Historik Jiří Malínský se věnuje ve své eseji dějinám vzniku východní armády druhého odboje. Publikujeme čtvrtou část.
Zakládání československého praporu
Dne 10. srpna se po delší době v Suzdalu, kde bylo internováno jádro budoucí československé vojenské jednotky v SSSR, objevil za vydatného přispění plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda. Začínalo budování východní exilové československé armády. 14. srpna se do Moskvy leteckou cestou ze Skotska přes Archangelsk vrátil staronový československý velvyslanec Zdeněk Fierlinger; skončilo ľuďácké působení v prostorách československé ambasády. Boj o charakter této budoucí jednotky tím neustal; naopak pokračoval.
Citlivý vhled do způsobu myšlení a uvažování tehdejších ruských špiček podal Benešovi 19. srpna plukovník Heliodor Píka v důvěrném dopise-zprávě prezidentu Edvardu Benešovi. Po oslovení „Slovutný pane presidente, v okamžiku, kdy skončila první část našeho poslání v Sovětském svazu“ rekapituluje své poznatky z dosavadního několikaměsíčního působení československé vojenské mise v sovětském Rusku. Zdůrazňuje vůdčí linii ruské zahraniční politiky: „vyčkávat vyčerpání Evropy k její bolševizaci“. A zdůrazňuje: „Do zahájení německého tažení byla Anglie pokládána za nepřítele číslo jedna …“. Pokračuje sdělením, že konec války má být proměněn v sociální revoluci, která má vést v celé Evropě k nastolení (stalinisticko-komunistické) diktatury proletariátu. A naléhavě upozorňuje: „Když naši lidé odmítali hovořit o politickém uspořádání státu (a bolševizaci), uvádějíce, že o vnitřní politice rozhodne národ doma, sovětští důstojníci a političtí rukovoditelé (vůdci) odpovídali: ,Jaképak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu.‘“ S tím úzce souvisela nedůvěra k některým členům londýnské exilové vlády, kteří podle těchto názorů budou muset zmizet. Obdobná vyjádření byla adresována i těm, kdo byli navenek činni v protektorátních strukturách. Údiv v ruských politických kruzích vyvolávala i skutečnost, že mnoho prvorepublikově vlivných osobností nebylo Němci zatčeno; za hlavní důvod pokládali jejich údajnou kolaboraci („pracují přímo pro Němce“). Za jedinou důvěryhodnou politickou sílu měli gottwaldovské komunisty.
Interní atmosféru těchto „mimoběžných“ rozhovorů dokresluje i následující pasáž Píkova dopisu: „K mým námitkám, že u nás nebude sociální revoluce, jelikož lid je politicky vyspělý a úroveň všech tříd je tak nivelisována, že není nespokojenosti a konečně, že náš program předvídá širokou socialisaci (zestátnění) hospodářských hodnot země (podzemní bohatství, těžký průmysl, některé banky atd.) odpovídali, že ne socializace, ale komunizace, zrušení vlastnictví a zamezení obohacování jednotlivců nebo skupin je nutné.“ Obdobně podle Píkova líčení ruští politikové a generálové nechápali, proč Čechoslováci usilují o obnovu úplné samostatnosti; neuměli si to vůbec představit a předpokládali, že Československo se připojí k sovětskému Rusku jako autonomní republika; Svaz (Rusko) pak bude s to zemi účinně chránit. Mimořádně zajímavý a závažný je také Píkův popis počínání sovětských oficiálních i polooficiálních míst při navazování kontaktů a styků s východoevropskou částí prozatímního československého státního zřízení: „Sovětští úředníci se snažili získati za každou cenu jednotlivce (odděleně) pro sebe, bez ohledu na Londýn. Je celá řada prokázaných případů, že našim důstojníkům i vojákům, civilním osobám, úředníkům konzulátů atd. dávali podpisovat písemné prohlášení a závazky, že budou pro ně kdekoliv zpravodajsky pracovat. … Pokoušeli se odděleně přemlouvat a získávat naše důstojníky bez mého vědomí a se zákazem, aby se to hlásilo.“ Domáhali se také toho, aby prozatímní státní zřízení podle jejich potřeb a zájmů organizovalo domácí širokou zpravodajskou síť, kterou by mohli jednostranně využít (zneužít). Za těchto okolností bylo pro Píku mimořádně nesnadné si udržet jejich důvěru zejména s ohledem na hájení československých zájmů (zájmů demokraticky utvářené vlasti); každé slovo nesouhlasu považovali za fašisticko-protibolševické. Předmětem bolševické podezíravosti se staly mj. také Píkovy kontakty s britskými členy moskevského diplomatického sboru. Ještě nesnadnější bylo vysvětlovat zvláštnosti domácího druhého odboje: „Bylo nesnadno bojovat proti výtkám, že nemáme hrdinů, odhodlaných lidí doma, že se necháme zavírat bez důvodů, že se necháme obětovat dříve, než jsme něco vykonali. Například nár. kom. (národní komisař) (lidový komisař – JM) Berija těžko chápe, že nemohu najít pár odhodlaných lidí, kteří by se obětovali pro jakýkoliv úkol, nechce chápat, že naše organizace mají zakázáno zbytečně se obětovat a podnikat akce, kterých nemůže využít ani národ doma, ani spojenci k operačním zájmům.“ Závěr dopisu byl jakýmsi ideovým krédem plukovníka Píky: „Slovutný pane presidente, jménem všech členů vojenské mise a skupiny velitelských kádrů z polského legiónu (svobodovců–JM) se zavazuji svatou povinností, že budeme ze všech sil a na jakémkoli místě pokračovati v boji za obnovení naší neodvislosti, samostatné, demokratické i spravedlivé republiky v duchu Masarykových i Vašich tradic a za Vašeho vedení.“ Důvody Píkovy „vraždy jménem republiky“ r. 1949 jsou zřejmé právě jako fakt, že se o tom rozhodlo, jak tehdy sdělil Gottwald Svobodovi, bojujícímu o Píkův život (podaná žádost o milost), právě v Moskvě.
