Dolních Rakous (nahradily je nacistické župy Horní a Dolní Podunají). Výsledkem protinacistické rakouské rezistence byl zrod rakouského moderního národa, opuštění dlouhodobé tužby po sjednocení s Německem a po vzájemné podpoře dvou hlavních politických sil – křesťanských sociálů (po r. 1945 lidovců) a sociálních demokratů zrod sjednocené spolkové republiky mezi Bregenzem a Vídní, v níž se po plném sjednocení republiky r. 1955 střídala donedávna u moci převážně tato politická hnutí.
Hlavním předělem, který Evropu poslal do druhé světové války, byl ovšem Mnichov. Západní demokracie tu nezradily jen svého československého demokratického spojence, ale především vlastní vitální zájmy. Země se proněmeckému náporu svých spojenců pod vedením invenčního prezidenta Edvarda Beneše heroicky bránila při využití opravdu všech diplomatických možností a současném dobově špičkovém zbrojení. Z peněz občanů směrovaných do Půjčky obrany státu (prezident Beneš do ní přispěl z vlastního osobního majetku 100 000 Kč, tj. částkou znatelně vyšší než nejvyšší roční generálský či profesorský roční příjem) se stavěla proslulá benešovská pohraniční opevnění, tovární areály nových záložních zbrojovek v Pováží na Slovensku, ale hradil se i vývoj nových bojových letadel, tanků, proslulých brněnských kulometů (na Západě známých jako breny) a současně se země intenzívně připravovala na válku v rovině civilní obrany (srv. dobový film IDEÁL SEPTIMY, v němž je ruch těchto příprav zobrazen zblízka podobně jako je v jiném dobovém filmu NEPORAŽENÁ ARMÁDA dovedenému až k mnichovským událostem zachyceno bojové odhodlání našich předků). Československá síla však stála a padala s účinností systému mezinárodní kolektivní bezpečnosti. Přičiněním západoevropského smiřovačství však byla podpořena snaha po záchraně lhavého Hitlerova režimu a do rukou Berlína se tak postupně bez jediného výstřelu dostal jeden z tehdy největších světových zbrojních arzenálů podložených špičkově kvalitní československou pracovní silou nezřídka předstihující německou konkurenci. Dobové heslo O NÁS / BEZ NÁS / PROTI NÁM vystihuje tyto kolonialistické manýry západních politiků, které si v ničem nezadají s ruskými okupanty z r. 1968.
Spolu s tím do zad Čechoslováků vpadly Varšava a Budapešť. Zdatná československá generalita vedená mimořádně schopným náčelníkem Hlavního štábu armádním generálem Ludvíkem Krejčím či armádním generálem národním hrdinou Borisem Vojtěchem Lužou však kapitulovala jen dočasně. Vedena vůdcem druhého odboje prezidentem prof. Edvardem Benešem (vyhlásil jej do světa 16. března 1939) založila svůj odboj nejen v domácí ilegalitě, ale i na frontách druhé světové války. Zrodili se i noví hrdinové: nejen Hrdinové Sovětského svazu kapitán Otakar Jaroš nebo generál Antonín Sochor (celkem tento titul během druhé světové války získalo 5 Čechoslováků), ale i armádní generálové Karel Klapálek a velitel východní exilové československé armády Ludvík Svoboda. Výčet jmen je víc než sporý; doplnil bych ho jen snad ještě o britského maršála, velitele heroických československých letců RNDr. Karla Janouška. Ve všech případech se navíc jedná současně o významné představitele prvoodbojových legií zejména ruských.
Zlomové datum evropských dějin je 1. září 1939. Datum skutečných žní Mnichova a mnichovanství. Nacistický přepad Polska v rámci smluvních aktů Molotov – Ribbentrop a zářijové smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci Stalin – Hitler přispěl k likvidaci předem prohraného polského odporu (17. září 1939 vstoupila do bojů Rudá armáda), aniž západní demokracie, jež se konečně propracovaly od poklonkování Hitlerovi k vyhlášení války (3. září 1939), krvácejícímu Polsku jakkoliv významněji pomohly. Začala tak tzv. podivná válka karikaturního sovětskoruského a německého spojenectví (kořeněného frázemi kdysi leninské Třetí internacionály o protihitlerovském povstání znacizovaných německých dělníků a rolníků i tzv. imperialistickém rázu války a následné další socialistické revoluce) na východě provázená poměrným klidem na frontách západních. Bylo to ticho před bouří.
