Přečetli jsme: Kritické zamyšlení brazilského novináře Pepe Escobara ke zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem.

Tak byl Západ zachráněn zvolení Emmanuela Macrona prezidentem Francie, píše brazilský novinář Pepe Escobar pro noviny Asia Times.

Úleva v Bruselu, nadšená eurozóna, vzestup asijských trhů. Bylo to od počátku jasné, konstatuje Escobar, protože Macron byl podpořen EU, božstvem trhů a Barackem Obamou. A také byl plně podpořen francouzskou vládnoucí třídou.

Referendum o EU

Volby byly referendem o EU a EU ve své současné formě zvítězila. A samozřejmě nemohla chybět kybernetická válka, Nikdo neví, odkud Macron-úniky přišly, na poslední chvíli se objevil masivní útok na maily. Samozřejmě se hned vše svedlo na Rusko. Le Monde je nyní vlastněný třemi vlivnými podporovateli Macrona. Macronova rusofobie zahrnuje v mediální sféře i Liberation, dříve spjatý s Jean Paul Sartrem. Jenže dnes si Edouard de Rothschild koupil v novinách 37% podíl.

Escobar dále ve svém článku uvádl, že potom, co si Macron u Rotschildů získal přezdívku „Mozart financí“, bylo pro něj založeno hnutí En Marche!. A teď má i prezidentský úřad.

Dále se autor také domnívá, že Macron bude provádět politiku vnitřní devalvace, která povede k podzaměstnanosti, rostoucí prekarizaci. To vše jako důsledek snah o zvýšení konkurenceschopnosti.

Velký byznys podporuje návrh na snížení korporátní daně z 33 % na 25 %, což je evropský průměr. Ale Escobar také upozorňuje na další snahy snižovat výdaje ve zdravotnictví, podporu v nezaměstnanosti a rozpočty místních vlád, alespoň 120 000 propuštěných z veřejného sektoru a také na odstranění práv pracovníků. Macron chce pokročit s reformou francouzského zákoníku práce.

Autor v souvislosti s tím také připomíná bonmot Marine Le Penové, že Francie každopádně bude mít prezidentku – buď jí, nebo paní Merkelovou.

Podle hodnocení Escobara nicméně bude Macron novým Tony Blairem. Celá hra teprve začíná. Macrona podpořili jen 4 voliči z deseti. Neúčast dosáhla 25 %. Pro Macrona, tvrdí Escobar bude téměř nemožné získat parlamentní většinu.

Rozdělená Francie

Francie je rozdělená do pěti bloků, které nic moc nespojuje. Macronovo hnutí En Marche, Le Penové Národní fronta, která se bude restrukturalizovat, Melénchonova Neposlušná Francie, která povede Novou Levici, otřesení republikáni, resp. tradiční francouzská pravice, která nutně potřebuje nového lídra po debaklu Fillona a doslova zničení post-hollandovští socialisté.

Navzdory globálnímu vnímání, hlavním tématem voleb nebyla imigrace, ale bylo to rozhořčení vůči tzv. francouzskému hlubokému státu (deep state), který tvoří policie, justice a správa, a který je vnímán jako zkorumpovaný, násilný a represivní.

Už před volbami to byl provokativní filozof Michel Onfray, autor knihy Dekadence, nejlepší knihy roku, který identifikoval hlavní aktéry za Macronem: filozofa Bernard-Henry Levyho, Pierra Bergé z Le Monde, Jacquese Attaliho, který socialisty přeměnil v neoliberály, šedou eminenci Alaina Mince, Bernarda Kouchnera, Daniela Cohn-Bendita.

Zkrátka ty zuřivé podporovatele neoliberální politiky, díky kterým Marine Le Penová získala pro sebe rekordní počet hlasů.

A všichni to jsou, varuje Escobar, věrní sloužící francouzského hlubokého státu. Není tedy jen otázkou, jak by Macron vytvořen, ale i jak byl prodán.

Jednota neoliberální ekonomiky a kulturního liberalismu

Zde je nutná odvolávka na filozofa Jean-Claude Michea, který detailně studoval, jak levice přijala hodnoty „otevřené společnosti“ slovy Karla Poppera. A jak mediální „spin doctors“ zformovaly pojem „populismus“, aby ztělesňoval současnou formu absolutního zla. Marine Le Penová dostávala nálepku populisty, zatímco propaganda nikdy nezaznamenala, že voliči Národní fronty (11 milionů) pochází z „lidové třídy.“

Michea zdůraznil původní, historicky ukotvený význam slova „populismus v carském Rusku. Byl to proud v socialistickém hnutí, které bylo obdivováno Marxem a Engelsem a podle něhož rolníci, řemeslníci a malí živnostníci měli své čestné místo v rozvinuté socialistické ekonomice. Během května 1968 by ve Francii nikoho nenapadlo, že by populismus mohl být stavěn na stejnou úroveň fašismu. To se totiž stalo až později na začátku 80. let 20. století, jako součást nového orwellovského jazyka neoliberalismu.

Michea také podotknul, že nyní je mnohem snazší být levicovým neoliberálem, než tím pravicovým. Ve Francii tito levicoví neoliberálové patří do velmi uzavřeného kruhu „mladých vůdců“, které schvaluje Francouzsko-americká nadace, velký byznys a finance – a především francouzská vládnoucí třída. Ti totiž hned pochopili, že starý katolický kandidát pravice jako Fillon nepostačí, potřebovali pro stejnou láhev novou značku.

A proto Macron – skvělý obal prodaný jako změna, ve kterou Francie může uvěřit a také v balení relativně jemného přístupu k „reformám“, což je nutné proto, aby neoliberální projekt přežil.

Co tedy francouzští voliči tak nějak schválili je jednota neoliberální ekonomiky a kulturního liberalismu. Nazvěme to, jako Michea, „integrovaným liberalismem.“, shrnuje Pepe Escobar dále. Nebo s orwellovským nádechem jako „post-demokratický kapitalismus.“ Pravá revolta elit. A „rolníci“ to koupí ochotně. Ať si jedí ty předražené rohlíky. Znovu je to tak: Francie vede Západ.

Články uveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusí být shodné s názory redakce.