Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak pandemie mění kontext hlasování o změnách ústavy.
Týden po vojenské přehlídce v Moskvě 24. června 2020 se má konat i odložené všenárodní hlasování o změnách ruské ústavy. Dnešní ústava (1993) dostane „nový kabát“, změní vztahy mezi jednotlivými větvemi moci ve státě, především ve prospěch prezidenta, a také vynuluje prezidenská období Vladimira Putina. Tomu se tak má otevřít možnost stát se prezidentem ještě dvakrát, na dalších dvanáct let. Současné ústavní období Putinovi končí v roce 2024. Změna ústavy má učinit alespoň na čas jasno v palčivé otázce nástupnictví Vladimira Putina, i když zdaleka nelze tvrdit, že Putin opravdu bude prezidentem až do roku 2036.
Všenárodní hlasování neboli plebiscit bylo v pondělí ohlášeno na 1. červenec letošního roku. Potvrdilo se tak, že vláda s potvrzením platnosti ústavy spěchá a nechce je odkládat na podzim letošního roku, i když epidemiologická situace v Rusku stále není zcela příznivá. Počet nakažených sice pozvolna klesá, ale v současnosti panují obavy, že se pandemie přesune do regionů.
Právě pandemie koronaviru udělala čáru přes rozpočet plánům na rychlé přijetí ústavních změn 22. dubna, de facto tři měsíce poté, co Putin překvapivě záměr změnit ústavu oznámil. Dalším překvapením v řadě se stala skutečnost, že konečná verze, která se v březnu dostala k hlasování do Státní Dumy se značně lišila od toho, o čem Vladimir Putin v lednovém projevu hovořil. A konečně poslední a velmi nevítané překvapení čekalo i na Vladimira Putina a jeho vládu, když se po pomalém nástupu začala pandemie v Rusku nerovnoměrně, ale velmi rychle šířit. Za „oběť“ ruské epidemii padly jak květnová vojenská přehlídka, tak krátce před ní i hlasování o ústavních změnách.
Pandemie prověřuje vztahy mezi státem a občany z hlediska poskytované péče, prevence a sociální pomoci. Jako i jinde je pandemie také v Rusku problémem sociálním a hospodářským, který vstupuje do určitého výchozího kontextu. Je všeobecně známo, že léta rychlého hospodářského růstu prvních dvou období Vladimira Putina mezi roky 2000 a 2008 se stala neopakovatelnou minulostí. V posledních letech se Ruska týká spíše stagnace, která se dostává do kontrastu se slovními aspiracemi ruské vlády i ruského prezidenta. Putin před nedávnem slíbil ruské společnosti „průlom“, který měly zajistit tzv. národní projekty, ale ekonomické i sociální důsledky pandemie koronaviru mění celou řadu okolností a předpokladů. Nastala znova situace hospodářského poklesu, již nyní značného růstu nezaměstnanosti a tlaku na státní rozpočet, který je zčásti oslaben nízkými cenami ropy i zemního plynu (a zároveň počítá se stále dost velkými náklady na obranu a bezpečnost). V kontextu karanténního uzavření ekonomiky se pak ruská vláda snažila pomoc státu „dávkovat“, což budilo dojem nekoncepčnosti a bylo spojeno s ex post reakcemi na problémy místo preventivních opatření (k nimž patří například Kurzarbeit – v Rusku se spolehli na zvýšení podpory v nezaměstnanosti). Zdá se, že koronavirus v Rusku donutí vládu vzdát se putinské (ano!) mantry vyrovnaného státního rozpočtu.
Určitou zkouškou si prošel také systém vládnutí v Rusku. Nerovnoměrnost pandemie (s regiony, kterých se pandemie dotkla velmi málo, až po velmi zasaženou Moskvu či problematický Dagestán) vedla k decentralizaci boje proti nemoci, což posílilo úlohu gubernátorů a obecně prestiž regionálních úřadů. Dočasně se proměnilo i osazenstvo Putinova „politbyra“ a oslabili (vzhledem k podstatě problému) silovici, členové bezpečnostních sborů. Prominentní roli dostal moskevský starosta Sergej Sobjanin, který fakticky na čas zastínil i premiéra Michaila Mišustina. Ani prezident Putin nepředstavoval silného a akčního hráče v první linii. Důvod je nasnadě, nikdo nechce riskovat život prezidenta, který je nosným pilířem celého politického systému. Putin tak sehrál spíše úlohu někoho, kdo komunikuje jednotlivé kroky vlády veřejnosti, případně distančně koordinuje. V poslední době došlo k návratu prvků „ručního řízení“ – tentokrát ovšem v distančním stylu prostřednictvím videokonferencí. Příkladem je situace, ve které Putin napravoval v „přímém přenosu“ pochybení regionálních úřadů (a to nebyla náhoda) ohledně (ne)vyplácení prezidentských bonusů lékařům a zdravotníkům. Dalším pak Putinův zásah do situace v už zmíněném Dagestánu. Zatím ale platí, že epidemiologická izolace Putinovi v popularitě nepomohla, i když mu ani nijak znatelně neuškodila.
