Rozhovor: Co je za masovými protesty v Bělorusku? Jakou podporu mají mediální postavy jako Tichanovskaja a jaké bylo zkusit si na vlastní kůži běloruské vězení.
Daniel Schukovits: Můžete nám něco říct o sobě?
Pavel Katorževskij: Jsem Pavel Katorževskij a je mi 24 let. Jsem členem Ústředního výboru běloruské levicové strany Spravedlivý svět a jeden z lídrů její mládežnické organizace. Vystudoval jsem politologii v magisterském programu a tématem mé diplomové práce byl ideologický vývoj komunistických stran v Evropě. Několik let pracuji v oblasti vyššího vzdělání.
D.S.: Současné masové protesty v Bělorusku pokračují kolem čtyř měsíců. Kde berete sílu na to být každý den na ulicích?
P.K.: Samozřejmě, že jedním z faktorů jsou naprosto absurdní volební výsledky pro diktátora s 80 % hlasů. Nicméně je zde důležitá transformace od kvantitativního ke kvalitativnímu. Od chvíle, kdy přišel k moci, začal Lukašenko ničit demokratická práva a sociální garance. Po roce 2005 studenti, důchodci a další sociálně zranitelné skupiny mezi obyvatelstvem přišli o sociální výhody. Navíc, všude byl zaveden zcela otrocký systém krátkodobých pracovních smluv. Tento systém dovoluje, aby se zaměstnavatelé mohli kdykoliv zbavit zaměstnanců nebo je dostat do velmi zranitelného postavení. V posledních letech se neoliberální reformy prohloubily a zvýšil se počet placených služeb ve zdravotnictví a ve školství. Naprosto drakonická opatření, například nápad zdanit nezaměstnané, přivedly k růstu nespokojenosti. Státní majetek, který má stále výrazné místo v ekonomice, je pod kompletní kontrolou byrokracie a těch, kteří jsou loajální buržoaznímu režimu. Ke všemu tomu došlo za absence demokratických voleb a zničení nezávislých odborů a tak podobně. Zkrátka, životní standard lidí se snižuje a nemají nástroje na to situaci ovlivnit. Slovy Marxe a Engelse: lidé nemají co ztratit, jenom okovy.
Protesty jsou také reakci na policejní teror a zabíjení protestujících. Doposud bylo zabito nejméně pět lidí, mnozí zmizeli a někteří z nich byli později nalezeni mrtví za podivných okolností. Jestli protesty skončí, represe posílí. Musíme zvítězit, abychom chránili naši svobodu a životy, včetně základního práva jít beze strachu po ulici.
D.S.: Podobně jako další demonstranti jste byl ve vězení. Řeknete nám o vaší zkušenosti ve vězení?
P.K.: Byl jsem spolu s dalšími kolegy zadržen na cestě na poklidnou demonstraci. Ve skutečnosti to nebylo zadržení, ale únos. Nějací lidé v černých a neoznačených baklavách nás prostě chytili, nacpali do minibusu bez registrační značky a zbili nás. Hrozili nám smrtí a řekli nám, abychom jim poskytli informace z našich mobilních telefonech. Řekli, že nám zlámou prsty, pokud to odmítneme.
Poté, co nás zbili v minibusu, jsme byli předáni do dodávky, která nás vzala na policejní stanici. Na stanici nám prostě svázali ruce za záda, položili na zem tváří k podlaze a vzali nám všechny soukromé věci, co jsme u sebe měli. Mnoha zadrženým zčernaly ruce, protože se používaly plastové pásky. Jeden ze zadržených a já jsme strávili venku asi 12 až 14 hodin a leželi jsme přitom na zemi, tváří dolů. Ti, kteří se snažili spolu mluvit nebo žádali vodu či léky, policie zbila. Dokonce nám neřekli ani kde jsme. Jeden ze zadržených byl invalidní a požadoval lékařskou pomoc. Namísto toho ho policie bila, dokud nepřestal křičet.
Ráno nebo odpoledne nás zase nacpali do dodávky a vzali nás do věznice ve městě Žodino. Transport byl dost ponižující. Dodávka byla pro devět lidí, nás bylo ale 20. Já jsem měl štěstí, protože jsem se nevešel do cely v dodávce, takže mě donutili, abych byl v platformě mezi nimi, kde bylo více vzduchu. Vezli mě dvě hodiny v pokleku, ruce za hlavou. Abyste si představili, jak vypadá taková dodávka, je to jako tři vězeňské cely v jednom nákladním autě. Ve věznici to bylo lepší v tom smyslu, že nás nebili. Nicméně podmínky byly hrozné. Bylo nás 24 lidí na celu s osmi postelemi a jídlo bylo spíš jako odpad. Nebyly tam žádné hygienické postupy, nemohli jste dostat nic ze svých osobních věcí a nebylo tam samozřejmě nic ke čtení. Drželi nás v totálním informačním vakuu. Většina lidí, kteří se mnou byli v cele, byli zajímaví a hodní lidé. A chci zdůraznit, že byli zadrženi náhodou, když šli do práce nebo vyřizovat si své osobní záležitosti. Představte si, že jdete po ulici do obchodu, prostě vás unesou, zbijí a vezmou do vězení!