10. září se v moskevském bytě profesora Zdeňka Nejedlého konala první neoficiální schůzka navrátivšího se vyslance Zdeňka Fierlingera s Klementem Gottwaldem, Václavem Kopeckým a Janem Švermou. Mimo vyřízení pozdravů londýnských komunistů Fierlinger zmínil i některé podněty, které čerstvě načerpal během svého červencového setkání s prezidentem Edvardem Benešem. Byl to počátek soustavných kryptokomunizujících Fierlingerových kontaktů s exilovým vedením KSČ, ale i určitého prostředkování mezi oběma exilovými centry. 27. září 1941 byla mezi vrchním velitelstvím ozbrojených sil sovětského Ruska a Československa podepsána smlouva o organizování československých jednotek na území SSSR. Vydatně se o ni zasloužili při dojednávání náčelník československé vojenské mise v Moskvě plukovník Heliodor Píka a v realizační fázi podplukovník Ludvík Svoboda. Týkala se organizování československých jednotek na území SSSR. Signatářem za československou stranu byl velitel československé vojenské mise plukovník Heliodor Píka a v realizační fázi podplukovník Ludvík Svoboda. Zakotvila zásady budování československých vojenských jednotek na území sovětového Ruska s tím, že tyto jednotky budou součástí ozbrojených sil suverénní Československé republiky, jsou určeny pro boj s německými vojsky a operativně podléhají vrchnímu velení Rudé armády. Úmluva obsahovala další neméně důležitá ustanovení vymezující postavení a působnost východní exilové československé armády.
10. listopadu 1941 urgoval plukovník Heliodor Píka dopisem generálnímu štábu Rudé armády zajištění konkrétních kroků nutných pro budování jednotky. Mj. uvedl: „Mnoho dobrovolců, kteří čekají netrpělivě na povolání do zbraně, bez úspěchu se dotazují, kdy budou moci vykonat svou povinnost. Vytýkají nám, že nic nepodnikáme, aby bylo splněno jejich přání bojovat proti německým uchvatitelům. Stovky našich příslušníků jsou v koncentračních táborech, marně se dovolávají propuštění a vstupu do vojenských jednotek, tak jak bylo povoleno Polákům a hned provedeno. Uprchlíci z Československé republiky přešli nezákonně sovětské hranice jen proto, aby mohli někde bojovat proti německým fašistům, a dodnes není jim možno vyhovět. Trpí zcela nevinně jak fyzicky nedostatkem výživy a zimou, tak hlavně morálně, neboť cítí, že bylo na ně zapomenuto …“ 3. listopadu jednal v této záležitosti s náčelníkem vojenské kanceláře lidového komisariátu zahraničních věcí plukovníkem Jevstignějevem. Jevstignějev Píkovi doporučil, aby si Čechoslováci opatřili výzbroj a výstroj pokud možno sami. Skutečnou pohnutkou ruské zdrženlivosti byly, jak uvedl o den později ve své depeši do Londýna vyslanec Zdeněk Fierlinger, pochybnosti lidového komisariátu zahraničních věcí (Narkomindělu) o praktické účelnosti československé armády v Rusku; podle jeho názoru byly pro Rusko nejdůležitější československé odbojové akce doma.
