Historik Jiří Malínský ve své eseji mapuje některé málo známé okolnosti úlohy prezidenta Beneše v době únorové krize.
Nedávné opomenutí Benešova jména i renomovanými historiky při pandemicky „ostříhaných“ oslavách 75. výročí konce druhé světové války nebylo náhodné. Úzce souvisí s dalším údajným Benešovým selháním v únorové krizi r. 1948. Tato donedávna sváry podněcující skutečnost je stále živá a pod povrchem všednodennosti doutná připravena vzplanout opakovaně do sváru vyhrocených diskusí utloukajících pozornost nezúčastněného jedince stereotypností svých průběhů i vášně budících opotřebovaných fakt. Existuje však ještě jedna neskonale chmurnější možnost: jejich dokonalé zapomenutí. K jakým trapným koncům to může vést, ukazuje mimo aféry Prahy 6 či Řeporyj i současné neméně stupidní dění v historickém západním světě. Lhaní z nevzdělanosti a hlouposti se nejčerstvěji dotýká i takových jmen jako jsou Churchill, de Gaulle, Thomas Jefferson, George Washington, Charles de Gaulle a řada dalších.
Časový průběh únorové krize je dnes z větší části znám. Jednak ze vzpomínek pučistických účastníků a produkce předlistopadové historiografie strany, jednak ze vzpomínkových knih exilu. Na jejich základ tušíme pohádkovost komunistické režimní dikce o nedoložitelném spiknutí pravice a hrozící restauraci kapitalismu s následným líčením rozkvětu a sílení direktivního komunistického protosocialismu, na straně druhé stupňující se naivitu demokratických sil ochromených následky blokové logiky, jak vyplynula ze závěrů a následných postupů Teheránu, Jalty i Postupimi i rychlosti osvobozování Evropy z nacistické hrůzovlády z jihu, západu i východu. Spornou otázkou v této optice zůstává postup a názory vůdce druhého odboje Edvarda Beneše a s tím úzce propojený smysl kratičkých dějin a historického odkazu třetí Československé republiky. Benešovy názory a autentické výroky zůstávají v tomto ohledu stále v poznávacím nebytí nejen laické veřejnosti.
Beneš a jeho představy o poválečném vývoji
Edvard Beneš, který druhou (18. 7. 1941) i třetí (12. 12. 1943) československo-sovětskou smlouvu uzavřel v přesvědčení o humanizaci Moskvy i potřeby znovu a dlouhodobě prohloubit systém mezinárodní kolektivní bezpečnosti, si výslovně vymínil, že do vnitřních věcí republiky Moskva zasahovat nebude. Počítal s vývojovou demokratickou radikální sociální revolucí a pronikavým zjednodušením stranického politického systému. Komunisté tu v duchu svých válkových proklamací měli mít čestné místo čelné demokratické strany. Osvobozený stát měl být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem především na úrovni vedoucích velmocí Společných národů. Takto uspořádaná Evropa se měla stát zárukou racionálního uspořádání světa, které by zabránilo propuknutí třetí světové války, jež by – jak byl EB přesvědčen – vedlo k zániku evropského lidstva. Nebyl zdaleka sám, kdo uvažoval tímto způsobem; plodem těchto úvah se stal systém Evropských společenství, v němž nejznámější jsou Evropská unie a Rada Evropy (především čestný občan Evropských společenství Jean Monnet) a stopy těchto úvah nalezneme také na východě Evropy u ruských státníků Gorbačova (jednotný Evropský dům) i Putina (Velká Evropa, Euroasijské hospodářské společenství).
Sloupy, na kterých tento systém benešovské socializující demokracie byl postaven, se však začaly chvět již koncem války a tyto destruktivní náznaky dále zesílily během let 1946 – 1947. Mnoho v této souvislosti znamenala i nenadálá smrt amerického prezidenta Roosevelta v dubnu 1945. Jednotné či alespoň zhruba koordinované postupy byly vytlačovány praktickopolitickou vahou mocenských sfér vítězných velmocí, mezi nimiž vynikaly SSSR a USA. Rodil se poválečný tzv. jaltský systém.
