Historik Jiří Malínský se věnuje ve své eseji dějinám vzniku východní armády druhého odboje. Publikujeme třetí část.
První uvozující úspěchy
21. července uznala Churchillova vláda Československý národní výbor prozatímní československou vládou, považujíc Edvarda Beneše spíše za jejího premiéra než prezidenta. Otevřel se tím prostor pro postupné budování uceleného exilového československého prozatímního státního zřízení. Současně byla prezidentským dekretem zřízena Státní rada nahrazující parlament. Disonance, spojené s touto její podobou, naznačil i Benešův dopis Rudolfovi Bechyně z 13. října 1940: „Chci však Vám jako předsedovi závazně zdůrazniti dvě důležité věci, související s články dekretu, jež po obapolné dohodě do dekretu vloženy nebyly, které však jsou a budou i pro budoucnost pro všechny stejně závazné jako ostatní články dekretu o ustavení Státní Rady. Myslím, že budeme všichni souhlasit, aby byly v té či oné formě vloženy do vnitřního jednacího řádu Státní Rady, jejž si Státní Rada v dohodě s presidentem republiky vypracuje. 1. Jedná se především o zásadu, že Státní Rada nevyslovuje důvěru či nedůvěru vládě. Státní Rada nemá a nemůže míti všechny prerogativy řádného parlamentu, je jmenována, nemůže být volena, není zde stran, tisku, veřejného mínění a veřejných politických schůzí, a všeho toho, co je podstatnou a naprosto nezbytnou součástí skutečně demokratického parlamentarismu. Odtud ta naše některá omezeni i v právech a povinnostech naší Státní Rady …“ Státní rada byla dekretem prezidenta Edvarda Beneše v Londýně ustavena jako poradní a kontrolní orgán (parlament) prozatímního státního zřízení Československé republiky, které bylo rovněž předběžně uznáno Churchillovou vládou.
21. července (27. července.?) došlo při Benešově a Churchillově inspekční návštěvě v československém vojenském táboře v Chalmondeley ke skandálu: na 500 vojáků, vesměs interbrigadistických komunistů, odmítlo veřejně poslušnost. Toto výrazně menšinové gesto bylo mj. odrazem neutěšených poměrů (důstojnická šikanáž) v jednotce, jež přežívaly ještě z jejího francouzského období. Jednou z hlavních postav revolty byl davistický komunistický slovenský intelektuál Vlado Clementis (v té době nečlen KSČ). Mezi velké kritiky těchto poměrů patřili také zde sloužící sociální demokraté (mj. Bohumil Laušman, Václav Majer, Václav Holub, Zdeněk Bechyně). V dalším průběhu války se postupně tyto důvody převrstvily: stupňované nacistické nebezpečí bylo pro Spojené národy sjednocujícím činitelem.
V červenci–prosinci vrcholily práce na programu Za svobodu, do nové Československé republiky. Byly protikladem k procesům probíhajícím paralelně v protektorátě (zatýkání první heydrichiády, zvýšená germanizace, omezování českého školství, potlačování výuky dějepisu a zeměpisu, trivializace a degradace českého umění a české kultury vůbec). 4. srpna upozornili v depeši PVVZ Josef Fischer a Karel Josef Beneš, že přibývá nadějí v Moskvu a existují lidé, kteří „ponechávají si stále jako poslední kartu revoluční spojení s Ruskem proti Západu počítajíce s tím, že Moskva dá přednost tomu zrevolucionizovat či zesovětštit Evropu raději v dorozumění s nejsilnějším činitelem Evropy než proti němu.“ (tímto činitelem byl míněn Londýn). Zpráva mimoto obsahovala doporučení, aby mezi londýnským a moskevským exilem došlo k jednání a mezi oběma centrálami aby bylo dosaženo na jeho základě dohody; nemělo se však přitom podle jejich názoru zapomínat na nezbytnou opatrnost vůči Moskvě, kterou si protektorátní obdivovatelé sovětského Ruska značně bezelstně odmítali připouštět. Za zmínku stojí rovněž programová shoda domácího i exilového druhého odboje v hlavních rysech a směřováních.
Vyjasňovaly se i válečné cíle válčících velmocí. 28. srpna 1940 podal nacistický válečný zločinec a vysoký funkcionář protektorátní správy Karl Herrmann Frank svou představu „vývojové germanizace“ českého slovanského obyvatelstva ve zvláštním pamětním spisu (memorandu). Doporučoval v něm upustit od vyhrocených forem perzekuce („totální deklasování“) a bezděčně přitom přiznal vysokou kvalitu českého národa („Protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese, aby její funkce byla porušena, nesnese žádné vakuum; … totální vysídlení 7,2 mil. Čechů považuji za neproveditelné … protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 milionů Čechů.“) Zvláštní pozornost soustředil na dělníky: mělo se jim dostat zřetelného zvýšení jejich životní úrovně i – pokud by se přiznali k němectví – účasti na nacistických sociálních vymoženostech; obdobného zacházení se mělo dostat i rolníkům a buržoazie měla být podporována prostřednictvím hmotných výhod ve prospěch obchodů a řemesel a korumpována i kompromitována zároveň udělováním vyznamenání.
