Jozef Ftorek se vrací k situaci s bojem proti prasečí-mexické chřipce z roku 2009 i ptačí (2005). Poukazuje tak na zřetelnou podobnost politiky vztahů s veřejností (PR) tehdejších autorit, včetně mediální paniky, s nynější situací rozšíření koronaviru (2019-nCoV).   

Autorita názorových vůdců, konkrétně mnoha praktických lékařů, sehrála zásadní úlohu v postojích a rozhodování veřejnosti k otázce tzv. mexické – prasečí, později pandemické chřipky. Ta byla poprvé diagnostikována na jaře 2009 v Mexiku. Ohnisko člověku nebezpečné nákazy mělo být v kafilérii, která zpracovávala uhynulé vepře z velkochovů. Během krátké doby umřelo v Mexiku na nákazu způsobenou novou formou chřipky několik, jinak zdravých lidí. Nový virus mexické chřipky měl být daleko vražednější než dosud známé kmeny. Několik desítek úmrtí ve stomilionovém Mexiku a později i ve Spojených státech pomohlo vyvolat celosvětovou paniku šířenou globálními masmédii. Noviny, rozhlas a televize na celém světě bombardovaly světovou veřejnost informacemi, které vyvolávaly obavy. Mexická nebo prasečí chřipka byla srovnávána se „španělskou chřipkou“. Ta v letech krátce po první světové válce zabila po celém světě desítky milionů lidí. Obavy, že se historie může opakovat, vyvolaly obrovskou aktivitu národních vlád i mezinárodních organizací. To vše za angažované asistence médií, jež zbožňují drama, a která pochopitelně přinášejí svým klientům (čtenářům, posluchačům a divákům) společensky významné, v případě očekávané chřipkové pandemie dost možná i životně důležité informace. Světová zdravotnická organizace (WHO), organizace s dlouhou tradicí (založena 1948) a vysokým mezinárodním renomé, vydala v červnu 2009 pandemické varování. Hrozbu pandemie klasifikovala stupněm 5 ze 6. WHO, jež je organizační součástí Organizace spojených národů (OSN), vyhlásila, že hrozba tzv. prasečí chřipky má pandemický charakter, a to v důsledku rychlosti, kterou se i v důsledku dopravního propojení kontinentů šíří. Nový kmen chřipky se během několika měsíců skutečně pandemicky rozšířil po celé planetě.

Výzkumníci v laboratořích předních farmaceutických firem jako jsou Novartis nebo GlaxoSmithKline představili krátce po vyhlášení pandemie několik preparátů, vakcín, které měly riziko spojené s epidemií chřipkového viru H1N1 významně eliminovat. Vlády ihned nakoupily k ochraně vybraných skupin obyvatel vakcíny za stovky milionů euro.

Přednost v přidělování očkovací látky měly osoby a profese důležité pro fungování státu, jeho aparátu a infrastruktury. Kromě státních úředníků a klíčových politiků se jednalo o příslušníky bezpečnostních sborů, zaměstnance energetický firem, zdravotnický personál a další vytipované i nejvíce ohrožené skupiny obyvatel.

Veřejnost byla i tak k možnosti preventivního očkování od počátku zahájení vakcinace velice zdrženlivá. Její postoj byl odrazem rezervovanosti mnoha praktických lékařů a zdravotnických pracovníků, kteří i sami pro sebe očkování odmítali, byť patřili do skupiny těch, kterým byla vakcína přednostně nabídnuta. Lékaři poukazovali především na nedostatečné testovaní nových očkovacích látek, nestandardní režim jejich zavádění včetně mnoha administrativních nesrovnalostí (na vakcíně byla mnohdy jiná označení šarže než v doprovodné dokumentaci) i poměrně mírný průběh onemocnění u většiny nakažených. Počet úmrtí na tuto formu chřipky byl dokonce statisticky menší než u klasické sezónní chřipky. Ve společnosti tak vznikla z hlediska komunikace s veřejnosti velmi zajímavá situace. Na jedné straně byl stát, jím řízené úřady a organizace, jež od farmaceutických firem draze, ale snad v dobré víře nakoupily nové vakcíny proti prasečí chřipce. Na druhé straně nedůvěřivá odborná i laická veřejnost. Někde uprostřed pak tehdejší redakce a média. Ta během podzimu a zimy 2009 o postojích a názorech obou táborů referovala poměrně reprezentativně. Sami novináři, kterých se, jako každého člověka situace dotýkala, měli pochybnosti, a tak státu i farmaceutickým firmám rozhodně nešli bezvýhradně na ruku. Média se slovy B. McNaira stala jakýmsi kolbištěm konkurenčního ideologického boje. V kause mexické – prasečí či pandemické chřipky dominantní hráči: národní státy, globální organizace a farmaceutické firmy, byly nuceny soutěžit o přízeň příjemců mediálního obsahu s dalšími skupinami, organizacemi praktických lékařů, které nutně neměly ekonomické zdroje, ale disponovaly potřebným know-how. Osvojily si mediální gramatiku, pravidla fungování masmédií, představily mediálně atraktivní obsah, téma – příběh, který nešlo ignorovat. Už jenom proto, že každý máme jen jedno zdraví a jeden biologický život. Katastrofické scénáře pandemie prasečí chřipky se nenaplnily. Vlády měly zcela jiný problém. Jak naložit s miliony dávek očkování, které nikdo nechce? V okamžiku, kdy vakcíny nešly na odbyt, rozšířily státní úřady, snad v dobré víře, možnost očkování i na další skupiny obyvatel, a to včetně malých dětí a těhotných žen. Nakonec se vlády pokusily přebytečné vakcíny prodat v zahraničí.