Uvnitř ČSR se situace utvářela obdobně. Již moskevská březnová jednání r. 1945 naznačovala váhu sovětského spojence, který si během války svévolně osvojoval až místy protektorské působnosti. Nejzřetelněji se to projevilo na politice Moskvy vůči Podkarpatské Rusi; zhruba od listopadu 1944 bylo zřejmé, že obnova československé svrchovanosti na tomto území je nemožnou. Požadavky ukrajinských bolševiků však byly ještě dalekosáhlejší. Ve hře bylo severovýchodní Slovensko nazývané také Prešovskou Rusí a alespoň zmiňován byl sovětizační koncept části vedení Komunistické strany Slovenska předpokládající na jeho území vytvoření samostatné ruské svazové republiky. Mělo-li mít na Slovensku smysl rozsáhlé infrastrukturní investování a financování slovenské kulturní revoluce navazující na některé posuny válečného období, byly nutné restrikce těchto slovenských až avanturismu se blížících snah; posléze toto úsilí vlády vyústilo do tří tzv. pražských dohod a tzv. asymetrického modelu československé státnosti (ústřední státní orgány byly současně i národními orgány českými). Jedno přitom vadlo nenávratně do minulosti: prvorepublikový koncept jednotného československého národa.
Počáteční souhlas českých demokratických stran s komunistickým utlumováním slovenské Demokratické strany (na Slovensku KSS utrpěla povážlivý neúspěch v parlamentních volbách r. 1946) ustoupil v průběhu roku 1947 rýsujícímu se demokratickému bloku proti KSČ. Klíčovou úlohu tu hrálo chování ministerstva vnitra, kontrolovaného komunisty, a zejména bezpečnostní část Sboru národní bezpečnosti. Porušování zákona a ústavy včetně zákona o Státní bezpečnosti z r. 1947 sílilo. Komunisté totiž stále nepokrytěji usilovali o dosažení úplné kontroly nad Československem v duchu impulsů z Moskvy a posléze i z Kominformy (Informačního byra komunistických a dělnických stran) včetně resentimentů z podzimu 1920. Klíčovou úlohu v tomto střetu hrál prezidentský úřad a osobně Edvard Beneš.
Vztahy s komunisty a cesta k únoru
Původně korektní vztah mezi Benešem a komunisty se posléze začal kalit. Benešovská představa o vzájemně přijatelném koncertu klíčových politických stran odpovídající v hrubém srovnání druhoodbojovým konceptům demokratického druhého odboje a směřování prezidentovy knihy Demokracie dnes a zítra byla od počátku znejisťována stíny minulosti. Prvorepublikové zkušenosti, mnichovská krize a následná katastrofa, rozpory z počáteční fáze druhé světové války a naopak nesoulad související se sibiřskou anabází na přelomu desátých a dvacátých let nikdy zcela nezmizely. A když se od poloviny roku 1947 stále zřetelněji ukazovalo, že se může jednat o bytí i nebytí demokracie v Československu, vnější gottwaldovské zachovávání úcty vůči legendárnímu prezidentovi postupně bralo zasvé. Katalyzátorem tohoto erozivního vývoje bylo sílení bolševizačních resentimentů v politice Gottwaldova vedení i stíny, které se vázaly k Sboru národní bezpečnosti a uměle rozpoutávaným aférám tzv. rudého gestapismu jako byly již od r. 1945 pseudoaféra profesora Vladimíra Krajiny, generálního tajemníka československých (národních) socialistů, domnělé slovenské spiknutí neexistující ústřední ilegální ľuďácké organizace kolem Demokratické strany, mostecká špionážní aféra, milionářská daň (týkala se řady mohovitějších i méně prosperujících prokazatelných nemilionářů), krčmaňský případ (krabičkové atentáty spojitelné s krajským olomouckým výborem KSČ) a řada dalších; postupně spěly k únorové krizi.
Jakousi roznětkou se vedle tlaku z Moskvy stala i prohra kryptokomunistického (údajně levicového) křídla ČSSD na jejím XXI. brněnském sjezdu. Úsilí o vyšachování probenešovského Laušmanova vedení a demokraty nešťastně uchopená aféra kolem pražských nekomunistických velitelů SNB i Noskova prokazatelná neochota plnit závazná vládní usnesení v této věci schválená přes zuřivý odpor komunistických ministrů její demokratickou většinou spěly mezi 10. a 20. únorem do únorové vládní krize. Lze ji popsat i jako konfrontační srovnání dvou pojetí neodvratné sovětizace Československa: demokratického finlandizačního a otevřeně despoticky stalinského.
