Jan Kavan komentuje politickou situaci ve Velké Británii a okolnosti překvapivého kroku premiérky Theresy Mayové, kterým bylo bleskové ohlášení předčasných voleb.
Britská premiérka Teresa Mayová vyhlásila – náhle a bez jakýchkoli předběžných konzultací i s blízkými spolupracovníky – předběžné volby, které proběhnou 8.června. Od loňského referenda, v němž Britové těsně hlasovali pro Brexit, Teresa Mayová neustále opakovala, že za její vlády žádné předčasné volby nebudou. Naposledy, minulý měsíc, zdůrazňovala, že předčasné volby „nejsou v zájmu této země“. Nyní došla k závěru, že jsou v zájmu – v jejím zájmu – tedy v zájmu vedení Konzervativní strany, které chce prosadit tzv. tvrdý Brexit, s nímž nesouhlasí asi polovina jejích vlastních poslanců.
Celý rok premiérka odmítala argument, že by si měla novými volbami posílit mandát, který jí spadl do klína poté, co bývalý premiér David Cameron rezignoval po prohrané kampani za zachování členství Británie v EU a poté, co všichni její protikandidáti odpadli a nechali Mayovou se stát premiérkou bez volebního boje.
Vládnoucí Konzervativní strana má v parlamentu jen křehkou většinu 17 hlasů a navíc velmi nejednotný poslanecký klub. Je pochopitelné, že Teresa Mayová nechtěla s takto slabým postavením čelit nadcházejícím tvrdým a složitým jednáním s Evropskou unií o odchodu Británie z EU, a především o podmínkách nového soužití s evropským kontinentem. Pro nové volby si zvolila nejpříhodnější dobu. Vzhledem ke skutečnosti, že se rok po vítězství Brexitářů ekonomická situace Británie nijak významně nezhoršila, uvěřili mnozí odpůrci Brexitu, že varování o nepříznivém dopadu odchodu z Unie, byla přehnaná, ne-li zcela vymyšlená. Většina médií tuto iluzi podporuje a nezveřejňuje detailnější analýzy, k čemu by mohlo dojít po faktickém odchodu z EU, k čemuž dojde nejdříve za dva roky.
Labouristé v krizi
Hlavní rival – Labouristická strana – se nachází v nejhorší krizi ve své historii. Stranu vede socialista Jeremy Corbyn, který byl zvolen řadovými členy strany proti vůli 85 % poslaneckého klubu a většiny stínové vlády. Sdělovací prostředky důsledně popisují Corbyna jako solitéra a „extrémního levičáka“, jehož názory mají kořeny v hluboké minulosti údajně dogmatického socialismu. Corbyn prosazuje znárodňování, minimální mzdu, odzbrojení, multikulturalismus, radikální reformu EU, v níž vládne finanční oligarchie, podporuje samostatnost Palestiny, řeckou vládu Tsiprase, „španělskou Syrizu“, tj. levicovou stranu Podemos Pabla Iglesiase, svět bez jaderných zbraní. Bylo mu blízké odmítání moci velkých bank Bernie Sanderse a svět, v němž rozhoduje malá skupina velmi bohatých. Není tedy překvapující, že mu nefandí nejen mocní Velké Británie, ale i představitelé tzv. umírněného středu jeho vlastní strany. Podle posledních výzkumů veřejného mínění by strana Teresy Mayové mohla získat až 46 %, zatímco labouristé by utrpěli drtivou porážku jen s 25 %. Jiný výzkum z minulého týdne odhadoval, že toryovci Mayové získají 44 %, labouristé 23 %, liberální demokraté 12 % a nacionalistická protievropská UKIP 10 %. Ani pamětníci slabé Labour Party za krátkého vedení Michael Foota v 70. letech 20. století, jakým jsem bezesporu i já, mají problém si vzpomenout na více než 20 % rozdíl mezi oběma hlavními stranami.
Premiérka odůvodňuje svůj překvapivý krok potřebou „skoncovat s nejistotou a nestabilitou“ a nutností získat silný mandát dříve, než se rozběhne vyjednávání s Bruselem. A atmosféra v zemi jí hraje do karet. Je sice pravda, že proevropští liberální demokraté zas zvedají hlavu (zaznamenali několik vítězství v doplňovacích a místních volbách) po debaklu z posledních voleb, kdy je jejich stoupenci potrestali za předchozí koaliční vládu s Konzervativní stranou, ale současně UKIP pomalu odchází do bezvýznamnosti. V nedávné minulosti získali až 13 % hlasů (jen jediné poslanecké křeslo!) a řadu hlasů vzali právě konzervativním euroskeptikům. Referendem o Brexitu splnila UKIP svou historickou roli a předpokládám, že již nebude významná, stejně jako její bývalý lídr Nicholas Farrage, který již nikam nekandiduje. Prezident Trump sice navrhl, aby byl Farrage vyslán do USA jako britský velvyslanec, ale pochybuji, že mu takováto přímluva v Británii pomůže.