Podvod století

Skutečnou bombu v kause prasečí chřipky koncem prvního lednového týdne 2010 odpálil Wolfgang Wodarg, lékař, epidemiolog, předseda zdravotní sekce Rady Evropy a předseda výboru pro zdravotnictví německého parlamentu. Pro francouzský deník L´Humanité prohlásil, že pandemie prasečí chřipky je podvod století. Vyhlášení pandemie prasečí chřipky H1N1 Světovou zdravotnickou organizací (WHO), která se rozšířila v roce 2009, bylo podle něho falešné.[1] Vše měly mít na svědomí farmaceutické firmy, které na strachu světové veřejnosti z nové a nebezpečné nemoci inkasovaly obrovské finanční sumy. Podle Wodarga ovlivnily farmaceutické společnosti vědce a veřejné agentury, zodpovědné za úroveň veřejné zdravotní péče s cílem podpořit patentování jejich léků a vakcín proti prasečí chřipce. Vyvolaly tak horečnou aktivitu vlád po celém světě. Wodarg poukázal na spojení některých veřejných činitelů a farmaceutických firem. Vlastní vakcíny proti pandemické chřipce byly podle Wodarga vyvinuty příliš rychle, některé pomocné látky nebyly dostatečně vyzkoušeny. Vakcína vyvinutá firmou Novartis byla podle Wodarga vyrobena v bioreaktoru z rychle se množících rakovinných buněk zvířat. Technikou, která nebyla dosud nikdy použita. Nelze podle něj vyloučit, že bílkoviny, zbytky rakovinné buňky, přítomné ve vakcíně vyrobené bio-reaktorem, mohou generovat u očkovaných osob nádor. Německá vláda tak na základě jeho zjištění vypověděla společnosti Novartis smlouvu. Rada Evropy zahájila na jeho podnět vyšetřování praxe WHO. Wodargova obvinění oblétla celý svět. Odmítavý postoj velkého množství názorových vůdců, praktických lékařů k inzerované pandemii prasečí chřipky měl významný vliv na zdrženlivost světové veřejnosti ve vztahu k vládním pobídkám, jak se před hrozbou potenciálně nebezpečné nemoci chránit.

Zdrženlivost světové veřejnosti ve vztahu k inzerované pandemii prasečí chřipky byla vedle odmítavého postoje praktických lékařů způsobena i zkušeností s tzv. ptačí chřipkou. Podle Wodarga WHO už tehdy, po několika hlášených případech úmrtí a přenosu nemoci ze zvířat na člověka, spustila ohromný poplach. Mnoho států (včetně ČR) nakoupilo nové nevyzkoušené léky. Legendární se tehdy stal lék Tamiflu. Situace morální paniky, šířené médii tehdy využily k marketingu svého zboží nejen farmaceutické firmy, ale i výrobci některých nápojů a potravin. V České republice zašel nejdále výrobce minerální vody Fromin. Ta byla podle výrobce svým složením účinnou ochranou i prevencí proti ptačí chřipce. Firma v důsledku tvrzení o prevenci proti nákaze ptačí chřipkou na obalu minerální vody čelila obviněním státních úřadů z používání klamavé reklamy. Jelikož většina minerálních vod obsahuje řadu minerálů a stopových prvků, které povzbuzují a posilují imunitní systémlidského organismu, může minerální voda, čistě teoreticky, pomoci k posílení imunity i v tomto případě. Právě tento argument používala i PR agentura, jež výrobce minerálky „proti ptačí chřipce“ mediálně zastupovala.

Epidemie ptačí chřipky H5N1 „řádila“ ve světě na přelomu let 2005 a 2006. V podobném duchu opanovala světový mediální prostor a mysl mnoha lidí jen několik let před pandemií chřipky prasečí. Výstavy okrasného ptactva a drůbeže byly na základě nařízení hygieniků zrušeny. Někteří lidé se tehdy velmi báli jakéhokoli kontaktu s veškerým ptactvem. Obavy o vlastní zdraví a život je vedly i k úvahám, zda nevyhubit opeřence ve vlastním domácím chovu, včetně exotického ptactva. V podezření se tak ocitli vedle holubů a drůbeže i papoušci a andulky. Tak jako v čase nemoci šílených krav (BSE) i tentokrát projevovali lidé zdrženlivost v konzumaci masa, v případě ptačí chřipky drůbežího. Média se předháněla v referování o nálezech uhynulých opeřenců. Těla mnoha mrtvých ptáků byla podrobena pitvě. Hostitelem zákeřného viru mohl být kterýkoli pták, živý nebo mrtvý. Dobovou hysterii dobře vykresluje výrok prezentovaný tehdy v médiích jedním veterinářem. Tomu volala znepokojená paní. Na balkoně našla mrtvou sýkorku a chtěla se poradit, co má dělat…

Poznámky:

[1] Wolfgang Wodarg poskytl krátce po svém prohlášení pro světová média rozhovor i pražské redakci Lidových novin, kde zopakoval svoje kritická stanoviska, názory a odhalení. S jeho stanovisky se takmohla seznámit i širší veřejnost v ČR.