Veronika Sušová-Salminen vidí kauzu Vrbětic v širším kontextu zahraniční politiky Česka, která přijala za svou velmocenskou konfrontaci a také dvojí metry.
Kdyby se „případ Vrbětice“ na světlo světa dostal v jiném okamžiku a s jiným kontextem, nebudil by tolik velkých otazníků a emocí.
Zpráva o tom, že za výbuchem, který tragicky zabil dva lidi, stály ruské tajné služby, se objevila v poměrně zvláštní konstelaci událostí. Na východní hranici s Ruskem dochází k vlně vojenského napětí, které souvisí (pořadí náhodné) jednak s kroky a rétorikou Ukrajiny, jednak s dlouhodobým posilováním NATO na východní hranici a jednak s ruskou reakcí na tento vývoj.
Rusko nabízí vlastní vakcínu Sputnik V také evropským zemím. V jeho prospěch hraje nedostatek produkce vakcín od západních nadnárodních firem a chyby v organizaci vakcín na úrovni EU i členských zemí. Tato skutečnost znamená nikoliv geopolitický boj ale hlavně tvrdou konkurenci. Ve hře je stále dostavba plynovodu Severní proud 2. Vedle toho se v Česku má vypisovat tendr na dostavbu elektrárny Dukovany a obšírně se diskutuje účast ruského Rosatomu v tomto miliardovém projektu. Krátce před tím USA zavedly další sankce proti Rusku, které Moskvu mimochodem trestají za celkem běžnou kybernetickou špionáž. Podobnou provedl nedávno Izrael vůči Íránu a Bidenova administrativa se neozvala. Že by „na pravidlech postavený pořádek“?
Největší disonance příběhu
Zároveň s tímto zostřováním Biden a Putin telefonicky jednali o možnosti summitu obou lídrů letos v létě. Tento krok naznačoval potenciál dialogu, zatímco sankce na pokračování dosavadní politiky bez dialogu. Moskva mimochodem na americké sankce reagovala dost ostře a podrážděně. Ve stejnou dobu se vicepremiér Česka a ministr vnitra plus zahraničí v jedné osobě (po odvolání ministra Tomáše Petříčka, který pak přiznává, že o zjištěních z Vrbětic věděl dříve!) nabízí, že by se Praha mohla stát místem summitu. A stejný Hamáček chce cestovat do Moskvy a jednat o dodávkách ruského Sputniku V. Právě nabídka na summit mezi USA a Ruskem v Praze (jako tomu bylo v roce 2010) je největší disonancí celého příběhu. Sledujeme totiž náhradního ministra zahraničí, jak během pár hodin udělá naprostý obrat a pak vypráví něco o krycích manévrech.
Následuje tiskový brífink premiéra a vicepremiéra s oznámením, že ruská GRU způsobila výbuch ve Vrběticích před asi 6 a půl lety a že Česko na základě tohoto „důvodného podezření“ vyhostí ze země celkem 18 diplomatů, považovaných BIS za členy zpravodajských služeb RF. Krok je oznámen hned, aniž by se (alespoň v oficiální rovině) ruská strana požádala o jakékoliv vysvětlení. Působí zbrkle a nepromyšleně a vzápětí se ukazuje, že nebyl domyšlen aspoň z hlediska reakce Ruska. Pochybnosti jsou i ohledně diplomatického projednání v linii spojenců…
Šroubování emocí
Politická opozice a její podpůrná média pak zvyšuje svoji protiruskou rétoriku na plné grády, volá fakticky po ukončení vztahů s Ruskem (ponechejme v Praze jednoho ruského diplomata!) a čin označuje za terorismus. Vyhoštění je považováno za vyjádření české suverenity a hrdosti. A celá aféra je prohlašována za příznak naší příslušnosti k Západu, o které snad nejvíc vnitřně pochybují její nejhlasitější zastánci s potřebou si ji pořád nějak dokazovat. Zásadně na Rusku.
Sobotní krok má v Evropě předehru, protože kromě americko-ruské výměny sankcemi a vyhoštěním se k další diplomatické kruciátě přidalo Polsko a také Bulharsko. Podrážděné Rusko tak na české rozhodnutí reaguje tvrdě, což se mimochodem dalo čekat vzhledem k předehře k českým krokům i tomu, že celá kauza navazuje na „ricinovou“ aféru z minulého roku. Od našich politiků, dokonce šéfdiplomata, se dozvídáme napřed, že Česko s ruskou reakcí počítá, aby se pak přiznalo, že překvapila. Ke slovu se samozřejmě dostává i protiruský šovinismus a rasismus, který už je běžnou (ba vítanou) součástí českého veřejného prostoru. Čím „liberálnější“, tím víc se veřejně projevuje rasistický pocit nadřazenosti vůči Rusku.
