Veronika Sušová-Salminen píše o jednom nečekaném osobním obratu v důsledku války na Ukrajině.
Natalia Poklonskaja (česky Poklonská), bývalá generální prokurátorka Krymu, která se aktivně přičinila za jeho připojení k Ruské federaci v roce 2014, je v Česku málo známa. V Rusku byla svého druhu celebritou „ruského jara“. Naposledy jsem o ní psala na těchto stránkách v souvislosti s jejími ultra-konzervativními postoji proti filmu o ruském carovi Mikulášovi II. Poklonskaja byla v té době poslankyní Dumy za stranu Jednotné Rusko a za poloostrov Krym. Upozornila na sebe ale nejen svými kulturně konzervativními postoji, které měly vesměs náboženský základ, ale i tím, že jako jediná hlasovala proti nepopulární penzijní reformě. Ukázala tak, že se nebojí jít proti proudu a je dost pravděpodobné, že přesně to ji stálo další mandát – jako poslankyně se ukázala možná jako příliš neřízená střela, což zvítězilo nad její, řekněme, marketingovou hodnotou pro stranu spojenou s Krymem. Do další Dumy už nekandidovala. Za „odměnu“, jak se šeptalo, měla být vyslána jako ruská velvyslankyně do Capo Verde. Do pozice nakonec nenastoupila z osobních důvodů.
V současnosti Poklonskaja pracuje v pozici zástupkyně ředitele Rossotrudničstva, instituce, která by se měla věnovat především ruské měkké síle ve světě a humanitárním otázkám. Ve znaku má tato instituce holubici míru. Kariéra Poklonské je celkem jasně od roku 2014 spojena s ruským státem a také, aktivně, s režimem, jenž v současnosti v Rusku funguje. Není rozhodně oběť. Poslední veřejná vystoupení Poklonské se stávají viditelnou metaforou k jakým dilematům ruská invaze (aka „operace“) na Ukrajinu vede v rámci elit a zcela jistě i v ruské společnosti, nejintenzivněji mezi lidmi s ukrajinskými kořeny (a těch není málo). Průzkumy veřejného mínění tvrdí, že silná a zřetelná většina Putinovy tahy vůči Ukrajině podporuje a ztotožňuje se či souhlasí s argumenty o „denacifikaci“ a pomoci Donbasu i s tím, že Ukrajina „vlastně ani není stát“. Na druhou stranu jsou sociologové vůči těmto výsledkům ostražití: například proto, že průzkumy mají velmi vysoký podíl těch, kteří odmítají vůbec a zřejmě ze strachu odpovídat na otázky, nebo proto, že některé agentury záměrně s otázkami manipulují. Jiní upozorňují na to, že i podpora „operace“ má různé zdroje a zdaleka se nedá ztotožnit s podporou domácí politiky Vladimira Putina. Co se děje pod povrchem obšírné ruské reality dost dobře netušíme. Můžeme jen dávat dohromady střípky jako je tento.
Poklonskaja hned ve dvou rozhovorech pro nezávislá média (fungující už jen na platformě YouTube) otevřeně válku na Ukrajině odmítla – dokonce se i prořekla a „zvláštní operaci“ nazvala válkou. V posledním rozhovoru s redaktorkou z uzavřené stanice Echo, Moskvy Poklonskaja zašla tak daleko, že prohlásila, že symbol „Z“ je symbolem tragédie a hoře a odsoudila všechny, kteří ho veřejně využívají a nosí. Mnohé doslova šokovala (jak pak přiznala) tím, že řekla, že se cítí být Ukrajinkou a je to navzdory všemu (i tomu, že je na Ukrajině fakticky „wanted“) její země. V rozsáhlém rozhovoru s novinářkou Gordějevovou řekla, že Ukrajina „není Rusko“ a proto ruské vojáky na Ukrajině nikdo nevítá – je to úplně jiná společnost (tady rezonovala s knihou ukrajinského prezidenta Kučmy na stejné téma). V nejnovějším rozhovoru se přiznala, že se fakticky rozešla s Ruskou pravoslavnou církví a že si stále více uvědomuje, že duchovní život člověka nezávisí na církevních institucích. Jako zlomový nazvala 24. únor letošního roku. Na někoho, kdo ještě před pár lety bigotně bránil svatost posledního cara a na člověka držícího státní úřad, to je – v dnešní společenské atmosféře, ve které sám prezident už natvrdo mluví o „zrádcích“ a „pátých kolonách“ (a na rozdíl od roku 2014 už bez jakýchkoliv kritický korektivů) a v souvislosti s tím o „očistě společnosti“, – odvaha.