V souvislosti s všenárodním hlasováním tu tak vzniká několik otázek, na které ovšem dostaneme odpovědi nejspíš mnohem později. Změna kontextu je patrná a mám osobně pochybnosti o tom, zda na něm něco změní slavnostní přehlídka k 75. výročí porážky nacistického Německa, jak předpokládají někteří pozorovatelé. Prozatím je jasné, že změny ústavy mají v ruské společnosti téměř většinovou podporu, odklad hlasování dokonce vedl v dubnu k posílení této podpory (v květnu k jejímu mírnému poklesu ze 47 na 44 %, a to na úkor nerozhodnutých). S hlasováním se ale nejspíš spěchá nyní hlavně proto, že v létě bude mobilizace voličů i z čistě praktických důvodů komplikovaná (pokud bude pokračovat trend oslabování karantény a návratu do normálu, je to doba dovolených) a na podzim by se mohlo hlasování dostat do zpolitizovaného kontextu – zvláště pokud bude pokračovat trend ekonomického a sociálního poklesu v důsledku koronavirové pandemie.
Za pozornost stojí probíhající výzkum týmu sociologa Michaila Dmitrijeva o politických náladách v ruské společnosti. Dmitrijev byl totiž jeden z mála, kdo v roce 2011 předpověděl masové protesty v Rusku. Dmitrijev nyní hovoří o tom, že v ruské společnosti se začal zvyšovat zájem o politiku a během letošního jara začalo narůstat to, co nazývá agresí společnosti vůči současné vládě a zájmem o postmateriální hodnoty (právní stát či kvalita vládnutí). Hlavními terči kritiky se stávají federální vláda a konkrétně prezident Putin, zatímco regionální vlády (ale nikoliv konkrétní gubernátoři) v očích lidí posílily. Ovšem politická opozice v Rusku (ani systémová a ani nesystémová jako je Navalnyj) nemá důvod k jásotu – Dmitrijevův výzkum ukazuje, že opozice se netěší důvěře občanů stejně jako vláda. Společnost se tak ocitá v patové situaci, kterou vytváří nedostatek důvěry: chce být reprezentována jinak, ale nemá kým. Postrádá politickou důvěru v demokratické instituce, včetně nesystémových opozičních stran a uskupení. Výzkum také ukazuje, že oproti očekávání byla ruská společnost v dodržování restrikcí a karanténních omezení mnohem méně disciplinovaná než v západních zemích nebo USA. Tedy je pravým opakem představy o autoritářském státě, kde vládne neomezená silná ruka.
Výzkum rovněž zjistil, že v novém covidovém kontextu se vynulování prezidentových termínů stává „prakticky nereálným scénářem“, pokud by se realizoval v legitimních rámcích, tj. bez falzifikací. K tomu je ale nutné dodat, že se jedná o pohled prostřednictvím kvalitativních dotazníků – v kvantitativním průzkumu z května má změna ústavy i vynulování Putinových období podporu 47 %, respektive 44 % dotázaných. Jinak řečeno, pasivní podpora ústavním změnám nechybí, i když není optimální. Ještě pasivnější je právě nesouhlas, protože podle průzkumů se nesouhlasící hlasování v daný moment nezúčastní.
Sledování nálad v jakékoliv společnosti je jako chození po pohyblivém písku. Dmitrijev říká, že současné výsledky výzkumu nebude nyní uceleně publikovat. Podle něj až podzim ukáže, jakou cestou se ruská společnost vydá – zda rostoucí politizaci posledních týdnů přetaví do skutečné politiky, nebo zda se obrátí sama do sebe ve snaze přežít krizi jako tomu bylo v 90. letech. Dá se tedy konstatovat, že načasování hlasování o ústavě je v tomto smyslu předvídavý, i když vzhledem k nejisté situaci s pandemií v regionech také riskantní tah. Vysvědčením, jak vláda a Vladimir Putin zvládl pandemii a její dopady, ale zdaleka nebude…