Pavel Janíčko komentuje kovidovou státní podporu soukromého podnikání, která je v rozporu s tezí o zisku jako odměně za „podnikatelské riziko“.
Posledních třicet let jsme bombardováni různými vyjádřeními opěvujícími stávající systém u nás a obecně kapitalismus všude ve světě jako nejefektivnější ekonomické i politické uspořádání všech dob (a nikdy jinak) a to zejména ve srovnání se socialismem založeným na společenském vlastnictví výrobních prostředků. Ekonomický rozvoj a především rozvoj inovací je podle těchto názorů založen na soukromých aktivitách jednotlivců, kteří mají prostor pro uplatnění individuální aktivity a svých nápadů a nejsou omezováni při sledování svých soukromých zájmů byrokratickým či přímo nepřejícím státem. Tento typ subjektů však přináší na oltář celospolečenského pokroku i značnou daň, totiž alespoň podle chápání a vnímání teorie i legislativy soukromé subjekty podnikají s rizikem, že toto jejich úsilí bude trhem vyhodnoceno jako neúspěšné.
Tomu odpovídají i následující definice:
„Podnikatel (také dle občanského zákoníku) je definován jako osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským, nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.”
„Individuální podnikatel je osoba, která se zabývá komerčními aktivitami, a hledá finanční prostředky na organizaci podniku, čímž přijme riziko…“
„Podnikatelé jsou základním kamenem volných trhů, protože umožňují jednotlivcům vlastnit nápady, koncepty a aktiva, která společně vytvářejí pozitivní finanční výsledky prostřednictvím vytváření bohatství. Jednotlivci jsou zmocněni a motivováni k tomu, aby usilovali o své vlastní zájmy prostřednictvím obchodních podniků, s pobídkou k vytváření bohatství, které lze získat prostřednictvím plného vlastnictví. Rovněž je zcela spravují soukromé osoby, takže vlády jsou vyloučeny z hlasování o rozhodnutích a postupech společnosti.“
„Soukromé firmy za to, že nesou toto podnikatelské riziko a podnikají na svůj účet a nechtějí, ba přímo odmítají asistenci státu, přitom nárokují část vytvořeného produktu v podobě zisku.“
Kapitalistický zisk jako první objevil a popsal klasik politické ekonomie Adam Smith, který jej chápal jako náklad kapitálu, v tom smyslu, že se jedná o důchod přirozený, náležející tomu, kdo vynakládal kapitál. Kdyby nebylo zisku, neakumulovalo by se, nevznikaly by pracovní příležitosti. Zisk je podle něj odměnou za podnikatelské riziko.
Zdá se však že časy se mění, a to nejen v souvislosti se současnou koronavirovou krizí, jež má do jisté míry externí charakter a není přímo způsobena vnitřními mechanismy systému, nicméně přesto znovu zřetelně obnažuje tendenci vyjádřenou sloganem o privatizaci zisků a socializaci ztrát neboli fungováním suverénních soukromých podnikatelů s „pojištěním“ v podobě státního rozpočtu za zády.
Státem garantované „svobodné“ podnikání se světovému kapitálu podařilo v nedávné historii ověřit a v plné míře použít v období finanční krize 2008–2009, kdy např. americká vláda zavedla programy, umožňující do záchrany bank a dalších důležitých institucí investovat až 700 miliard dolarů, stejný plán ve Velké Británii spočíval ve vyčlenění 50 mld. liber, z nichž část použila na odkup části akcií postižených subjektů v rámci navýšení jejich kapitálu a zbytek byl použit jako záruka za zbylé nově upsané akcie a dalších 200 mld. liber bylo vyčleněno pro krátkodobé půjčky, k zajištění hotovosti v případě potřeby.
Obdobně reagovaly i další členské státy EU, především Německo, Francie a Itálie. Evropská komise dokonce umožnila členským státům EU porušovat rozpočtová kritéria.