Na konci září pronesl britský premiér Winston Spencer Churchill projev, ve kterém mj. uvedl, že mnichovský diktát (Mnichovská dohoda o nás bez nás proti nám) se stal po hitlerovské zvůli 15. března 1939 neplatným. Stanovisko, uvedené v tomto projevu, je i dnes oficiálním britským názorem na tuto ponurou část novodobé historie Spojeného království.
25. října byl na středním Východě ustaven Československý pěší prapor 11 – Východní, jehož velitelem se stal ruský legionář podplukovník Karel Klapálek. Proslavil se v bojích u Tobruku (neoficiální čestný název „tobrucké krysy“) a později i u Dunkerque a řada jeho vojáků včetně velitele Klapálka bojovala od r. 1944 úspěšně i na východní frontě.
25. listopadu sdělilo sovětské Rusko do Londýna prostřednictvím diplomatických kanálů premiéru Churchillovi, že na Blízkém a Středním Východě nebude postupovat společně s Německem. Vývoj směřoval k dotvoření jádra protifašistické koalice Spojených národů.
25. prosince 1940 v zahajovacím proslovu se prezident Edvard Beneš pokusil o precizaci hlavních zásad a působností premiérově zasedajícího tělesa: „Pokládám Státní radu za nejširší rámec, v němž se soustřeďují a budou soustřeďovat v budoucnosti všecky naše odbojové tendence a směry, jakož i všichni důležití činitelé odbojoví bez rozdílu stran, národností, tříd, názorů a přesvědčení, pokud přirozeně souhlasí s hlavními principy našeho boje. Je to základna všechny nás spojující a sjednocující … Pokládám tudíž ustavení a zahájení prací Státní rady za konečný akt v práci pro jednotnou organisaci celé naší odbojové akce. Z tohoto hlediska zdůrazňuji, že přijímám jako samozřejmou v dané chvíli také účast některých politických činitelů a skupin, které zde dnes mezi námi ještě nejsou. Projednával jsem tuto věc s některými politiky našich německých spoluobčanů, nabídl jsem jim účast a obdržel jsem odpověď kladnou. Předpokládám tudíž, že Státní rada bude jimi v dohledné době doplněna. Projednával jsem tutéž otázku také s některými činiteli, náležejícími do řad našich komunistů. Jednání dosud skončeno není a rovněž doufám, že i v této věci dojde k dohodě. Jsou zde ještě někteří jiní činitelé, jako např. strany židovské, o jejichž spolupráci ve Státní radě bude rozhodnuto u jedněch vbrzku, u druhých současně s jejím doplněním z právě uvedených politických činitelů. Přesto tedy, že všecky otázky vnitřního složení Státní rady nejsou ještě s konečnou platností vyřízeny, zahajujeme dnes její práce, abychom její činnost dále už neodkládali.“
K východoevropské jednotce druhého odboje
Na konci ledna 1941 byl dokončen hrubý text programu Za svobodu, do nové Československé republiky. 11. dubna 1941 odpověděl prezident Budovatel Edvard Beneš na článek říšského protektora Konstantina von Neuratha rozhlasovým vystoupením Zůstaňte věrni své zemi a své historii v československém vysílání BBC. Mluvě k domácí veřejnosti, upozornil důrazně na fakt, že vojensky již Německo válku vyhrát nemůže. Promarnilo dvě možnosti, které mu dávaly v tomto směru určitou naději: pád Francie a leteckou bitvu o Velkou Británii. Definitivním obratem se staly nedávné prezidentské volby v USA, jež potřetí potvrdily prezidenta Franklina Delana Roosevelta v jeho funkci. Nedávná italská katastrofa v Habeši, kam se vrátil císař Haile Selassie, i aktuální dění na severoafrické frontě naznačují směr, kterým se ubírá válka. Beneš v této souvislosti zdůraznil: „A ježto jsou to největší lháři a nejbezectnější podvodníci, jaké kdy svět zplodil, chtějí docílit pro sebe nějakého výhodného míru novými zradami a novými lžemi a podvody, když už to vojensky nejde. Začnou proto brzo nabízet spojencům mír.“ Na domácí frontě prezident očekával nacistické naléhání na akt loyality ze strany českého obyvatelstva; vyvozoval je jak z Hitlerova vyjádření k 15. březnu, tak z Neurathova článku k témuž datu. A naléhal i objasňoval: „Varuji a vyzývám vás všecky: ukažte světu, že se těmito nástrahami zneužít proti svým vlastním zájmům a přesvědčením nedáte! Zůstaňte věrni své zemi, své historii, svému národu a svým předkům! Nepovolte, neustupujte! Každý z vás naopak na každém sebemenším místě ať dělá všecko, co může, aby brzký pád tohoto zločinného systému uspíšil. Každý z vás ať se na tuto rozhodující chvíli připravuje. Rozumějte mi dobře: Nevolám vás dnes ani ke vzpouře, ani k nerozvážným činům. Nechci žádných zbytečných obětí. Ale přichází chvíle, kdy musíte říci – ne!, odváží-li se kdokoli vás nutit k projevům pro i tento zločinný režim. Nechají-li vás v klidu – vyčkejte! Vaše chvíle přijde později.“ V přímé polemice s Neurathovým vyjádřením upozornil, kam pokusy o dohodu s Německem zavedly Polsko a Rumunsko. Důsledný antifašismus byl dalším znakem Benešovy většinově sdílené koncepce druhého odboje.
