Milan Daniel se ve svém dnešním textu zamýšlí nad příčinami současné krize orámované válkou mezi Ruskem a kolektivním Západem na Ukrajině a také nad tím, co může každý z nás udělat pro změnu neudržitelných politických poměrů.
Dovolte jen kratičkou citaci z knížečky vzpomínek* českého legionáře z 1. světové války, kterou ve Zlíně vydal tamní výtvarník Jaroslav Kovanda: „Stále mám na očích mladého praporčíka, jehož prsa byla úplně zbavena kůže, žebra obnažena a měkké části na nich jakoby odpreparovány. Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací pohyby a sem tam vyskakují vzduchové bubliny.“
Co za těch více než sto let udělal svět pro to, aby uchránil své živé od takových běd? Ach ano, založil třeba Severoatlantickou obrannou alianci, jejíž členové se hned prvním smluvním článkem zavázali „urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“.
Kdo by tomu netleskal. Jak si tedy vysvětlit, že mocná mezinárodní organizace pustila běsy z řetězu, když dopustila, aby kyjevský režim v občanské válce zabil od roku 2014 čtrnáct tisíc svých občanů (včetně dětí), způsobil na územích ovládaných separatisty obrovské materiální škody a donutil miliony lidí, jimž odmítl garantovat práva zaručená mezinárodními úmluvami o ochraně národnostních menšin, k odchodu ze země? Proč země NATO důsledně netrvaly na dodržování Minských dohod podpořených rezolucí OSN a neuplatnily vůči Kyjevu svůj oblíbený prostředek, sankce, za jejich nedodržování?
Je to možné charakterizovat jinak, než jako licoměrnost?
Kdyby byly Minské dohody garantované mj. Německem a Francií respektovány, k válce by zřejmě nedošlo. Žádné „kdyby“ ovšem neplatí. Rusko se nechalo trvalým tlakem ze strany kolektivního Západu, mírumilovného NATO a zejména USA vyprovokovat k preventivní agresivní válce, přestože deklarovaného cíle, tedy vlastní bezpečnosti, mohlo dosáhnout uplatněním měkčích nástrojů. Ty ostatně nyní v Evropě používá, škody, které způsobilo, tím však nenapraví. Ta válka je špatná a je ji nutno v každém případě odmítnout.
Dosažení míru diplomatickou cestou vyžaduje složité balancování mezi zájmy obou stran a ochotu ke kompromisům v případě jejich kolizí. Každý, kdo nesleduje mezinárodní politiku první den ví, že historická zkušenost nutí Rusy k obezřetnosti stran vlastní obrany. Ví také, že vznešené deklarace obsažené ve Washingtonské smlouvě, se mnohokrát rozešly s politickou praxí a skutečnou rolí NATO je být vojenským prostředkem k udržování a dosahování mocenské převahy USA.
Je skličující seznamovat se v této souvislosti se zkratkovitými názory části mladé generace, jejíž výchova bylo ovlivněna mediálním mainstreamem. Uvědomme si však, že v bývalém Československu bylo rovněž půldruhého milionu lidí „u komunistů“, protože neměli potřebu a odvahu žít svobodně a rovně. Jakou hodnotu má za těchto okolností „svoboda“ zastávat jen ten jeden „správný“ názor prosazovaná propagandisty „nedezinformačních“ médií?
Pro mou generaci, která prožila podstatnou část života za vlády bolševika, zažila naději na lidštější režim v roce 1968, ruskou okupaci, gulášový socialismus, listopadový převrat a novou naději, je aktuální stav obrovským zklamáním. Lidé v této zemi mají právo nejen na slušný život vlastní, ale i na slušnou politiku správy vlastní země. Místo toho jsou svědky lhaní, degradace hodnot, umělého generování nenávisti. Na slušnost a věcnou argumentaci se vrhá špinavý pytel sprostoty. Dialog je obecně nahrazován konfrontací.
Pro vládu, která se vychloubá tím, co udělala pro válku, aniž by mohla uvést cokoliv, co udělala pro mír, není v této zemi místo. Nutno ovšem dodat, že ve faktickém popírání základního smluvního závazku NATO není sama a jen pilně dělá to, co od ní očekává hlavní sponzor války na Ukrajině. Tamní režim ostatně připravuje návrh smlouvy, která „mírové prostředky“ a snahu o mírové soužití s Ruskem nahradí hrozbou materializované nenávisti a jejího permanentního naplňování. Bude i tomu česká vláda tleskat?
Kolika mladým mužům či ženám znetvoří životy zbraně, jimiž za peníze vlastních daňových poplatníků dočasná česká vláda „pomáhá“ údajně demokratické Ukrajině, jinak jedné z nejzkorumpovanějších zemí v Evropě? Jak její politika napomůže tomu, aby „nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a abychom se ve svých mezinárodních vztazích zdrželi hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“? A kolik spoluobčanů přivede do neštěstí či bídy svou katastrofální zahraniční politikou, která v hospodářské oblasti abstrahovala od prospěchu státu a nahradila ho konáním podle cizích not?
Co bude? ptají se lidé. Co můžeme my, malí, udělat?
Jako vždy, jedno: spojit se a být tak velcí. Svěřit správu těm, kteří nás nepovedou do bídy, tmy a války a budou chtít mír především.
* Panna Marie na telegrafním sloupu, Jaroslav Kovanda, 2022, neprodejné