Poklonskaja má rozhodně co ztratit, včetně státem placené ochranky. Tu má podle vlastních slov kvůli opakovaným výhružkám smrtí už od roku 2014. Kromě toho je vidět, že ruská elita se nyní rozdělila mezi ty, kteří otevřeně projevují svojí loajalitu (například exprezident Medveděv), a ty, kteří raději mlčí. V obou rozhovorech Poklonskaja uvedla, že Rusku chybí tolerance k odlišným názorům a dokonce řekla, že lidé nemají sledovat státní televizi, kde jde jen agresivní propaganda, a měli by sami používat mozek. Postavila se dokonce k liberálnímu výkladu vztahu mezi státem a společností: nad zájmy státu mají podle jejího názoru zvítězit zájmy jednotlivce a mír a život jsou ta nejcennější hodnota. Apelovala na soucit, opakovaně zopakovala, že na druhé straně jsou také lidé a že je nutné se chovat lidsky a válku zastavit. Mluvila také o kolektivní odpovědnosti, kterou postavila do kontrastu s osobní nevinou (vinu za válku nemám, ale odpovědnost mám). V obou rozhovorech bylo poznat, že se Poklonskaja snaží dostat do nějaké rovnováhy to, co bylo před 24. únorem (a na čem se podílela aktivně) a to, co se stalo po 24. únoru. Zdálo se, že vede boj sama se sebou (či, jak to nazval jeden komentář, boj mezi politickou agendou dneška a vlastním svědomím), který ještě nedospěl k jasnému výsledku, ale spíše k rozkolu nebo rozpolcení, které vede k řadě nekonzistencí. Nejpatrnější to bylo u otázek týkajících se vztahu dnešního dění k Majdanu, „ruskému jaru“ a nepochybně i k tématu vlastenectví (viz její slova zde).
Dost možná, že v konečném plánu jí ke konečnému výsledku vnitřního boje pomůžou ale jiní. Poslední rozhovor Poklonské vzbudil pohoršení: jejími slovy se bude zabývat šéf Rossotrudničestva a krymské úřady už uvažují o tom, že by Poklonskou zbavili všech státních vyznamenání. Přičemž důvody pro takový krok popsal předseda legislativního výboru krymského parlamentu Sergej Trofimov následovně: „Její slova o tom, že Z a V jsou symbolem hoře, nejsou zrovna v souladu s názorem našich ozbrojených sil v první linii. Tyto symboly jsou pro ně určující a dávají na bojišti jasný signál, kdo je náš a kdo cizí.“ Naši a cizí je přesně ta linie, kterou Poklonskaja jako jedna z mála v její pozici otevřeně odmítla, řekla, že nedovede mlčet a nedovede se na to, co se děje, jen tak dívat. Válka ale dělá s lidmi přesně tohle: dělí je na naše a cizí, na přátele a nepřátele, na loajalisty a zrádce, na ty, kteří si zaslouží umřít a na ty, kteří mají právo na život. Podporou války či rozhodnutím válku vést vypouštíte ven obludu, kterou je hodně těžké krotit. Válka se nikdy se nebojuje jenom na frontách, i když tam má válka tu nejtragičtější a nejstrašnější podobu. Obludná logika postupně sežere všechny a všechno a je v důsledku jedno, na které straně se nakonec ocitáte…