Politolog Zdeněk Zbořil komentuje výsledek prezidentských voleb v Jižní Koreji a jeho širší okolnosti ve vztahu k letošnímu „korejskému jaru“.
Kdo vydrží sledovat náš miniseriál o událostech na Korejském poloostrově si může myslet, že podceňujeme možnost nebezpečí války a použití jaderných zbraní na Dálném východu. Válečných konflikt, jehož bitevním polem mohla být KLDR, Korejská republika a nepříliš vzdálené Japonsko, prezentovala světová média, především ta „západní“, s železnou pravidelností, vždy na jaře, celých posledních dvacet pět let. Tentokrát, opět na jaře 2017, jsme měli uvěřit, že je válka opět na spadnutí. Mělo nebo mohlo se válčit, podle mimořádně aktivistických The Guardian, nejen na Korejském poloostrově, ale i podle hojně citovaných slov severokorejské hlavy státu Kim Čong-una rovněž na území Spojených států. Někdy jen na jejich západním pobřeží nebo na Aljašce, jindy (alespoň podle severokorejské státní TV) i ve Washingtonu a New Yorku. Evropská, podobně krvelačná, média mluvila o „omezené atomové válce“ v Evropě a v ČR si to jejich epigoni vyložili, že jde i o střední Evropu a v Českou republiku.
Zdrojem podobných informací jsou většinou tajné zprávy nejroztodivnějších zpravodajských služeb, obvykle krytých diplomatickým personálem různých států. Dále potom agentury také financované, byť jen příležitostně, ze zdrojů zainteresovaných státních institucí nebo privátních korporací, které v ekonomicky silných zemích Dálného východu participují na dění v mezinárodní politice.
Zajímavým a často citovaným zdrojem informací je také v angličtině publikované lokální denní zpravodajství, jehož propagandistická úroveň odpovídá zájmu jeho sponzorů, kterými jsou opět vlády a nadnárodní korporace. Jen v odborných analytických textech jsou citovány informace překládané v tomto případě většinou z čínštiny, japonštiny a korejštiny, ale těmi se v Evropě veřejnost příliš nezabývá.
Při pokuse o analýzu této ne vždy snadno přehledné změti nejrůznějších informací z hlediska jejich struktury a funkce často zjistíme, že někdy pocházejí z nedůvěryhodných zdrojů. Jindy jsou tradovány podle domnělých zpravodajských autorit. Často mezi takové zprávy patří ty pocházející od diplomatů a zpravodajských služeb a mají jeden charakteristický rys – „jsou psány adresátem“. Tedy podle předpokládaných přání metropole nebo zpravodajských centrál nejrůznějšího druhu.
Korejské jaro 2017
Také o letošním „korejském jaru“ jsme byli informováni jako obvykle. Začalo to „hledáním“ severokorejské bomby, potom podivnými testy raket krátkého doletu a snad i balistických, mezikontinentálních střel, které opět nikam nedoletěly. Vyšší turbulence tentokrát nastaly, když nově zvolený amerických prezident přidal na důrazu a přeformátoval „osu zla“. Významné místo na ní určil kromě „teroristů“ také KLDR.
Obrazové zpravodajství z KLDR sice dál pokračovalo v předvádění uniforem, nesympatických tváří severokorejských politiků, rusko-pruského drilu mašírujících (údajně fanatických) vojáků severokorejské armády. Nicméně od okamžiku svržení „matky pum“ v Afghánistánu (ukázka toho, že je možné zničit severokorejská jaderná zařízení), vzniku a pohybu blíže nespecifikované flotily US Navy, která ještě dost daleko od Korejského poloostrova změnila cíl své výpravy, a historického výroku, že „míra strategické trpělivosti Spojených států již byla vyčerpána“, se napětí na Korejské poloostrově a v jeho okolí začalo snižovat.
Začalo se častěji psát a mluvit o diplomatických vyjednáváních mezi ČLR, Spojenými státy a také Ruskou federací a ačkoli jsme stále ještě informováni, zejména v Evropě a USA, o událostech na Korejském poloostrově v poněkud perverzní podobě. A ačkoliv se stále ještě předpokládá se, že budeme sdílet virtuální obavy politických režimů a jejich sponzorů – bankovních domů. Je tu také stále nezodpovězená otázka, zda tvrdá rétorika Donalda Trumpa byla určena lidem na Korejském poloostrově nebo občanům Spojených států.
ASEAN a korejská krize
Jistým ukazatelem na této naší komplikované cesta za poznáním na Dálném východu, ale také v jihovýchodní Asii (kam se přesouvá nebo naznačuje svůj možný přesun US flotila směřující původně ke korejským břehům), nám mohou být například informace z posledního zasedání organizace ASEAN (koncem dubna 2017). Z těchto zpráv je možní mimo jiné vyčíst, že zájem o tuto oblast mají nejen ČLR a Spojené státy, ale i Korejská republika, která je v této části Asie mimořádně ekonomicky aktivní. Je mezi nimi také zmínka o „rostoucí spolupráci zemí ASEAN s ČLR.“ Té je také možné rozumět tak, že se předpokládá, že základní vzorce dění v této oblasti, která svou rozlohou a dynamikou ekonomického růstu překračuje horizonty myšlení členských států EU, zůstávají v globálním i geopolitickém ohledu sice bez dramatických změn. Ale také to, že se předpokládá jejich spolupráce bez politického zasahování zemí, které se stále ještě rády označují za velmoci. A že i v tomto regionu má Trumpem prezentovaný velmocenský trojúhelník své vrcholy nejenom ve Spojených státech (stále ještě „First“), ale také v ČLR a Ruské federaci jako euroasijské velmoci.
