Reportáž Ivo Šebestíka z předvolební Paříže: Přesně týden před volbami do Elysejského paláce probíhala na Champs-Elysées v Paříži jedna z manifestací zaměřených na kandidující osoby. Bulvár vedoucí směrem od Vítězného oblouku na Place de la Concorde uzavřela policie.
Každý, kdo se od Napoleonova monumentu, jenž ve dne v noci v neznámém počtu nikým nikdy nenarýsovaných dopravních pruhů objíždějí kolem dokola tisíce automobilů, snažil projít Elysejskými poli k místu, na kterém se nachází Elysejský palác, nebo kde stojí Grand Palais s aktuální výstavou věnovanou sochaři Rodinovi, musel projít kontrolou pořádkových hlídek. Paříž očekávala teroristický útok.
Většina obchodů a prodejních galerií na Champs-Elysée o Velikonocích zpřísnila kontrolu nakupujících u vchodu a východu z objektu. Stejně tak byly hlídané větší obchody a jiné veřejné objekty i na dalších bulvárech a jiných frekventovaných místech města. Nábřeží Seiny, okolí Notre-Dame, Saint Michel, Saint Germain, všechna ta pověstná a pověstmi opředená místa Paříže hlídali policisté i vojáci. Obrázek málem z časů obležení, jaký se ale bohužel stává v současné době obvyklý. Především ve velkých evropských městech a ve městech, která nějakým způsobem mohou představovat potenciální cíl teroristického útoku. Svět, náš svět, už není tak bezpečný, jakým býval, či se alespoň zdál být, ještě před několika málo lety.
Také velká pařížská nádraží, ze kterých a do kterých směřují mezinárodní spoje, hlídají zesílené policejní a vojenské hlídky. Ze Severního nádraží (Paris Nord) jezdí rychlovlaky Thallys. Mimo jiné i do Belgie. Cestující musejí na peróně projít podobnou kontrolou, jakou si mohou díky rozbití světového bezpečí „vychutnat“ na letištích. Zdánlivě zbytečné a obtěžující opatření. Leč jeden ze dvou pachatelů čtvrtečního útoku na pařížské policisty, se pohyboval v belgických Antverpách, ve kterých se ke svému činu v Paříži den poté přihlásil.
Místo věcné diskuse, hluk, tanec a prázdné plechovky od piva
Zejména mladé lidi, dost možná odjakživa, přitahuje hluk a fakt, že se někde něco děje. Cokoliv. Hlavně, když není ticho, klid a někde se něco hýbe. Na toto všechno vsadili organizátoři oné prezidentskými volbami motivované akce probíhající na jednom z nejvýznamnějších a strategicky nejlépe umístěných pařížských bulvárů.
Po jeho stranách jedou či spíše se „kolo za kolem“ plouží nákladní vozy polepené, potištěné či popsané hesly. Mezi nimi dominuje verbálně proklamované odhodlání nedopustit, aby „svět v budoucnu řídili populisté“. Akce patrně cílila na Marine Le Penovou, ale dost možná (chtě nebo nechtě?) útočila svým způsobem paradoxně a poněkud nešťastně na všechny prezidentské kandidáty, kteří se nějakým způsobem, alespoň ve svých volebních programech, když už ne v srdcích, vymykají tradici posledních tří desetiletí, během kterých pod heslem (neo)liberalismu velký globální kapitál nasadil zastupitelské demokracii pouta.
Na vozech byly instalovány aparatury produkující intenzívní a ohlušující kravál, nabývající místy podobného rytmu, s jakým paleolitický šaman kdysi zažehnával zlé duchy nebo přivolával déšť na suchou krajinu. Tento rámus (o jakém se šamanovi ovšem ani nesnilo) burácel pod okny Grand Palais i Petit Palais a je docela pravděpodobné, že si jej mohl v nedalekém Elysejském paláci užít i dosavadní francouzský prezident François Hollande, který v něm sídlí od května roku 2012.