Stejná situace se opakuje v nynější koronavirové krizi. Vlády i nadnárodní struktury se předhánějí v pomoci ekonomikám, které jsou ale většinově zprivatizovány a měly by tedy fungovat podle nám desítky let vnucovaných teorií jako souhrn suverénních soukromých subjektů, které sledují své zájmy a odmítají ingerence státu, které mohou přece jen poškodit tržní prostředí. Stačí si jen zalistovat internetem a dozvíme se, jaké sumy jsou připraveny na záchranu soukromovlastnických ekonomik ve světě:
„Záchranný plán pro ekonomiku, který ve středu představila Evropská komise, vzbuzuje mezi českými politiky emoce, především kvůli velkému zadlužení unie, které by se splácelo 30 let. Plán pro ekonomiku EU je ve výši 750 mld. euro. Z celkové částky má jít 500 mld. EUR na granty a dotace a zbývajících 250 mld. EUR na půjčky členským státům EU.“
„Americký prezident Donald Trump ve Spojených státech vyhlásil stav nouze kvůli pokračující epidemii nového koronaviru. Opatření podle něj dává vládě k dispozici až 50 miliard dolarů (1,18 bilionu korun) na boj s nákazou a umožňuje přijímat rychlejší rozhodnutí.“
Pojďme domů a sumarizujme opatření, která zatím byla spuštěna v ČR:
Program COVID II. Osobám samostatně výdělečně činným (OSVČ) i malým a středním podnikům bude Českomoravská záruční a rozvojová banka ručit za úvěry u komerčních bank a také jim přispěje až milionem korun na úhradu úroků. Podpořeno by tak mohlo být více než sedm tisíc projektů v souhrnné hodnotě okolo 20 miliard korun.
„Ošetřovné“ pro OSVČ. Tedy dotace ve výši 424 Kč za každý den v karanténě nebo ošetřování člena rodiny (500 Kč za duben – poznámka redakce). Jde o obdobu ošetřovného u zaměstnanců. Vyplácet ho bude ministerstvo průmyslu a obchodu.
Přímá podpora OSVČ. Jde o podpůrné opatření pro OSVČ, díky kterému ti, kteří byli současnou pandemií a souvisejícími opatřeními vlády zasaženi nejvíce, získají přímou podporu ve výši 25 tisíc korun. Mimořádná pomoc se bude vyplácet na základě žádosti doručené Finanční správě, a to až do odvolání nouzového stavu.
Programy Technologie COVID a Czech Rise Up – chytrá opatření proti covid-19. Podporují výrobu zdravotnických prostředků a vývoj a nasazení nových technologií pro boj proti koronavirové nákaze.
Balíček opatření na podporu dopravy. Dopravcům nákladní kamionové dopravy se odloží platby za mýto i silniční daň. Také se posílí investice do dopravní infrastruktury a pomoci by se měli dočkat i pendleři cestující mezi Českem a Slovenskem či Polskem.
Program Antivirus, tedy kompenzace pro zaměstnavatele a jejich zaměstnance, kterým současná situace znemožnila přidělovat práci zaměstnancům z důvodu nařízení karantény či péči o dítě u významné části zaměstnanců. Kompenzace pro ty zaměstnavatele a jejich zaměstnance, kteří prokážou, že nemohou vyrábět kvůli omezení dostupnosti nezbytných vstupů nebo že důvodem přerušení činnosti firmy je omezení poptávky po jejich výrobcích či službách.
Připravovaný mechanismus „kurzarbeit“, kompenzace pro ty podnikatele a jejich zaměstnance, kteří splní určité podmínky a prokážou, že byli postižení nějakou nečekanou událostí, která měla negativní vliv na jejich hospodaření.
Liberační balíček, kterým se podnikatelům promíjí červnové zálohy na daň z příjmů fyzických a právnických osob, zavádí institut zpětného působení daňové ztráty, posunuje termín pro podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, promíjí daň z přidané hodnoty u zboží, které je dodáno bezúplatně.
Na podporu firem a podnikatelů vláda uvolní dohromady až jeden bilion korun. Zhruba 100 miliard by mělo směřovat na přímou pomoc, 900 miliard na záruky.
Je sice pravda, že určitá část těchto prostředků jde na přímou pomoc zaměstnancům či obecně lidem, ale podstatou všech těchto návrhů a projektů je podpora soukromovlastnických firem a podnikatelů ve zřejmém rozporu se údajnými zásadami volného trhu. Porušuje se tím princip zisku jako „odměny za podnikatelské riziko“ a je tím modifikován i marxistický princip zisku jako jevové formy nadhodnoty, jež vytvářejí zaměstnanci dané firmy. Tentokrát je zdrojem jejich zisku celospolečenská nadhodnota vytvářená všemi pracujícími dané země. Kapitál se tímto jakoby zespolečenšťuje a jeho existence se stává stále více závislou na společenské kooperaci. Jednotlivý soukromý kapitalista už není schopen svůj kapitál reprodukovat a je závislý na společnosti. V praxi tak vidíme fungování rozporu mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování nadproduktu a společenským charakterem práce. V zájmu zachování fungování ekonomiky prostě kapitalistický stát musí dotovat soukromníky. Je otázkou, zda by nebylo výhodnější tento mechanismus vyřešit odstraněním kapitálového vztahu tak, aby společenské stimuly nešly do rukou kapitalistů, ale přímo do rukou zaměstnanců v zespolečenštěných podnicích.