Mnohé ve svých komentářích na RFE r. 1973 zachytil Ferdinand Peroutka, bezprostřední účastník těchto pohnutých událostí a spolusdílitel informací dnes běžně neznámého poúnorového exilového Frankfurtského záznamu. Obsáhlejší citace jeho slov vykresluje atmosféru počátku poslední únorové dekády r. 1948 vskutku velmi hutně (Peroutka tu líčí Zorinovo působení v Praze): „Rovnou z letiště se odebral k zahraničnímu ministrovi Masarykovi a řekl mu: ,Za nynějších okolností sovětská vláda nemá jiné přání než vidět, že úsilí pana Gottwalda se daří.‘ Promluvil s oběma sociálně demokratickými ministry Majerem a Laušmanem. Majerovi řekl, aby se řídil Fierlingerovým příkladem a více spolupracoval. Laušmanovi řekl, že ,Sovětský svaz mohl by být donucen zabezpečit československou samostatnost.‘ Mluvil i s jinými a říkal jim, že ,Sovětský svaz nikdy neopouští své přátele.‘ Podle komunistických pramenů řekl Gottwaldovi, že ,Sovětský svaz nikdy nepřipustí, aby do vnitřních věcí Československa se vměšovaly západní státy.‘ … Řekl národně socialistický ministr Drtina: ,Nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější naše jistota spočívá v úzké spolupráci se Sovětským svazem.‘ To nebyla jen vymyšlená taktika v poslední chvíli, to vycházelo z větší hloubky. Byly tu nevyhladitelné následky Mnichova.“
Obecně známé obsazování sekretariátů demokratických stran komunistickými bojůvkami organizované Státní bezpečností Sboru národní bezpečnosti mezi 20. – 25. únorem již 23. února učinily jejich odpor bezpředmětným. Bláhové plány – byly-li fakticky jaké – na pořádání demokratických protidemonstrací 26. února byly mimo prostor a čas. Vysokoškolské studentské demokratické demonstrace, relativně úspěšné ještě 23. února, byly 25. února policejně potlačeny během převládající tísnivé a poraženecké nálady demokratické veřejnosti kontrastující s triumfalismem komunisty podporovaných lidí naivně věřících v nebezpečí „reakčního“ spiknutí.
„Druhý Mnichov“
Edvard Beneš, který situaci Prahy znal z letmé autopsie (navečer 21. února projel automobilem Prahou během cesty na lánský zámek a Prahou procházel jeho blízký spolupracovník Jan Jína), usiloval do poslední chvíle o zachování dosavadního demokratického prosovětského režimu v ČSR. Byl to znát i z jeho rozhodných slov v tehdy důvěrných kuloárových jednáních. 22. února během setkání s premiérem Gottwaldem a ministrem vnitra Noskem mj. uvedl „Připravujete druhý Mnichov. Rozumíte dobře, co tím chci říci. Co mne se týče, budu postupovat právě tak, jako tehdy. Nechci hrát žádnou roli v tomto novém Mnichově, který chystáte.“ (podle Jínova záznamu). Skutečný charakter a směr komunistických cílů formuloval při konečných jednáních 25. února: „… ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy, pánové, a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu – Osvoboditeli: ,Věrni zůstaneme.‘ Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost a demokratický smysl našeho lidu.“ (Jak prokazují dobové relace Státní bezpečnosti, během únorové krize po celé délce hranic republiky navazujících na území obsazená Sovětskou armádou byla připravena její vojska, aby v příznivém momentu obsadila Československo. Moskevská snaha o kontrolu posledního, ještě Sovětskou armádou neobsazeného strategicky zvláště důležitého satelitního státu byla z ruského hlediska posléze naplněna hrubým porušením zásad mezinárodního práva a bratislavských dohod 21. srpna 1968.)