Podél hlučících vozů se dost možná po celé trase potloukali podnapilí mladíci a jejich partnerky či alespoň vrstevnice tančily mávajíce rukama do taktu. Zakrátko na to hluk zaplnil Place de la Concorde, zaútočil na Národní shromáždění za řekou i na blízké francouzské „Zamini“, a nakonec nepochybně zčeřil i kalnou hladinu Seiny, do níž kdysi skočil zoufalý inspektor Javert, když se mu nepodařilo vrátit na galeje uprchlého Jeana Valjeana.
Tento současný předvolební a „promenádní“ hluk ovšem postupně vyhnal ze Champs-Elysée všechny staromódní arbitry elegantiae a ponechal bulvár tanečnicím, výrostkům, a též i kuriózním existencím, jaké se kdekoliv v Evropě a patrně i na světě shlukují kolem každého veřejného rámusení. A samozřejmě též i samotným zvukařům s rozevlátými dredy, kteří na svých vozech s nadšením přidávali decibely a kroutili těly v rytmu toho, co produkovaly jejich mohutné aparatury.
Zdá se, že politika – dokonce už i ta evropská – dávno opustila pole seriózního ucházení se o možnost spravovat obec či stát a vlastním příkladem vést ostatní občany. Stala se v nejlepším případě špatným divadlem, ještě horší show a v případě nejhorším happeningem kraválu, tance a prázdných plechovek od piva povalujících se v trávě okolo stromů na bulvárech, pospolu s jejich vyčerpanými konzumenty.
Takto demokracie dostává další rány dýkou do zad, neboť to, co by mělo být bráno s nejvyšší vážností, jednoduše řečeno ztrácí glanc. Patrně není vůbec náhodou, že sotva kterému ze současných vrcholných představitelů evropských zemí by mohlo být přisouzeno výrazné osobní charisma. Něco se prostě v politice děje a ani francouzské prezidentské volby prozatím nedávají příliš mnoho naděje na to, že by Françoise Hollanda, u nějž charisma absentuje dokonale, vystřídal nový Charles De Gaulle.
Předvolební klání finišuje
Před volbami v roce 2012 jistý Mohammed Merah útočil na nemuslimské policisty a zabíjel v židovské škole v Toulouse, což tehdy přimělo většinu prezidentských kandidátů (s výjimkou Jeana-Luca Mélenchona), aby na protest před takovýmto činem zastavili své předvolební aktivity.
Jak se kriticky zmínilo několik francouzských deníků a televizních stanic, čtvrteční útok na policisty žádnou podobnou reakci prezidentských kandidátů nevyvolal. Pro Marine Le Penovou tento incident znamenal vyostření jednoho z klíčových témat její Národní fronty, kterým je boj proti terorismu. Také další kandidát, republikán François Fillon, ve svých závěrečných vystoupeních přitvrdil v protiteroristické rétorice a oznámil odhodlání jednat s teroristy „železnou rukou“ (main de fer).
Jean-Luc Mélenchon (La France insoumise) naproti tomu i nadále zakládá svou předvolební rétoriku především na zachování klidu, když nabádá občany, aby si „uchovali chladnou mysl“ (garder son sang-froid) a nenechávali se unášet hněvem a pomstychtivostí (la haine, la vengence).
Tak jako před pěti lety vytáhla Národní fronta (velmi překvapivě a nečekaně) do předvolebního boje s heslem upomínajícím na slavného a tragického francouzského socialistu Jaurèse, letos na něj nezapomněl ani současný kandidát francouzských socialistů Benoît Hamon. Ten ve svých apelech na Francouze ovšem připomněl i dalšího levicového intelektuála, spisovatele, jemuž ani političtí odpůrci nemohli upřít mimořádný talent, Louise Aragona, a jeho báseň „La Rose et le Reséda“. Konkrétně jedno její dvojverší, které zní: „Ten, jenž věřil v Nebe, ten, jenž v ně nevěřil“. Touto citací se Hamon zřejmě pokusil sjednotit Francouze bez rozdílu vyznání a asi i barvy pleti.
Dnes, v neděli 23. dubna 2017, bitva o Elysejský palác vstoupí do své horké fáze. Začíná první kolo dlouho očekávaných prezidentských voleb. Podle předběžných průzkumů se prezidentských voleb zúčastní více než dvě třetiny oprávněných voličů.