Jan Schneider hodnotí výroční zprávu Vojenského zpravodajství jako inteligentní a užitečný text, jehož pojetí a zaměření by mohly pomoci rehabilitovat české zpravodajství.
Vojenské zpravodajství (VZ) vydalo podle zavedeného, leč nepsaného zvyku „Výroční zprávu za rok 2020“. Nic nenahradí přečtení této zprávy celé, na své si přijdou zejména znalci digitálního prostoru. Dovolím si proto jen několik poznámek.
Zpráva VZ začíná důležitým výčtem, co nám ukázala kovidová krize:
- nedostatečné (a dodejme: vzhledem k charakteru epidemie i nevhodně složené) státní rezervy,
- přílišná závislost na dovozu kritických komodit,
- nedostatečné nástroje, jak efektivně ovlivnit produkci soukromého sektoru v krizových situacích.
Na to navazuje velmi zajímavý oddíl, věnující se staronovému tématu, mediálně však donedávna určité „Popelce“ mezi zpravodajskými disciplínami. Jde o takzvaný MEDINT, tedy zpravodajství, zabývající se zdravotnickými informacemi, které mohou ovlivnit obranu státu a bezpečnost obyvatelstva. Nejde tedy o zdravotnické statistiky, ale o vyhodnocení trendů (zejména v rámci informační podpory zdravotnického plánování, zajišťujícího rezortní činnosti).
Oddíl věnovaný zpracování obrovských a ještě větších objemů digitálních a digitalizovaných dat bude jistě zajímavým čtením pro odborníky. Dovolím si pouze upozornit na příznačný závěr, v němž se konstatuje, že všeliké a všelijak sofistikované analytické systémy mohou být významným pomocníkem, ale hlavním nástrojem každého analytika je jeho vlastní kritické myšlení.
A „selský rozum“ je odborníky doporučenou nejlepší a univerzální obranou obyvatel před propagandou, fake news, dezinformacemi a konspiracemi, což je další téma, které teoreticky i prakticky rozebírá Výroční zpráva VZ.
Dovolím si navrhnout v této disciplíně na zlatou medaili otázku „a proč?“, která dokáže zbořit nejednu podvodnou konstrukci, zejména je-li důsledně opakována. Dalším rozeznávacím znamením různých matoucích zatrachtilostí je na jedné straně výrazná absence kritické sebereflexe a zejména humoru, a na druhé straně jejich až hermetická dokonalost, která takříkaje „není z tohoto světa“.
Studijního materiálu k tomuto tématu je přemnoho. Kromě moc zajímavých pramenů a odkazů, uvedených v samotné zprávě VZ, je možno se mnoho poučit četbou některých starých a ještě starších knih, od Mistra Sun-c‘ počínaje, svatými náboženskými knihami však nekonče. Například sofistikované teologické spory z období patristiky či scholastiky jsou opravdu náročné, avšak na rozdíl od současných pavlačových půtek jsou z hlediska argumentace i logických faulů dodnes velmi poučné.
Z novější literatury lze velmi doporučit klasika v oboru, Ladislava Bittmana (Mezinárodní dezinformace: Černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce; nakl. Mladá fronta; Praha 2000). Na rozdíl od mnoha dezinformačních publikací, které údajně odhalují dezinformace (ale pouze z jedné strany), se zde zvídavý čtenář seznámí s dezinformacemi v tak širokém spektru původců, že se s úspěchem zbaví stereotypů v nahlížení na tuto problematiku.
S tímto tématem ještě úzce souvisí problematika vzniku fám, viz kniha Jeana-Noëla Kapferera „Fáma – nejstarší médium lidstva“ (Práce, Praha 1992).
Na Výroční zprávě VZ je pěkné, že velmi kriticky pojednává takzvaný boj s dezinformacemi, který se v některých případech stává šířením jiných dezinformací, v jiných pak zase poměrně cynickou příležitostí k lehké obživě.
Celkově tedy lze shrnout, že Výroční zpráva VZ není pouhým ohlédnutím za ujetým rychlíkem, či dokonce pokusem o ovlivnění veřejného mínění, jak se za poslední dobu tato hybridní zpravodajská disciplína u nás vyprofilovala (a kdoví, jak se ještě doslova vyvrbí).
Výroční zpráva VZ je naopak konstruována inteligentně a užitečně: popisuje aktuální rizikové jevy. Uvádí některé konkrétní příklady, avšak pouze pro ilustraci. Netvrdí, že jde o úplný výčet. Nedopouští se tedy časté hybridní manipulace, že by rizikové jevy ztotožnila s konkrétními subjekty, a pouze a jenom s nimi – aby pak bylo možno proces obrátit, a cokoliv spojeného s těmi konkrétními subjekty pak automaticky vykládat jako hrozby.
Pozorný čtenář si totiž hned jistě vybaví, že Spojené státy přesně podle tohoto mustru v nedávné minulosti označily některé státy za „osu zla“, od nichž pak v této „logice“ nebylo na věky věků možno očekávat nic jiného, než pouze a zase jenom jen zlo. Tímto „zpředmětňováním zla“ oživily zombie „studené války“, a veškeré naděje na alespoň minimální civilizační pokrok po rozpadu bipolárního světa šly do pekla, kam se též pootočilo i směřování celého světa.
VZ oproti tomu velmi užitečně nabízí čtenáři svou Výroční zprávou dynamický podnět k pátrání po aktuálních rizikových jevech, ať už se nacházejí kdekoliv, třeba dokonce v ideologických „no-go zónách“.
Takovéto směřování pokládám za velmi důstojné pokračování onoho „nebezpečného myšlénkování“, kterým se u Karla Havlíčka Borovského například velmi inspiroval zpravodajec a diplomat Miroslav Polreich.
VZ se nebabrá v minulosti, ale naopak směřuje k budoucnosti. Původní charakter výroční zprávy coby jakési inventury činnosti zpravodajské služby z doby dávno prošlé se kreativně posouvá k něčemu, co by bylo možno nazvat „veřejně publikovatelnou informací o důležitých posunech v poznání VZ za rok 2020 – a na co si z toho podle zpravodajských analytiků máme dát všichni aktuálně pozor“.
V tom vidím naději, že vydá-li se česká zpravodajská komunita jako celek tímto směrem (po všech těch těžkých nehodách i úmyslných přešlapech, včetně ochotnických pokusů reinterpretovat minulost a ovlivnit školní osnovy dějepisu) má potenciál býti rehabilitována a shledána společensky prospěšnou.