Nejhorší bylo, že neumožnili člověku žádný kontakt s příbuznými nebo kolegy, a neřekli nám, kde jsme. Nikdo nevěděl, kde jsme. Sám jsem měl strach asi 20 minut o sebe, pak už jsem se bál o moji rodinu, přátele, kolegy, kteří mě hledali po nemocnicích, na policejních stanicích nebo po pitevnách.
Po třech dnech se ve vězení konal soud. Soudní jednání zabralo pět minut a soudce se prostě zeptal na pár standardních otázek před tím, než mě odsoudil k pěti dnům vězení. Nicméně tisíce lidí včetně mě bylo následující den propuštěno díky tlaku protestujících. Když jsem vyšel z vězení udělalo na mě dojem, že protesty pokračují a začaly stávky. Mnozí dobrovolníci čekali u věznic a taxikáři byli připraveni propuštěné odvézt domů, do jakékoliv části Běloruska, zadarmo.
Když jsem se dostal z vězení, šel jsem do nemocnice, aby byla zdokumentována všechna moje zranění. A to, co jsem viděl v nemocnici, se nedá ani popsat. Mladí muži a ženy měli modré a černé modřiny po tvářích. Mnozí nemohli chodit, byli na vozíčku. Pak jsem se dozvěděl, že jsem měl „štěstí“, že jsem se dostal do Žodina. V minské věznici policie lidem lámala ruce a nohy, znásilňovala ženy obušky a mnozí z těch, kdo se dostali do akrestinské věznice v Minsku, se nedožili rána.
D.S.: Máte dojem, že represivní kroky režimu mají chtěný efekt? Nechají se lidé zastrašit?
P.K.: Násilí začalo protestní vlnu v továrnách a spontánní hnutí žen v bílé, kde se ženy na ulicích spojily do „řetěze solidarity“. Kvůli násilí se od Lukašenka odvrátilo dokonce hodně věrných.
D.S.: Změnilo se ve srovnání se začátkem něco na protestech a jejich složení?
P.K.: Musím říct, že poprvé od 90. let zvedla svůj hlas dělnická třída. I když protesty na začátku vypadaly jako nějaká abstraktní nespokojenost, po vlně teroru, začali být motorem protestů průmysloví dělníci. Stojí za zmínku, že protestů se účastní i sociální skupiny, které byly předtím viděny jako „opora režimu“ – lékaři a učitelé. Se začátkem akademického roku se k protestům přidali i studenti.
D.S.: V západních médiích se masové protesty portrétují často jako liberální jev, zatímco Lukašenkův režim je viděn jako komunisticky orientovaný. Co si o tom myslíte a mohl byste popsat postavení levicové opozice v hnutí?
P.K.: Musím říct a mluvil jsem o tom opakovaně, že Tichanovskaja a další mediální postavy nemají velký vliv mezi protestujícími. Protest je decentralizovaný a do značné míry se organizuje sám. Lidé s různými politickým pohledy, někdy i lidé zcela depolitizovaní, se účastní protestů a všichni v podstatě volají po demokratických volbách a likvidaci autoritářství. Ve skutečnosti, kdyby protikandidátkou nebyla Tichanovskaja, ale židle, získala by víc hlasů než Lukašenko. Jak už jsem řekl, Lukašenkův režim zničil všechna možná demokratická práva, včetně sociálních garancí, a není mi jasné, jak může být považován za komunisticky orientovaný nebo obecněji levicový.
Nicméně jen málo lidí si pamatuje, že Lukašenko v 90. letech přišel k moci s rétorikou typického pravicového populisty. Strašil lidi „rudou pomstou“ a „protitržními reformami“. Také zničil demokraticky zvolený parlament, který se skládal z komunistů a agrárníků, což byla frakce naší strany.
Jistěže si Lukašenko uvědomoval, že je velmi pohodlné využívat sovětské nostalgie k ovlivnění starého elektorátu a dělá to 26 let. Nicméně v dalekých 90. letech on a jeho politická frakce hlasovali také pro zákaz Strany komunistů Běloruska a vznikla pak loutková komunistická strana. Ta podporuje všechna rozhodnutí úřadů a je také propagandistickým nástrojem diktatury, která tak ukazuje, že má podporu mezinárodního levicového hnutí. Mimochodem důvodem, proč se jméno běloruské levicové strany Spravedlivý svět změnilo, byla snaha vyhnout se záměně s druhou stranou, která Lukašenka podporuje a vznikla oddělením se od naší strany.
