V Libanonu selhalo sestavení nové vlády. Zbankrotovaná země naléhavě potřebuje reformy a miliardy na pomoc.
Místo nové vlády a reforem nyní Libanonu hrozí další americké sankce a násilí, uvedly noviny Neue Zürcher Zeitung k poslednímu vývoji.
V Libanonu selhal francouzský experiment. Na začátku tohoto měsíce dal Emmanuel Macron designovanému premiéru Mustafu Adíbovi dva týdny na sestavení reformní vlády složené z nezávislých a kompetentních lidí. Tato lhůta uplynula, když Adíb v sobotu hodil ručník do ringu. „Kéž Bůh ochrání Libanon,“ řekl bývalý diplomat po rezignaci.
„V příštích několika měsících prožijeme těžká období,“ říká Joseph Bahout, ředitel Institutu Issam Fares na Americké univerzitě v Bejrútu a donedávna poradce francouzského ministerstva zahraničí.
Po ničivé explozi v přístavu libanonského hlavního města 4. srpna, kdy bylo téměř 200 mrtvých a více než 6 000 zraněných, chtěl francouzský prezident podpořit oblast bývalého francouzského mandátu a přislíbil značnou pomoc, kterou podmínil vznikem reformní vlády. Nepodařilo se. „Očekávám rostoucí polarizaci, střety v ulicích a nové americké sankce,“ říká k tomu Bahout.
Důvody Macronova selhání jsou komplexní, míní list dále. Volba před tím neznámého Adíb byla od počátku nešťastná. Místo předsedy vlády patří v Libanonu tradičně sunnitovi. Abíd byl výsledkem jednání čtyř bývalých sunnitských premiérů. Francouzská iniciativa si podle Abíba kladla podmínky a chtěla „svůj“ kabinet s těmi „nezávislými osobami“, které považuje za správné. Nebylo to možné. Dvě velké šíitské strany totiž chtěly volnost ve jmenování ministrů. Pokud si sunnité mohou zvolit svého šéfa vlády, šíité chtějí také jmenovat své ministry a trvali zejména na jmenování vlivného ministra financí.
Francouzská snaha obejít místní denominační a klientelistické zájmy ztroskotala a převrátila se v zákopovou válkou mezi prozápadními sunnity a křesťany na jedné straně a proíránskými šíity a křesťany na straně druhé.
„Francie se ocitla mezi kladivem a kovadlinou,“ vysvětluje Bahout. Bývalá koloniální mocnost chtěla situaci v Libanonu ovlivnit. Nicméně se obávala, že bude vnímána jako imperialistická. „Francouzi nechtěli provozovat mikromanagement, ale něco takového v Libanonu vyžaduje seriózní mikromanagement,“ říká Bahout. Paříž přenechala jemné doladění libanonským stranám. „A ty to samozřejmě úplně pokazily.“
Francouzskou politiku narušili pak ještě Američané. Nejprve se zdálo, že by Donald Trump svým diplomatickým přístupem v Libanonu mohl ustupovat svému francouzskému protějšku. Na rozdíl od Washingtonu Paříž nepovažuje „politické křídlo“ milicí Hizballáhu za teroristickou organizaci.
Macron proto také jednal s představiteli Hizballáhu v Bejrútu. Uprostřed sestavování vlády nicméně USA uvalily sankce na dva bývalé libanonské ministry spojené s Hizballáhem. „To dále upevnilo postavení šíitů,“ říká Bahout.
Macronův neúspěch bude americký prezident nejšpíš vidět jako své vítězství a potvrzení politiky „maximálního tlaku“ na íránskou osu. Bahout chápe smýšlení ve Washingtonu následovně: „Dali jsme Francouzům šanci, nyní se vraťme k tvrdé hře.“ Sám Macron dal najevo svou ochotu potrestat libanonské politiky sankcemi, pokud nebudou schopni uskutečnit reformy.
Bahout míní, že Macron navzdory osobní porážce nepůjde cestou tvrdých kroků. Označení Hizballáhu jako teroristické organizace je ze strany Paříže také nepravděpodobné: „To by bylo v rozporu s předpokladem, že francouzská iniciativa měla částečně za cíl dosáhnout porozumění mezi Francií a Íránem.“
Libanonci jsou obětí této silové geopolitické zkoušky. Od loňského kolapsu bankovního systému a libanonské měny sklouzla velká část střední třídy do chudoby. Zkorumpovaný stát nashromáždil horu dluhů ve výši 90 miliard dolarů. Nikdo neví, kam tyto peníze šly. Infrastruktura je v katastrofálním stavu; neexistuje spolehlivá dodávka vody a elektřiny. Výbuch v přístavu v Bejrútu navíc způsobil škody přes 8 miliard dolarů.
Země naléhavě potřebuje vládu schopnou jednat, zavést reformy a zahájit jednání s Mezinárodním měnovým fondem. Nový kabinet však lze těžko očekávat až do amerických voleb v listopadu. Nebylo by tak překvapující, kdyby stará vláda Hassana Diaba zůstala ve funkci až do ledna.
Psali jsme:
- Libanon má díky Macronovi nového premiéra
- Libanon stojí po bejrútském výbuchu před otázkou: co dál?
- Chybná státní politika deformovala libanonskou společnost a ekonomiku, říká Karím Hajdar o příčinách libanonské finanční krize
- Proti všem. Hlavní protestní uskupení v Libanonu účtuje s elitami, systémem i vládou
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.