Veronika Sušová-Salminen píše o finské zkušenosti s bojem s pandemií a o tom, proč Finsko není ani Švédsko a ani Česko.
Zatímco se v českém prostředí občasně vedou spory o „švédskou metodu“ boje s infekční nemocí covid-19, finská zkušenost zůstává mimo větší zájem jako ostatně všechno z našich okrajových feno-skandinávských luhů a hájů (nebo spíš lesů a tajgy). Statistika říká, že v pětimilionovém Finsku onemocnělo (čísla jsou ze středy 18.11.) od začátku pandemie asi 19 935 lidí a nemoci podlehlo celkem 371 lidí. Druhá vlna má ve Finsku zatím velmi slabý průběh. V tomto článku bych se jen ráda podělila s finskou zkušeností – cílem článku ale není nikomu v Česku dávat nějaké hraběcí rady „dělejte to jako my“. Kdo čte moje texty, ví, že je to poloha, která mi je cizí.
V čem tedy asi spočívají příčiny finského úspěchu? Obyčejný Fin vám řekne, že za odolností Finů je starý recept na jakýkoliv problém, včetně těch zdravotních. SAUNA, VIINA, TERVA. Neboli česky sauna, vodka a dehet (vyrobený z borovicového nebo smrkového dřeva a po století jeden z hlavních vývozních artiklů Finska). Fini říkají, že když ani jedno nepomůže, potom je s člověkem amen. Je fakt, že od začátku pandemie mě manžel nahání do sauny častěji než normálně a její vliv na posílení imunity je prokázaný. Nicméně hledat za nízkými čísly jenom lidové recepty asi stačit nebude. Bude za tím zřejmě víc.
Na první pohled je evidentní, že Finsku pomáhá jeho demografie a zeměpis, což lze vidět jako ojedinělé faktory (těžko opakovatelné v Německu nebo ve střední Evropě). S hustotou 16 lidí na jeden km čtvereční se infekční nemoci šíří složitěji, i když Finsko je samozřejmě propojené dopravními sítěmi a zdejší populace má mobilitu. Hustota zalidnění je faktorem, který je ve Finsku z epidemiologického hlediska očividný. Největší počet nakažených se po celou dobu koncentruje v aglomeraci hlavního města Helsinek a v regionu Uusimaa. Rozdíly mezi regiony jsou dramatické: v Helsinkách a okolí jde o 12 tisíc případů, v druhém nejzasaženějším regionu Varsinais-Suomi pak 1354 případů za celou dobu pandemie.
Druhým faktorem je podle mého názoru přístup vlády. Finsko v podstatě od jara letošního roku uzavřelo svoje hranice pro turistické a všechny neesenciální cesty. Platí to zvláště pro sousední Švédsko a Rusko, které zdejší epidemiologové identifikovali správně jako riziko. Finsko zavedlo pohraniční kontroly (i pro Schengen), provádí testování na letištích i v přístavech. Tohle v EU není populární politika, ale ve Finsku se realizuje systematicky a bez doprovodu nějaké ideologické omáčky a jekání k tomu. Hranice byly zavřené v praxi i v létě, kdy se v Česku a ve střední Evropě rozvolňovala pod heslem, pandemie je pryč, všechno se vrací k normálu. I za cenu propadu místního turismu (který ale ve Finsku není hlavním zdrojem ekonomického růstu jako tomu je třeba v Chorvatsku nebo v Portugalsku). Pro Finy je docela typická jakoby „pomalejší“ reakce, ve skutečnosti za ní je promyšlenější jednání s ohledem na další horizont vývoje, nejen na nejbližší roh. Vedle toho vláda na situaci reaguje, restrikce zavádí hned, ale regionálně a cíleně (nyní čekají nové restrikce zřejmě region Uusimaa kvůli nárůstu nemocných – bavíme se o 1298 nových případech za posledních 10 dnů).
Z roušek se ve Finsku neudělalo emotivní téma veřejné diskuse a jediný nástroj boje proti nemoci (Finsko relativně dobře testuje a trasuje, dodržují se striktně i hygienická pravidla), což se během druhé vlny projevilo především tím, že je lidé nosí z vlastního rozhodnutí a jen na základě doporučení úřadů. Jinak řečeno, ve Finsku neplatí ani české roušky „povinně a plošně“, ani švédské „hlavně ne roušky“. Z osobní zkušenosti v mém regionu, který byl nemocí postižen (je na 3. místě za Helsinkami a Varsinais-Suomi), nošení roušek je téměř 100% na všech veřejných místech. Ve všech obchodech, ve všech institucích i ve službách (dnes nám dovezli novou ledničku, řidič byl automaticky s rouškou). Pravda je, že míra nošení roušek se regionálně liší.
Nošení roušek souvisí s třemi dalšími faktory. Prvním je fakt, že vláda tu nemůže nošení nařídit, protože k tomu nemá prostě potřebný zákon, takže je to ve vztahu ke státu „dobrovolný“ krok (ve skutečnosti ale mohou instituce nebo obchody roušku konkrétně vyžadovat ve svých vlastních prostorech). Druhým je fakt, že jsme si na jaře neprošli „rouškománií“ – prostě protože roušky nebyly k dostání, vláda si netroufla doporučovat lidem nošení něčeho, co patřilo k nedostatkovému zboží (prostě jiná logika!). Třetí je potom asi nejdůležitější – Fini mají vyšší důvěru v instituce, a i přes nějaké to škobrtnutí současná vláda celkově krizovou komunikaci zvládá.
Výsledkem toho všeho jsou prozatím nízká čísla nakažených a relativně volné fungování škol i domácí ekonomiky, i když některé aktivity jsou omezené nebo narušené epidemiologickou situací. Například jen v úterý byl (zase) zrušen jeden z hokejových zápasů (a asi víte, že hokej je ve Finsku opravdu vážná věc), protože tým musel už po druhé nastoupit do karantény. Proč? Protože před každým zápasem jsou hráči testováni (mimochodem počet publika na zápasech je limitován a roušky jsou povinné).
Obecně se ukazuje, že zvládání nebo nezvládání pandemie není závislé na typu režimu či na ekonomické síle, ale že celkově závisí na dobrém vedení, na kapacitách (sociálního) státu a na důvěře občanů ve společenské instituce (počínaje vládou a konče odbornými autoritami). Finsko se nyní řadí spíše k zemím jako jsou Tchaj-wan, Čína, Jižní Korea nebo (v relativních číslech) Japonsko.
Když jsem poprvé přijela do Finska, půjčila jsem si v knihovně Univerzity v Tampere knihu s názvem „Finland. Cultural Lone Wolf“ neboli „Finsko. Kulturní vlk-samotář“. Autor v ní ukazoval, že Fini mají podobné kulturní a komunikační vzorce jako Japonci, což je činí ojedinělými v evropském kulturním prostředí. Možná, že i tato ojedinělost Finům pomohla. I když, jak říkáme zase my v Česku: nechval dne před večerem. Pandemie rozhodně neskočila ani ve Finsku.