Členské země ASEANu (připomeňme si, že jde o organizaci založenou z důvodů rozvíjení ekonomické spolupráce, která ale má už skoro více než tři desetiletí svou politickou dimenzi) se řídí v mezinárodní politice tezí o politice aktivní neutrality, což je idea přežívající z posledních let studené války, ale stále ještě použitelná k udržování nebo i uhájení omezené a společně sdílené nezávislosti.
Vzhledem k tomu, že v našem euro-centristickém (možná i euro-americko-centristickém) uvažování nebereme příliš velké ohledy na nový vývoj událostí v oblasti, překvapí nás článek v New York Times (4/5 2017) o řízeném nebo „přiškrceném“ ekonomickém růstu v KLDR, kontrolovaném sice vojensko-politickými elitami, ale s jistými prvky čínského „státo-stranického“ kapitalismu. Autorem této stati (Economic growth slackens a leader´s grip) je Choe Sang hun (u nás Čo Sang-un), který jej napsal v Soulu a díky tomu vybočuje z u nás běžného archetypálního hodnocení KLDR.
Povolební “korejský obrat“
Pokud se dokážeme podobně jako korejsko-americký autor zbavit svých stereotypů, nemohou nás pak překvapit zprávy BBC (ČTK), že „Nový jihokorejský prezident ohlásil ochotu jednat s Kimem“ (10/5 2017). Podle ní nově zvolený prezident Mun Če-in, dnes už uvedený do funkce prezidenta Korejské republiky, ohlásil, že „udělá vše pro mír na Korejském poloostrově“. To je sice typický fatický výrok politické korejštiny, ale je doplněn vysvětlením: „Bude-li třeba, zaletím okamžitě do Washingtonu, a také (za správných okolností) do Pekingu, Tokia a dokonce i Pchjong-jangu“. Nepřehlédněme ani pořadí metropolí, o kterých nový pan prezident mluví. Má to v diplomacii těchto metropolí jiný význam než na MZV v Praze.
Rovněž zajímavá jsou v této souvislosti Munova další slova, že „Spojené státy chtějí ve spolupráci s ČLR vyvíjet silný tlak na KLDR, aby ji přiměly k obnově jednání o ukončení jejího jaderného programu. V tomto procesu by měla Korejská republika hrát hlavní roli!“
Zbyněk Fiala publikoval na webu Vaše věc (10/5 2017) deskriptivně analytickou stať pod názvem „Korejský obrat“. Ve svém článku se snažil vysvětlit českým čtenářům a zájemcům o dění na Korejském poloostrově, co zvolení prezidenta Mun Čen-ina znamená pro vztahy mezi zeměmi regionu a velmocemi, co znamená pro „vnitrokorejský dialog“ (myšlen dialog mezi KLDR a KR) a také jaký má význam pro dění v Korejské republice. Tento text byl převzat, pokud se nemýlím, některými tištěnými a elektronickými médii. Dovolím si zde ale zvláště zmínit Fialovu metaforu „Korejský obrat“, kterou by mohl, pokud by byl Karlem Schwarzenbergem, nahradit slovy „koperníkovská revoluce“.
Takových začátků „nových vztahů“ pamatujeme z minulosti poloostrova již několik. Například ty z doby prezidenta Kim Te-džunga a jeho pokračovatele Ro Mu-hjona. Ale třeba tentokrát na „korejské jaro“ dojde. Asi v jiném formátu, než si představoval hostitel Kim Te-džunga v Praze Václav Havel, ale myslím, že můžeme uvažovat o začátku nějakého pohybu. Rovněž v samotné Korejské republice a také v ČLR existuje představa o „míře strategické trpělivosti“, ale může se lišit od té naší nebo euro-unijně-americké.
Odlišnosti korejské politiky a skryté vlivy
S ohledem k volbám je třeba opatrnosti při ideologickém označování povolební situace v Korejské republice a nemluvit o tom, že „liberál“ Mun, porazil „konzervativce“ a „centristu“. Tato pojmenování, podobně jako třeba v Japonsku, mají trochu jiný obsah, jinou tradici a jsou pro pochopení, podobně jako jiná u nás běžná pojmenování, nepřesná.
V předvolební korejské kampani sice také padala slova o „pravici“ a levici“, dokonce se mluvilo i o ideologii a o komunistovi, ale to jsou, ostatně podobně jako v Evropě, všechno slova jen domněle indikativní a spíše zneužívaná jako nádavky, které mají difamovat politickou konkurenci.
Mnohem zajímavější by bylo studovat to, jak na zvolení nového prezidenta reagují nebo budou reagovat představitelé armády nebo nejvýznamnější „finanční rodiny“ (če-boly), obdoba bývalých japonských zaibatsu nebo keiritsu.
Jejich centrálním pivotem je bankovní dům, který dokáže financovat projekty a produkce všeho „From ship to chip!“, jak se tvrdilo na jednom billboardu če-bolu Samsung. Tyto finanční rodiny, nebo po našem korporace, totiž dokáží financovat také politické strany a politiku. Jejich uvažování o „politice“ se podobná chápání řízení státu jako firmy. Taková představa je u nás asi nepochopitelná, ale možná to Korejcům nevadí.
Korejský politický systém je spíše jakousi „řízenou demokracií“, jak tento pojem propagovali už po roce 1925 nizozemští reformátoři ve „své“ Nizozemské východní Indii. Ta je blíž aristotelovskému chápání vzniku pospolitosti „za účelem nějakého dobra“ spíše než si my, ve své „západní“ pýše, myslíme.