D.S.: V nedávné době došlo k různým stávkám ve státních podnicích a v průmyslu. Jak si myslíte, že se odpor pracujících dál vyvine?
P.K.: Nyní bylo mnoho stávkových výborů rozprášeno, do továren byl zaveden vězeňský režim a pracovníci se během pracovní doby nemohou po továrně pohybovat a mluvit s kolegy. Nicméně odpor pokračuje, znovu stávkují horníci a pracovníci z IT oblasti protestujícím pomáhají. Rád bych vám řekl zvláště o hrdinovi, horníkovi Juriji Korzunovi, který se přivázal v dolu, 300 m pod zemí a odmítá ho opustit, dokud Lukašenko nerezignuje.
V případě odborů „představitelé“ státních odborů v Bělorusku nechrání zaměstnance ale zaměstnavatele. Nezávislé odbory dlouhé roky připomínaly politické kluby, protože po celé roky bylo jejich zformování v podnicích zakázáno. Nicméně teď se snaží mobilizovat a využít protestní mobilizace a pomoci pracovníkům v boji proti diktatuře.
D.S.: Jaký má strana Spravedlivý svět názor na masivní užití bílo-červeno-bílých vlajek během protestů? Neukazuje to také na spojnici s buržoazní opozicí v době reálného socialismu a nacistické okupace?
P.K.: Abych řekl pravdu, nemám to téma rád, ale chci vysvětlit tuto diskusi. Mnozí lidé vidí bílo-červeno-bílou vlajku na demonstracích a vnímají to jako symbol nacionalismu, antikomunismu a skoro fašismu.
Historicky tuto vlajku navrhnul člen běloruské socialistické strany Hramada v době únorové revoluce (revoluce v roce 1905 v carském Rusku-pozn.red.). To znamená, že historicky je to symbol běloruské sociální demokracie. V raných letech Běloruské SSR existovaly plány, že by byl znak republiky v bílo-červeno-bílé, ale zvítězila jiná možnost. Naneštěstí tyto symboly mají i temnou stránku: bílo-červeno-bílá vlajka byla užívána kolaboranty s nacisty, potom byla několik let po rozpadu SSSR státní vlajkou. Od poloviny 90. let je spojována víc s liberální a nacionalistickou opozicí.
Dám jiný příklad. Barvy italské vlajky se užívaly ve fašistické Itálii, ale nikdo neříká, že italská vlajka je fašistická. Totéž se dá říct o státní vlajce Ruska, kterou také využívali kolaboranti s nacisty. Samozřejmě, že já nepodporuji výměnu státních symbolů a nikdy nebudu nosit bílo-červeno-bílou vlajku, ale jsem rád, že už to není symbol národního socialismu, ale symbol asociovaný s demokracií a občanským odporem.
D.S.: V případě, že protesty zvítězí, bude Bělorusko směřovat k nové republice? Jaké vyhlídky by to otevřelo geopolitické situaci země, kterou charakterizuje napětí mezi Ruskem a EU?
P.K.: Pokud protesty zvítězí, myslím si, že může začít debata o geopolitickém vektoru rozvoje. Ale většina Bělorusů byla a i nadále je podporovatelem blízké integrace s Ruskem, takže diskuse ničeho nedosáhne. Myslím si, že nejlepším výsledkem by byl neutrální status Běloruska. Je to stanoveno naší ústavou a stačilo by, aby se to stalo skutečností.
D.S.: Jak mohou strana Evropské levice a další levicové strany v EU podpořit váš zápas?
P.K.: Vážení soudruzi, už jste toho udělali hodně prostřednictvím vyjádření solidarity. A pokračujete v tom. „Levicoví obhájci“ diktátorství způsobují kolosální škodu budoucnosti levice a komunistického hnutí v Bělorusku. Jen pomyslete na to, že lidé protestují proti represi, vraždě a falzifikacím a některé levicové strany je za to kritizují. Tohle by mohlo levici zdiskreditovat v očích dělníků, studentů a běloruského lidu.
Prosím vás, abyste šli na velvyslanectví Běloruska ve vašich zemích a ukázali, že levicové strany jsou vždycky na straně spravedlivých požadavků protestujících. Řekněte svým kolegům, přátelům a příbuzným o tom, co se děje v naší zemi. Pište dopisy běloruským státním orgánům a žádejte, aby násilí skončilo a vězni byli propuštěni. Děkuji za to, co už jste udělali a prosím pokračujte v tom.
Rozhovor, který realizoval rakouský časopis Volkstimme, publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.