Historik Jiří Malínský se ve své eseji věnuje dějinám vzniku východní armády druhého odboje. Publikujeme druhou část.
Do druhé světové války
Dne 28. září byl podepsán pakt Stalin–Hitler oficiálně nazývaný smlouvou o přátelství a hranicích. Ve společném prohlášení Berlína a Moskvy byla obsažena řada znepokojujících formulací: „Poté, co vláda Německé říše a vláda SSSR (Svazu sovětských socialistických republik – JM) definitivně vyřešily problémy, které vznikly zhroucením polského státu, a vytvořily tak pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě, vyjadřují vzájemně své přesvědčení, že by sloužilo skutečným zájmům všech národů, kdyby skončil válečný stav existující v současnosti mezi Německem na jedné, a Anglií a Francií na druhé straně. Obě vlády proto společně zaměří své úsilí, případně ve spojení s ostatními mírovými silami, k co nejrychlejšímu splnění tohoto cíle. Jestliže však úsilí obou vlád vyzní naprázdno, bude to důkazem, že Anglie a Francie jsou odpovědny za pokračující válku, načež, v případě pokračování války, budou se vlády Německa a SSSR vzájemně konzultovat o nutných opatřeních.“ Ještě zřetelněji se v této věci vyjádřil na zasedání Nejvyššího sovětu lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov-Skrjabin: „Proto je nejen nesmyslné, nýbrž i zločinné vést takovou válku, jakou je válka za zničení hitlerismu, maskovaná falešnou vlajkou boje za demokracii.“ Tato slova měla nadlouho pro československou rezistenci dozvuky až pohřební.
V září 1939 byl londýnským odbojovým ústředím vyslán do USA blízký Benešův spolupracovník, plukovník generálního štábu Oldřich Španiel. Měl postupně navštěvovat čelné osobnosti krajanské veřejnosti ve Spojených státech amerických a Kanadském domíniu a mj. jejich prostřednictvím provádět nábor do formujících se francouzských legií (budoucí 1. československé pěší divize ve Francii). Bývalý legionář znal většinu klíčových osobností ještě z dob svého prvoodbojového působení. V severní Americe pracoval do září 1944, kdy se stal přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Během září 1939–květen 1940 po okupaci Polska německými a ruskými vojsky a podepsání paktů Molotov–Ribbentrop 23. srpna 1939) a Stalin–Hitler (28. září 1939) zavládlo na západní frontě táhnoucí se podél nizozemsko-belgicko-francouzsko-německé hranice oboustranné ovzduší nejistého ticha. Obě válčící strany čekaly na zahájení akcí. Panovala již připomenutá tzv. podivná válka, během níž probíhal rusko-finský konflikt (prosinec 1939–březen 1940), v němž deklarovaná podpora západních demokracií bojujícím Finům nepřekročila výrazněji meze jalových appesearských solidárních slovních proklamací. Dobu nejistoty a očekávání ukončil pro československý demokratický exil německý vpád do západní a severní Evropy, který vyvrcholil válečnou katastrofou Francie v květnu–červnu 1940. Pro druhý demokratický československý odboj domácí i zahraniční to bylo vůbec nejhorší období jeho činnosti. (Komunisté v dobové propagandě označovali vůdce druhého odboje prezidenta Edvarda Beneše za údajného „agenta imperialistické Velké Británie“.)
Ozývaly se i některé bolestné resentimenty: 10. října předali v Paříži slovenští političtí činitelé Milan Hodža, Štefan Osuský, Vlado Clementis a Ján Paulíny-Tóth Hubertu Ripkovi zvláštní memorandum, v němž požadovali mj. rozdělení působností (kompetencí) mezi slovenské a ústřední orgány (fakticky se tak zakládal poválečný asymetrický model let 1945–1967/1992). Krátce nato, 22. 1istopadu 1938, vznikla v Paříži politicky nedonošená Slovenská národní rada (původcem a předsedou byl Milan Hodža, místopředsedou Ján Paulíny Tóth a tajemníkem slovenskoamerický krajanský činitel Peter Prídavok). Toto Hodžovo ideové dítě však záhy zašlo na politické úbytě. Vlivem vnitřních rozháraností i vnějších tlaků 15. října nabídl prezident Edvard Beneš v pařížském parku Rambouillet ve snaze otupit nepřízeň francouzských úřadů vůči věci druhého odboje zvážení své demise na schůzce, kterou tu měl se svými nejbližšími spolupracovníky. Schůzky se účastnili generál Rudolf Viest, Hubert Ripka, Jaromír Smutný, generál Jan Sergej Ingr a Eduard Outrata. Jeho návrh byl naštěstí na místě okamžitě zamítnut.
