Pandemie nastolila novou situaci a dramatické situace vyžadují dramatická řešení. Zavrhovat zrušení dluhu je chybné.
Mark Dowding, hlavní investiční ředitel firmy BlueBay Asset Management, otevírá pro noviny Financial Times ožehavé téma dluhu.
Koronavirus téma dluhu zvýraznil. Vyspělé země velmi rychle emitují nový dluh, aby mohly hradit škody způsobené pandemií. V rozvojovém světě země řeší, jak vůbec splácet dluhy staré.
V Evropě to byli zástupci Itálie, kteří začali diskutovat o tom, aby ECB prominula dluhy, které má v bilanci. Guvernérka ECB Christine Lagardeová i jiní centrální bankéři tuto ideu rychle zavrhli.
Jenže rychlé odmítnutí zrušení dluhu tak, aby mohla být otevřena cesta k ekonomickému oživení, je chybné, píše Dowding. Pokud suverénní dluh kupují centrální banky, pak je to prostě tak, že levá ruka vlády dluží pravé ruce vlády. Pak by si mohly potřást rukama a prostě dluh zahodit, píše Dowding.
Ano, tento postup by znamenal přiznat, že centrální banky mohou tisknout peníze, aby vyrušily vládní dluh. Zní to nebezpečně, ale je tomu opravdu tak? Inflace je velmi nízká, tak proč to nezkusit?
Komentátoři často směšují kvantitativní uvolňování s tiskem peněz. Jenže to není to samé. Když centrální banka nakupuje dluhopisy za peníze, pak je to spíše rozšiřování splatnosti dluhu. Je to vlastně nákup aktiv.
Zrušení dluhu je něco jiného a ve skutečnosti to má blíž spíš k „penězům rozhazovaným z helikoptéry“. Najdeme úspěšné příklady dluhu, není třeba hned myslet na Německo ve 20. letech a hyperinflaci, například Kanada je zemí, která dluh ve 30. letech minulého století úspěšně monetizovala.
Ke zrušení dluhu má blíže situace, ve které vlády vydají dluhopisy se splatností 10 000 let a nulovou úrokovou sazbou, a centrální banka tyto dluhopisy odkoupí.
Pandemie nastolila dramatickou situaci a dramatické situace vyžadují dramatická řešení. Nezdá se přitom, že by monetární politika byla na něco takového připravena.
Země, která se rozhodne vydat touto cestou, bude muset být odvážná. Zároveň ale opatrná, například si nechat do ústavy schválit, že se jedná o výjimečné opatření ve výjimečné době a že nemíní dovolit, aby centrální banka dodávala vládě peníze, kdykoliv ta bude chtít něco udělat.
Možná, spekuluje autor, je to od někoho, kdo se živí investováním do dluhu, odvážná myšlenka, ale snad právě toto je cesta, kterou potřebujeme. Politika škrtů, pokud vůbec kdy byla správnou reakcí, teď rozhodně správnou reakcí není. Je to cesta zvýšení daní a/nebo snížení výdajů do budoucna. Máme snad nyní říct našim dětem, že to ony budou splácet dluh, který my dnes na sebe bereme? Za situace demografické změny? Může to společnost dál štěpit, a ještě rozšířit propast mezi generacemi a ohrozit sociální soudržnost.
Jistě, vlády se mohou dostat k defaultu. To je ale poškození finančního systému, a nakonec špatný výsledek pro nás všechny. Institut pro mezinárodní finance uvedl, že dluh vyspělých zemí překročil 430 % HDP. To je neudržitelná úroveň. Nemá smysl odmítat debatu o zrušení dluhu.
Pokud manažer jako já, končí Dowding, píše, že ve světě je moc dluhů, pak je něco moc špatně. Zrušení dluhu se musí stát možností budoucnosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.