Na počátku prosince přiletěl na návštěvu do SSSR předseda polské exilové vlády generál Władysław Sikorski. Doufal v navázání dlouhodobé spolupráce s Moskvou, které mělo převrstvit její dlouholeté neshody s asanačním Polskem. Při té příležitosti se dostal do kontaktu s velením vznikající československé jednotky. 8. a 9. prosince se v Kujbyševě (Samaře)sešla porada, jíž se mj. vedle plukovníka Heliodora Píky a podplukovníka Ludvíka Svobody účastnil i ruský vojenský přidělenec generálporučík Alexej Pavlovič Panfilov. Podle představ československé mise se počet exulantů, kteří uprchli do sovětského Ruska z Česka, odhadoval na 3 000 osob, v případě východních zemí republiky Slovenska a zvláště Podkarpatské Rusi na zhruba 15 000 osob. V zázemí bylo 45 000 volyňských Čechů. Náborová střediska měla být zřízena v Uljanovsku (měla pojmout oblasti Archangelska, Vologdy, Kazaně, Gorkého, Penzy a zbytku Povolží), v Jekatěrinburku (oblast Permu, Čeljabinska a Kirova), v Tbilisi (pro zakavkazské oblasti), v Taškentu (pro Kazachstán) a v Omsku (oblast Krasnojarska, Irkutska, Novosibirska a dalších sibiřských regionů). Předsedou každé komise měl být člen československé vojenské mise disponující písařem z řad disponibilních vojáků. Výzva ke vstupu do československé armády měla být zveřejněna podle přání v tisku a rozhlase. Generálporučík Panfilov oznámil, že výstroj a výzbroj dodá ruská vláda s tím, že místem budování jednotky bude namísto Uljanovsku Buzuluk. Z ruské strany se předpokládalo, že prozatím bude možné organizovat samostatnou motomechanizovanou brigádu. Na přímý Píkův dotaz po internovaných a vězněných československých státních občanech Panfilov odpověděl, že ti, kteří přešli rusko-maďarskou hranici, budou okamžitě osvobozeni a muži od 18 do 52 let soustředěni v Buzuluku. Ostatní měli moci pracovat v místě podle své volby. 10. prosince odjel na zakročení plukovníka Heliodora Píky podplukovník Ludvík Svoboda s polským exilovým premiérem generálem Władysławem Sikorskim do Buzuluku; Sikorski tam jel na inspekci polských vojsk. Byl to první Svobodův pobyt v místě příštího soustředění československé armády v Rusku.
16. prosince poslala československá exilová vláda spojeneckým vládám (Spojeným národům) nótu o právním stanovisku k událostem let 1938–1939; oznámila jim současně, že Československo je ve válečném státu se všemi státy, které jsou ve válce se SSSR, USA i Velkou Británií. Tímto vstupem do demokratické koalice Spojených národů byla současně zcela legitimizována Benešova teorie nepřerušené kontinuity československé státnosti a ostrého odmítnutí mnichovského diktátu. 1. ledna 1942 podepsali ve Washingtonu představitelé 26 států Deklaraci Spojených národů. Zavázali se v ní využít všech svých vojenských, lidských i hospodářských zdrojů v boji proti členům Paktu tří a jeho stoupencům a neuzavírat s nimi ani separátní příměří, ani separátní mír. Zformovalo se tak jádro budoucí r. 1945 založené OSN.
16. prosince v reakci na stížnosti členů oranské skupiny velitelských kádrů plukovník Heliodor Píka zdůraznil: „Sověty však mají přebytek vlastních lidí, kterých nemají čím plně vyzbrojit, mají dost nesmírných starostí, a proto nemají zájem na malé skupince jednoho nebo dvou praporů dobrovolců. Smlouva se Sověty nebyla uskutečněna na základě našeho slibu, že postavíme armádu; naopak, na základě smlouvy domáháme se my postavit i zde symbolickou naši část samostatné, válku vedoucí armády. Sověty se nás překvapeně ptaly: Z čeho chcete u nás stavět vojenskou jednotku, když zde nikoho nemáte? Snad z těch pár lidí ze Suzdalu? Kolik a kde máte v SSSR svých příslušníků? My jsme se zavázali obnovit československý stát bez jakýchkoli závazků z vaší strany, my svůj závazek splníme, i když zde nebude vašich jednotek. To, že nám povolují organizovat naši jednotku, je jen symbolickým výrazem ochoty sovětské vlády, že nám chtějí vyhovět, neboť z toho mají jen velké starosti, na něž nemají času, a bez vlastního užitku. Něco jiného by bylo, kdybychom zde měli pár set tisíc (vojáků – JM), alespoň jako polská armáda, o takovou pomoc by snad i Sověty měly zájem.“ 3. ledna 1942 schválil Státní výbor obrany SSSR amnestii pro internované a vězněné československé státní občany a nábor pro československou vojenskou jednotku jak z řad vězněných a internovaných Čechoslováků, tak z ruských občanů československé (české a slovenské) národnosti.
Předchozí díly:
- Vznik východní armády druhého odboje (část 1)
- Vznik východní armády druhého odboje (část 2)
- Vznik východní armády druhého odboje (část 3)