17. listopadu se v Paříži ve své zralé podobě ustavil exilový Československý národní výbor jako první ústřední orgán zahraničního druhého odboje. O jeho vedení sváděl boj pařížský vyslanec Štefan Osuský s prezidentem Edvardem Benešem a jeho příznivci. Výbor vydal mobilizační rozkaz pro všechny československé státní občany dlící na území Francie. Naopak disonančně vzkazovalo 19. listopadu exilové vedení KSČ do protektorátu ústy Klementa Gottwalda: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ Řada komunistických odbojových organizací se tímto neživotným kominternovským usnesením ve své praktické činnosti však neřídila. Tyto trendy, potlačené v dalších měsících a letech druhé světové války, začaly v komunistickém hnutí znovu ožívat a povážlivě sílit v posledních válečných měsících r. 1945 a souvisely úzce s postupnou vývojovou sovětizací československé společnosti. Od prosince 1939 do června 1941 působila v budově československého vyslanectví v Moskvě tisovská klerofašistická slovenská ambasáda.
V jednom z prvních projevů zakládaného rozhlasového československého vysílání BBC burcoval prezident Budovatel Edvard Beneš do boje proti nacistickým okupantům, pokoušeje se o dobové zobecnění bouřlivého evropského vývoje třicátých let: „Drazí přátelé, krajané a občané českoslovenští, chci vám dnes ve svém krátkém proslovu dáti aspoň několik málo z mnoha důvodů, pro které Vás volám všecky znovu do revolučního boje proti nacistickým násilníkům. Do boje proti ničitelům naší krásné vlasti, do boje proti utlačovatelům veškeré občanské svobody a vší lidské důstojnosti u nás a v celé Evropě. Československá republika je ve válce proti nacistickému Německu už od jara 1938. Já sám jsem se už roku devatenáctistého třicátého třetího obával, že Evropa jde do války, nebude-li postup hitlerismu v Německu tou či onou cestou zlomen včas. Jeho akce proti Rakousku od roku devatenáctistého třicátého čtvrtého, jeho zavedení všeobecné vojenské služby v Německu v roce devatenáctistém třicátém pátém, jeho obsazení Porýní v roce devatenáctistém třicátém šestém, obsazení Rakouska v březnu 1938 a jeho první vojenská akce proti naší republice v květnu 1938 nebyly jen akce místní a středoevropské; to byly veliké, důležité vojenské a strategické akce proti celé Evropě, jež musely nezbytně vésti ke krvavé válce evropské. Nemohli jsme v září roku devatenáctistého třicátého osmého se pustit do války sami, bez západní Evropy. Ta ostatně, nevidouc jasně do podstaty celého našeho boje s nacismem a nejsouc k válce dostatečně připravena, žádala od nás oběti, jež jsme tehdy odmítnout nemohli a jež samy byly takového rázu, že válce evropské nemohly zabránit.“
Vnitroodbojové disonance pokračovaly. 16. února 1940 navrhoval ilegální ÚV KSČ exilovému moskevskému vedení zřízení černé vysílačky, jež se jevilo jako velmi důležité vzhledem ke stupňované benešovské propagandě v rozhlase (československé londýnské vysílání BBC – JM) a vzhledem k trvajícím nedobrým náladám ohledně politiky Sovětského svazu. 4. března v depeši prvního ilegálního ÚV Komunistické strany Československa se však bez ohledu na německo–ruské spojenectví zoufale uvádělo: „Pronásledování strany se denně zostřuje. Zatýkání ve všech krajích. Hromadné zatýkání v Brně, Ostravě a Praze. Byli to okresní funkcionáři. Hrozné mučení zatčených denním jevem. Gestapo se snaží najít především ústředí. Podnikli jsme všechna nutná opatření i v krajích. Práce všude pokračuje. Informujte svět o tomto terroru.“ Pozice tehdejší komunistické rezistence sledující kurs Moskvy byla nepřesvědčivá a významně kontraproduktivní i při bezprostředním srovnání se zahraničním československým demokratickým odbojem.