Výsledek je paralýza českého zastupitelského úřadu v Moskvě, kde zbyla kostra našich diplomatů. Politické a ekonomické oddělení jsou zavřené, což ale stejně nevadí, protože ekonomicky si naše firmy nyní v Rusku neškrtnou. Rosatom byl vyloučen z tenderu. Česko také nebude využívat ruskou vakcínu Sputnik V a přenechá ji dalším zemím EU, které si ji už zajišťují. A zatím nevypadá, že v tom přestanou v souvislosti s českými „důvodnými zjištěními“. V české politice kauza posloužila těm zájmům, které odmítaly účast Rosatomu v tendru, odmítaly Sputnik V a také volaly po ztenčení ruské ambasády „prolezlé špiony“. V zahraniční oblasti podpořila protiruskou politiku v kontextu vojenského napětí na východě od našich hranic.
Dichtung und Wahrheit
To, co se před skoro sedmi stalo ve Vrběticích, se jen těžko dozvíme. Celý příběh bude vystavěn tak, že stojí na autoritě BIS a na utajovaných informacích, ze kterých ke svým závěrům došla. Média hlavního proudu ho berou jako tvrdý fakt, kritiku a pochybnosti potlačují. Vyvracet ho tak nemá velký smysl, protože jeho účelem není pravda. Ta v politice dávno ztratila význam. Důležité není, co je pravda, ale jak věci vypadají nebo jak se prezentují teď a tady obvykle s nějakým politickým zájem či tlakem v pozadí.
Na druhou stranu je scénář vojenské sabotáže ze strany Ruska (tj. zabránění prodeje munice do válečných zón ruského zájmu) jistě možný. Zpravodajské služby Ruska a dalších zemí v České republice zcela jistě operují a operovaly. Ostatně, tyto zesílené aktivity Ruska budou mít souvislost s celkovým kontextem konfrontační politiky posledních let a s rozšířením NATO na východ (Rusko vidí NATO nepřátelským prismatem). Jako členská země NATO jsme tím pádem součástí této nevybíravé konfrontace. Emotivní výlevy našich politiků a novinářů jsou v tomto smyslu zcela mimo mísu a slouží jen vyšroubování emocí a hecování bez ohledu na to, že smrt dvou lidí ve skladu je zločin.
Když porušování suverenity státem A nevadí
Přes širší kontext z celé kauzy srší český provincialismus, neschopnost se orientovat, domýšlet důsledky vlastních kroků a mít připravené kroky i vyjádření dopředu. Naši politici (až na pár čestných výjimek) se předhánějí v servilitě vůči západním zemím a hystericky ječí na Rusko, že naši suverenitu nedáme. Kde ale byli, když USA brutálně a zcela skandálně narušovaly suverenitu jiných zemí dokonce vojenskými prostředky? V případě Moskvy dostávají amok, jinde porušování mezinárodního práva nevadilo a nevadí. Dokonce se podporuje. Proč? A jak tento stav, který Česko podporovalo, souvisí s tím, že pravidla se stávají nikoliv univerzálním nástrojem, ale nástrojem k prosazování velmocenských zájmů? Jaké kroky čeští politici podnikli proti velmocenské rivalitě posledních let a jaké návrhy přinesli ke zlepšení vztahů s Ruskem v rámci evropské bezpečnostní architektury? Kdy a v jakých případech projevili uvážlivost, iniciativu a inovativní pohled (natož pak statečnost jít proti proudu)?
Místo toho si radši hlasitě a lacině přisadili proti Rusku a považovali to snad dokonce za „strategii“ ochrany našich zájmů v rámci naivní víry v hodné a zlé velmoci. Namísto uvážlivosti hned tleskali vývoji na Ukrajině, který nadobro rozjel současnou spirálu konfrontace mezi USA a Ruskem v Evropě. Naivní a do sebe zahleděnou podporou velmocenské konfrontace se bezpečnost země, jako je Česko, prostě nezajišťuje. Nemusíme se ale bát, že by z toho naše „elity“ vyvodily nějaké poučení, když za všechno, co se děje (nebo neděje) v mezinárodních vztazích, nese odpovědnost jenom a jenom Rusko. My nic, my muzikanti.