Západ podporující československé demokraty abstraktními šlechetnými slovy provázenými absencí následných věcných činů činil jakýkoliv antisovětizační (desovětizační) odpor demokratických sil předem poraženým. Beneš, obávající se propuknutí světové jaderné války a trpící kornatěním cév a tehdy neléčitelným vysokým krevním tlakem, usiloval o stále ještě dosažitelné cíle: zachování světového míru, československé státnosti a alespoň zčásti demokratických reziduí. Věděl dobře, že jeho života je nakrátku a i když neztrácel naději, uspořádával to, co bylo v jeho silách ještě ovlivnit (mj. se připravovalo vybudování exilového Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium v Londýně).
Beneš, jemuž se předhazovalo, že přímo proti puči nic neudělal, zasáhl do události publikováním petice Výzva kulturních pracovníků (21., 25. a zřejmě i 26. února) usilující o to, „aby všechny strany poctivě, nejen proklamacemi, ale i denní předvolební praksí, odmítaly jakékoliv znásilňování, teror a útisk. Jsme proti každému, třebas maskovanému a zakrytému omezování volnosti shromažďovací a volnosti projevu i v období předvolebním.“ Její signatáři také upozorňovali: „Za dnešní situace považujeme za nutné žádat především, aby naše vládní soustava rostla nadále jako socializující a parlamentní demokracie, jako skutečná vláda lidu, lidem a pro lid, z našich národních tradic vyjádřených posléze nejvýrazněji životním dílem presidentů Masaryka a Beneše a aby nekopírovala slepě cizí vzory. Přejeme si, aby naše sněmovna svým složením získala si respekt nejobecnější.“ Text manifestu-petice vznikal v prvních hodinách únorové krize v prostorách Kanceláře prezidenta republiky, jeho hlavními stylizátory byli spisovatel Josef Kopta a poslanec, prezidentův starší bratr Vojta Beneš. Mezi jeho první signatáře patřili mj. historik František Michálek Bartoš, předseda Nejvyššího soudu Ivan Dérer, ekonom prof. Josef Macek, ústavní právník prof. Zdeněk Peška, poslankyně a předsedkyně Rady československých žen Milada Horáková, novinář-komentátor Ferdinand Peroutka, básník národní umělec Jaroslav Kvapil a pražský arcibiskup Josef Jaroslav Beran. Vznikal v pololegální atmosféře; místem, kde se měly shromažďovat podpisy, byla záložna v Žitné ulici v Praze-Novém Městě. Způsobem svého komponování připomíná starší manifest Věrni zůstaneme! z r. 1938 odkazující na Manifest českých spisovatelů (květen 1917) a Národní přísahu (13. duben 1918), jež stojí v základech moderní české i československé státnosti.
Smrtelně nemocný prezident dokázal maximum možného. Zabránil propuknutí krvavé občanské války (v komunistickém podání projevil svůj realismus) a vydatně spolupřispěl k oddálení zamýšleného ruského vojenského vpádu (tento prvek sdíleli všichni komunističtí vůdcové včetně Antonína Novotného – ruské úsilí bylo korunováno bylo korunováno až velmi pomyslným „úspěchem“ 21. srpna 1968).
xxx
Nadčasově, ale současně i zasutě působí demokratická slova této doby sklonku demokracie. Odhodlání demokratických, povětšinou socialisticky smýšlejících studentů „nyní přišel čas, abychom dokázali skutky, že jsme věrni Masarykovu odkazu i že stojíme za dr. Benešem, Masarykovým žákem, naším druhým osvoboditelem. Českoslovenští studenti jsou odhodláni chránit parlamentní demokracii, nezastaví se ani před důsledky, /jaké/ prožili v roce 1939.“ z 25. února znějí dnes stejně bezútěšně jako výzva stoupence socializující demokracie pražského arcibiskupa Josefa Jaroslava Berana „Neničte odkaz presidenta Osvoboditele i práci presidenta Budovatele! Sami jste je tak nazvali. Dílo jejich uznává celý národ. Pracovali a trpěli pro Vás i za Vaše potomstvo. Důvěřovali jste jim vždycky.“ zveřejněná 26. února 1948.
Máme sílu na ně navázat? Navázali jsme na ně? A do jaké míry?