13. března poslal Edvard Beneš státnímu podtajemníkovi amerického státního departementu (State Department USA) Sumneru Wellesovi memorandum Československo po válce, jeho cíle a plány (Czechoslovakia after the War, Her claims and plans). Byl je to jeden z mnoha kroků při houževnatém prezidentově úsilí o odstranění následků velmocemi nadiktované mnichovské katastrofy. O několik týdnů později poslal prezident Edvard Beneš Rudolfovi Bechyně k posouzení svůj Návrh na zřízení Národní rady Československé, která měla celek formujícího se tzv. prozatímního státního zřízení dotvořit tělesem, jež by bylo velmi volnou obdobou meziválečného parlamentu. V připomínkách, které Bechyně Benešovi neprodleně zaslal, vyjádřil jednoznačný souhlas s tímto Benešovým návrhem. Současně doporučil doplnění principu kontinuity (členství v Národním shromáždění) principem včasného výběru. Velký důraz položil na odbornost a obeznalost členů rady s britským politickým a právním prostředím. Doporučil i selektivní příjímání-jmenování komunistických reformních kandidátů (Bechyňovo doporučení se zhruba překrývalo s Hamplovým názorem z přelomu let 1938–1939 při zakládání Národní strany práce). Obdobný postup radil při včleňování kandidátů národnostních menšin německé a maďarské; hlavním kritériem měl být i tady jejich názor na zahraniční československý benešovský odboj. V důvodných případech zcela nevyloučil ani začlenění žen a mladých.
14. května vydala exekutiva (výkonný výbor) Komunistické internacionály zvláštní provolání. Jeho text, citovaný v knize Georgiho Dimitrova Boj proti imperialistické válce, tvrdil, že „kapitalističtí zločinci vtahují národy do nového světového imperialistického krveprolití“ a tento vývod dále rozváděl: „Ukovejte jednotnou frontu práce proti ofenzívě kapitálu. … frontu míru proti imperialistické válce … Jen v nemilosrdném zápase proti předákům sociální demokracie, jakožto zrádcům II. internacionály, budou moci dělníci vytvořiti tuto bojovnou frontu.“ Z doposud svobodné Francie na tuto pronacistickou výzvu Kominterny důrazně odpověděl Léon Blum na výroční konferenci Strany práce (Labour Party) v Bournemuthu 16. května 1940: „Válka, kterou vedeme proti Německu, není kapitalistickou válkou. Nevím, co by se stalo s kapitalismem, kdyby Hitler vyhrál válku. Ale vím velmi dobře, co by se stalo ze socialismu, kdyby Německo bylo vítězem. Všude, kudy prošel tento motorizovaný Attila, každé dělnické hnutí a každé dělnické zařízení bylo zničeno.“
Během června–července 1940 se vojska 1. československé pěší divize ve Francii (zhruba 5500 mužů z výchozích 10 000) přeplavila z kapitulující Francie nejrůznějšími cestami do Velké Británie, kde vytvořila základ západní československé exilové armády; jejich nejznámějším sídlem se stal stanový tábor v Cholmondeley nedaleko Colchesteru. Stala se významnou oporou vznikajícího československého prozatímního státního zřízení ztělesňovaného vůdcem druhého odboje prezidentem Budovatelem Edvardem Benešem.
9. července byla prezidentem Edvardem Benešem jmenována první exilová vláda benešovského prozatímního státního zřízení. Jejím premiérem se stal lidovec Jan Šrámek. Vláda v této podobě vykonávala svůj mandát do 12. listopadu 1942. 12. července byla vytvořena 310. stíhací peruť jako první československá letecká jednotka na území Velké Británie. V srpnu a září 1940 dále vznikly 311. a 312. peruť, v květnu 1941 313. peruť. Československým letcům v RAF velel poválečný sociální demokrat generál dr. Karel Janoušek. 18. července byla v Londýně podepsána Janem Masarykem a Ivanem Majským československo–sovětská smlouva o vzájemné spolupráci a přátelství.