Znovu se vyjádřil i ke svému jednání a vystupování během mnichovské krize a následné katastrofy: „Předvídal jsem celkem velmi přesně v r. 1938, že i po Mnichově válku s Polskem a Francií, s Velkou Britanií, s Rumunskem, Jugoslávií a jinými Německo vyvolá v každém případě. Upozornil jsem na to včas všecky naše odpovědné činitele. A proto jsem tehdy odmítl vésti národ do války předčasné a pro nás osudné; připravuje se všestranně na to, až se zase pustíme – ve správné chvíli – společně se všemi ostatními do boje s nacistickým zločinectvím. Ta chvíle přišla a je tu dnes. Proto v září 1938, když jsem se s vámi loučil před svým odchodem, žádal jsem vás, abychom se zatím zdrželi rekriminací; proto jsem tehdy na všecky útoky mlčel a čekal na další události, proto jsme zde zase ustavili svobodnou československou vládu po boku ostatního světa v nové evropské protiněmecké válce, před níž jsem p. Neuratha varoval. Proto vás dnes znovu tak důrazně žádám, abyste vytrvali v odporu.“ Pokud vytrváme, zdůraznil Beneš v závěru svého velikonočního vystoupení, stane se potupný Mnichov naopak zdrojem naší síly a konečného vítězství.
21. června, v době, kdy v SSSR působila v ilegalitě československá vojenská mise, zaslal její velitel plukovník Heliodor Píka dopis ruské vládě. Formuloval v něm své představy o československo–ruské (sovětoruské) spolupráci po vypuknutí války s Německem (bezpochyby konzultované s Londýnem). Volal po propagandistické vlně Moskvy, která by v obyvatelstvu protektorátu povzbudila proruské sympatie. Účast na akcích odporu byla podle Píky podmíněna ruským respektováním Benešova vůdcovství druhého odboje. Pro účinnější paralyzaci protektorátní propagandy kolaborantské i německé navrhoval Rusům vydání prohlášení, jímž by dali najevo souhlas s poválečnou obnovou ČSR, uznali londýnskou exilovou vládu a prezidenta Beneše za vůdce boje československého národa proti nacismu a fašismu a exilovou československou armádu za spojeneckou armádu samostatného a válku vedoucího státu; dále, že se SSSR zaváže podporovat toto československé úsilí všemi dosažitelnými prostředky včetně souhlasu s organizováním československé vojenské jednotky na vlastním území a po skončené válce že se nebude vměšovat do vnitrostátního československého vývoje na základě zásady „sebeurčení národů“. Redakce případného provolání měla být upravována za přítomnosti zástupce československé vlády.
Důsledkem možného vydání příslušného prohlášení by mělo být ruské oficiální uznání československé vojenské mise za součást samostatné a válku vedoucí československé armády; provedení opatření vedoucích k soustřeďování československých státních občanů (příslušníků) určených buď pro vojenskou službu, nebo na práce; vyjádří souhlas s organizováním československé vojenské jednotky složené buď z československých státních občanů, nebo z ruských občanů československé národnosti, kteří by se do československé armády přihlásili dobrovolně; československý výbor, který by vznikl na území SSSR, by disponoval vysílacím časem ve vysílání moskevského rozhlasu určeném pro území ČSR; naopak československá vláda by se zavázala k poskytování veškerých disponibilních informací politických i vojenských o situaci v Německu a v jím obsazených územích; mimoto by československá vláda úzce spolupracovala s ruskou ve všech formách a způsobech vojenské součinnosti. Další podrobnosti by byly po vzájemné dohodě stanoveny později. Píkou navrhované body v předstihu zahrnovaly i nové skutečnosti vyplývající ze vzniku rusko-německého válečného stavu 22. června a fakticky předjímaly dohodu z 18. července i vzájemné dohody pozdější.