Volby jako předehra pro „tvrdý Brexit“
Konzervativní strana se od loňského srpna ve výzkumech veřejného mínění drží docela důsledně nad 40 % a tak se nedomnívám, že by něco mohlo ohrozit její výrazné vítězství v červnových předčasných volbách. Toryovci budou apelovat na patriotismus a na důležitost zachovat před jednáním s EU kontinuitu a jednotu (aspoň navenek). Budou opakovat, že Corbynovi labouristé jsou nevolitelní a mohou zabránit svému propadu jen možným koketováním se skotskými nacionalisty, a snad i s liberálními demokraty, což jejich voliče spíše odradí. Mayová doufá, že červnovými volbami rozdrtí odpůrce Brexitu a tváří se jako Erdogan před tureckým referendem. Jsem přesvědčen, že odpůrci Brexitu dostanou vítr do plachet až po odchodu Británie z EU a zveřejnění výsledků jednání s Bruselem.
Jeremy Corbyn sám se tváří optimisticky a předčasné volby uvítal: „Těšíme se, až ukážeme, jak labouristé stojí za lidmi v Británii“, prohlásil. Každý šéf politické strany musí před volbami tvrdit, že chce vyhrát a Jeremy je jistě částečně ovlivněn i obrovskou podporou, kterou získal při své volbě lídrem Labour Party proti celému stranickému establišmentu. Asi 120 000 lidí, zvláště mladých, vstoupilo do labouristické strany, aby mu pomohli do jejího vedení. Pokud jde o mladé, je třeba si uvědomit, že 82 % z nich hlasovalo proti Brexitu, ale jen 36 % se účastnilo referenda. Někteří z nich dají hlas labouristům, část pravděpodobně podpoří liberální demokraty, kteří pak mohou urvat vítězství i v některých londýnských okresech.
Jeremy Corbyn přijel před časem do Prahy na zasedání PES. Vedení ČSSD se mu moc nevěnovalo, a tak jsem měl možnost s ním strávit několik hodin inspirativního rozhovoru a přiznám se, že mu fandím. Myslím si, že jeho čas ještě přijde, ale v červnu 2017 to nebude.
Riziko rozpadu Velké Británie
Teresa Mayová sází na jistotu a nemůže nevyhrát. Přesto však to vypadá, že podceňuje hrozbu možného budoucího rozpadu Spojeného království. I voliči ve Skotsku a Severním Irsku chápou, že předčasnými volbami chce Teresa Mayová získat větší sílu k prosazení tvrdého Brexitu, který je pro ně zcela nepřijatelný. Skotský parlament, který kontroluje Skotská národní strana, si nedávno odhlasoval žádost o nové referendum o skotské nezávislosti. Teresa Mayová jejich žádost obratem zamítla s argumentem, že takové referendum by bylo „destabilizační“ před jednáním o Brexitu. Po vyhlášení předčasných voleb lze o logice takovéhoto argumentu úspěšně pochybovat. K tomu jistě dojde po volbách, v nichž naprostou většinu skotských křesel ve Westminsteru obsadí skotští nacionalisté.
V Severním Irsku roste nespokojenost s představou, že Londýn vytrhne tuto provincii z EU proti její vůli. Již dnes není v Belfastu funkční vláda a situace se po červnových volbách jistě ještě zhorší. Předpokládám, že nově zvolení poslanci osloví dublinskou vládu a budoucí sjednocení Irska v rámci Evropské unie jim nebude cizí, navzdory náboženským střetům a krvavé minulosti. Fronty na nových hraničních přechodech vzbudí emoce ne nepodobné těm, které by u nás vzbudily ostře střežené hranice na moravsko-slovenském pomezí. Pokud nechce Teresa Mayová vejít do historie jako sice úspěšná konzervativní politička, ale také jako anglická premiérka, která zavinila rozpad Spojeného království, tak se bude muset vůči britským „regionům“ začít chovat daleko zodpovědněji. Tvrdý Brexit se může ukázat být časovanou bombou.
Ilustrační obrázek: Autor: secretlondon123 – Flickr: polling station, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15123756