Nacistický blitzkrieg se rozejel na jaře 1940. Postupně byly okupovány Dánsko (údajně za 24 hodin, což ale nevyřadilo ani zdaleka dánskou ilegální rezistenci), Norsko (duben 1940, jemuž dozad v rozhodné chvíli vpadl arcikolaborant a zrádce Vidkun Quisling) a po 10. květnu 1940 Benelux a Francie, která se zhroutila po šesti týdnech místy svých značně bezradně vedených bojů. Současně se po porážce z finské strany heroicky vedených bojů v zimní válce 1939 – 1940 se SSSR připojily k Ose i Helsinki a Madrid. R. 1941 nacistická tsunami pokračovala zlomením řecké obrany (byla okupována i Kréta), obsazením Jugoslávie a zlomením řeckého odporu, spojenectvím s Rumunskem a Bulharskem (zčásti již v roce 1940) a fakticky také dokončením okupování prakticky celého území dnešní unijní Evropy. Byla tu dvě světla: záchrana britského expedičního sboru ve Flandrech (Dunkerque) a vítězství britského letectva v letecké válce o Spojené království (léto 1940) spolu se záchranou značné části belgických, holandských, zřejmě i lucemburských, ale také československých a polských exilových sil, zejména pilotů a letištního personálu, jichž měl na válku nepřipravený Londýn pomálu.
Rok 1941 byl však přes všechny oslnivé úspěchy pro Osu osudný. Německé úspěchy se po přepadu SSSR (22. června 1941) zastavily u obklíčeného Leningradu a odolavší Moskvě. Japonský útok bez formálního vypovězení války v Perlové zátoce (Pearl Harbor 6. 12. – 7. 12. 1941) dějinně vyřídil silný americký izolacionismus. Následné americké bombardování Tokia dotvořilo proslulou Velkou trojku Stalin – Churchill – Roosevelt. Vzniklo jádro protifašistické válečné koalice Spojené národy, které se v roce 1945 stalo prvními členy nástupkyně meziválečné Společnosti národů – Organizace Spojených národů. A tak i když na východě byly vystupňovány japonské útoky (Američané se zřejmě jistou dobu obávali japonského vylodění na americkém tichomořském pobřeží) a Tokio postupně obsadilo od širokého pásu při březích čínských moří Čínu, Zadní Indii včetně Barmy, velké i menší tichooceánské ostrovy, Indonézii a dostalo se do bezprostředního okolí Australského svazu i Britské Indie) úplnou kontrolu nad Pacifikem nikdy nezískalo. Obdobně se dařilo Hitlerovi: po hrubých strategických Stalinových chybách (docházelo k nim i u spojenců Atlantické charty) pronikla německá nacistická vojska k Volgogradu (Stalingradu) a na Kavkaz a ve zhruba stejné době se přiblížila na dosah Alexandrie k pouštní železniční stanici El-Alamein. Ačkoliv německá vojska obsadila až 90 % stalingradského katastru, ruská obrana odolala a naopak 19. listopadu 1942 zahájila protiofenzívu, která skončila mimořádnou německou potupou (byl zajat první německý maršál) a totální porážkou. Podobně se ve stejné době vedlo i Rommelovým vojskům Afrikakorpsu u El-Alameinu pod náporem zdrcující ofenzívy maršála Mackenzieho.
Pokud Berlín a Tokio doufaly v propojení svých snah a klíčové ohrožení Britského impéria, byly nuceny si doznat, že se jedná o nedosažitelný sen. Shodně to dopadlo i s německými nadějemi na získání kavkazské ropy. Naopak byly zapomenuty velké porážky a ztráty Rudé armády z r. 1941. Fronta se začala postupně vzdalovat od Moskvy a znatelně povolilo i německé sevření Leningradu (Petrohradu). Zima r. 1943 byla pro Berlín skutečnou katastrofou, na kterou hitlerovský režim zoufale reagoval tzv. totální mobilizací. Zesílily i pozice exilových Svobodných Francouzů (Francouzského národního výboru) dalšího hrdiny druhé světové války generála Charlese de Gaulla (mj. zakladatele současné páté Francouzské republiky).
Konec první části.