Provázanost západního a východního křídla Spojených národů nastala v druhé polovině roku 1941 přepadením SSSR a japonským útokem v Perlové zátoce proti Spojeným státům 7. prosince. 22. června proslovil britský premiér Winston Spencer Churchill na vlnách BBC ve večerních hodinách závažný rozhlasový projev. Doslovně v něm uvedl: „Jsme plni rozhodnosti zničit Hitlera a všechny, kteří kráčejí ve šlépějích nacistického režimu. Nic nás od toho nemůže odvrátit, nic. Nikdy se nezačneme domlouvat, nikdy nezahájíme jednání s Hitlerem ani s nikým z jeho bandy. … Taková je naše politika, toto prohlašujeme. … Z toho pramení, že poskytneme Rusku a ruskému lidu veškerou možnou pomoc. Obrátíme se na všechny naše přátele a spojence ve všech částech světa s výzvou ke stejnému postupu, aby jej uskutečňovali pevně a neměnně až do konce, tak jako to budeme dělat my.“ 23. června strádající napadené sovětové Rusko pohotově podpořili i Svobodní Francouzi damašským hlasem generála Charlese de Gaulla: „Aniž bychom se nyní pouštěli do diskuse o minulých přehmatech a chybách sovětského režimu, musím jménem Svobodné Francie prohlásit stejně jako Churchill, že jsme zcela otevřeně s Rusy, protože bojují proti Němcům … Nejsou to Rusové, kdo drtí Francii a okupují Paříž, Remeš, Bordeaux, Štrasburk … Německá letadla, tanky a vojáci, které ničí a budou ničit Rusové, nám už nebudou moci bránit při osvobozování Francie …“. 24. června následovalo podobné prohlášení amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta.
8. července byl prezident Edvard Beneš pozván do budovy ruského vyslanectví v Londýně na pracovní oběd. Vyslancem Majským byl přivítán s poctami příslušejícími hlavám států. Ivan Michajlovič Majskij, který si Beneše vážil a netajil své sympatie k demokratickému Československu, přednesl při této příležitosti své oficiální prohlášení: „Z pověření sovětské vlády mám tu čest Vám sdělit, že politickým programem sovětské vlády je samostatné Československo s československou národní vládou. Je přitom samozřejmé, že sovětská vláda nechce zasahovat do vnitřních záležitostí Československa a že o vnitřním režimu a struktuře rozhodne sám československý lid. Jestliže si československá vláda přeje vyslat do Moskvy svého vyslance, sovětská vláda ho ráda přijme. Sovětská vláda je přitom ochotna poskytnout pomoc při organizování československé jednotky.“ 12. července byla v Londýně podepsána rusko–britská spojenecká smlouva, která zavázala obě země ke vzájemné pomoci ve válce proti Německu. Vzaly tak zasvé neudržitelné představy některých ruských politiků a úředníků, že sovětské Rusko bude s to vést válku s Německem výhradně vlastními silami.
9. července Jan Masaryk a ruský vyslanec v Londýně Ivan Michajlovič Majskij v duchu Majského prohlášení ze schůzky s prezidentem Edvardem Benešem z 8. července podepsali úmluvu o vzájemné pomoci ve válce proti nacistickému Německu, jejíž součástí byla ustanovení o vytvoření československých jednotek na území SSSR. Sovětské Rusko jako první velmoc Spojených národů touto úmluvou uznalo v plném rozsahu exilovou londýnskou vládu a prozatímní státní zřízení v zahraničí a vyjádřilo souhlas s obnovou Československé republiky v jejích předmnichovských hranicích. Současně uznala československou vládu v Londýně za oficiální představitelku stále existujícího Československa ústy ministra zahraničí Anthony Edena britská vláda s výhradou v územní otázce (výhrady se týkaly hranic, českých a slovenských Němců a právní kontinuity). 30. července tak učinila i vláda USA (Rooseveltova administrativa s výhradami blížícími se britským; vláda i Edvard Beneš jako prezident byli uznáni pouze jako přechodné /prozatímní/ útvary). Benešova politika postupné obnovy nikdy nezaniklé československé státnosti dosáhla svého klíčového úspěchu.
Předchozí díly: