Nový cyklus s bývalými disidenty a lidmi perzekvovanými bývalým režimem o tom, jak se jim dařilo přežít a jaké paralely s minulým režimem vidí dnes? Co jim dodávalo sílu k odporu?
Ilona Švihlíková: Jak na Tebe dopadl normalizační režim?
Jan Schneider: Dopadl na mne – oproti dnešní neonormalizaci – poměrně zlehýnka, postupně se to všechno zavíralo jak bažina nad ubožákem, takže jsem se po maturitě ani nesnažil jít na vysokou školu (k finanční úlevě mých rodičů, protože starší bratr byl na vysoké a mladší bratr končil devítiletku). Okamžik jsem snad pomýšlel na teologii, protože jsem měl mnoho přátel z této branže, ale pak student teologie Honza Tydlitát udělal to, co ho učili, tedy veřejně se pomodlil za vězněné, jenže ouha, tím vězněným byl Sváťa Karásek a jeho kamarádi z undergroundu, a milého Tydlitáta ze školy vyloučili.
Takže jsem vzal zavděk dělnickými místy, tím pádem mě po podpisu Charty 77 ani nebylo kam vyhodit, dělal jsem železničního dělníka, vyměřovali jsme a rovnali a zaměřovali koleje a oni (StB) se na mě chodili ptát, jestli makám, a jak – ale žádný vlak nám z kolejí nevypadl, tak mě nechali být.
I.Š.: Jak jsi režimu vzdoroval a čím jsi zlobil?
J.S.: Hrál jsem trochu na buben, třikrát jsem v různých obdobích hrál s Plastiky. Chodil jsem od roku 1978 zcela pravidelně na bytové semináře religionistiky Milana Balabána (v roce 1988 nás vzala pod patronaci University of Cambridge, přizpůsobila našim specifickým podmínkám začlenění do dálkového kursu Study of Religion, což jsem dokončil až v roce 1993), a pak ještě sporadicky na další (Ladislav Hejdánek, Egon Bondy, Milan Machovec). Krom toho jsem byl „dvorním opisovačem“ Egona Bondyho, obzvláště mě bavily jeho Poznámky k dějinám filosofie. S manželkou jsme to spočítali, opsali jsme asi 40 knih, za ty roky.
I.Š.: Měl jsi strach, a pokud ano, jak ses s ním vypořádával?
J.S.: Strach jsem měl, ale jak jednou odpověděl Magor Jirous, na tutéž otázku: „Já se bojím, až seru – a právě proto to všechno dělám, abych se nemusel bát.“
Dělal jsem toho tolik, že na to ani nebyl moc čas. Nevyhledával jsem střety s mocí, jako někteří, obzvláště když tam byla zahraniční televize… ti určitě měli doma uklizeno, takže neměli strach z domovní prohlídky. Já byl nervózní, když jsem dopisoval nějaký opus – například Bondyho Indická filosofie měla asi 400 stran strojopisu (já k tomu udělal obsah a rejstřík), a měl jsem skvělý psací stroj, co udělal 15 čitelných kopií (letecký průklepák a prostupování tenkých kopíráků zdola nahoru bylo podmínkou: možná se to bude ještě hodit). Takže jsem měl na privátě (o kterém StB nevěděla, což jsem ale nevěděl já) v takovém případě kolem 6 tisíc stránek strojopisu, no a to bych si opravdu nepřál, abych o to přišel, byla to práce mnoha měsíců. Takže v té době jsem se choval dosti vzorně.
I.Š. : Ty ale ani v dnešní době nepatříš se svými názory do hlavního proudu, čím se odlišuješ?
J.S.: Řekl bych to jinak, snažím se jít rovně a doba se kolem všelijak kroutí a zahýbá a zatáčí a přizpůsobuje a normalizuje a přetvařuje, jednou tam, podruhé ti stejní zase jinam, a zase jsou v čele a snaží se vzbudit dojem, že oni jsou ti ryzí, hlavní a důležití. Nikoliv, jsou to prodejní uhejbáci – což bude asi ten znak, kterým se snažím odlišit.
I.Š.: Máš dneska obavy z budoucího vývoje?
J.S.: Obavy ano, ale strach ne – na znečištění spodního prádla je vždycky času dost. Nicméně soudím, že to nebude lehké, protože minulý režim se oproti této bandě hysterických nedouků choval v podstatě docela racionálně! V době normalizace lidem aspoň „sypali do žlabu“, avšak tito současní neonormalizátoři tlačí na pilu takovým způsobem, že se člověk musí obávat ne o ně, ale o všechny kolem, protože oni jedou naplno proti zdi a ta reakce lidí může být dost zlá a zbrklá, protože oni ještě ke všemu lidem ze žlabu dost nestydatě ukrádají.
Na druhou stranu vidím rád, že se připravují určité odborné struktury, které by po (doufám, že brzkém) pádu této vlády byly okamžitě použitelné pro podporu přechodné úřednické vlády, a mohly by hned začít napravovat ty příšernosti, které se dějí dnes. Takže by to vposledku nemuselo dopadnout tak trapně, jako po listopadu 1989, kdy se tehdejší vláda zachovala jako zkušený zápasník sumo. V něm vyhrává ten, kdo soupeře buď vytlačí z kruhu, anebo využije naopak sílu soupeře a provede úkrok, takže soupeř přepadne a nabije si čuňu. A přesně to nám udělali tehdy, a spousta nezkušených lidí v podstatě vynuceně nastoupila do vyklizených pozic a často se v nich ztrapnila, někdy až tak strašně, že se nám smějí dodnes. Mně samotnému je někdy trapně, takže radši – na co ses ptala dál?
I.Š.: Když se ohlédneš za minulými zkušenostmi: jak mají dneska občané reagovat? Co bys jim doporučoval?
J.S.: Strašně důležité je udržovat základy vzdělanosti. Psát rukou, vázaným písmem, a učinit to pro děti lákavým, protože to kultivuje jemnou motoriku (současné žactvo je prý k uzoufání nemotorné a nešikovné).
Číst knihy a povídat si o nich, aby se děti naučily rozumět textu a pracovat s ním. Důrazně je odrazovat od koukání na všechny filmy a dokumenty, v nichž se používají ty bláznivě rychlé střihy a jsou přerušovány reklamami – to vše s cílem naprosto znehodnotit schopnost soustředění u mladé generace.
Dospělí by se měli sdružovat, třeba každý pátek v sedm večer na náměstí u kašny, jak navrhla Národní rada obnovy – v Havlíčkově Brodě máme už docela pěkně se rozvíjející debatní klub. Jak hezky řekl vrchní protiproudař Petr Hájek, měla by porůznu vznikat malá skupenství lidí, na něž by se nabalovali další „dezoláti“.
Podle mého soudu ale není třeba věci hrotit. Dokonce bych řekl, že nějaký čas bychom si měli odpočinout, protože jsme si nechali vnutit naprosto bezduchou agendu zcela vyprázdněných prezidentských voleb. K poslouchání byl jen Bašta a zcela nečekaně i Babiš, když začal mluvit o míru. To byla trefa! Hned museli oponenti spustit fejkomety a dokonce fyzicky hrozit, tak se ho lekli.
Podle mého soudu – pro zachování zdravého rozumu – jsou dobré aktivity typu okrašlovacích spolků. Taky máme jeden, cílem je zušlechťování fyzické i duševní, pořádáme na jaře promenádní jazzový koncert v altánu v parku, pro studenty vypisujeme soutěž v psaní esejů na témata z regionální historie, na podzim pořádáme veřejnou rozpravu na aktuální téma (naposledy u nás byl Václav Cílek).
Důležité je, co nedávno připomněl Petr Žantovský ve fejetonu Karla Čapka. V poslední době totiž shledávám viditelně sníženou kvalitu práce zdejších řemeslníků, výrobků, služeb. Všeobecně klesá spolehlivost na dané slovo, lidé mají za to, že je v pořádku někoho ošidit. Není v módě budovat si dobré obchodní jméno, podnikatelská kultura velmi upadá.
A co bych doporučoval? To, co psal Karel Čapek přesně před sto lety a třemi měsíci!
Politika, to jsou velké a všelidské ideály, to jsou národní hodnoty, sociální problémy a ideje humanitní a samé ohromné věci a zásady, o které se tu krvavě bojuje. Pryč s politickým utilitarismem, ať žije politika zásad a ideálů! – Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě. Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji vyžít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady – promiňte – to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lží, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život. Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje. Pro mne veřejná činnost řezníkova je dobrá distribuce dobrého masa, a nikoliv jeho prsní nacionalismus; ten je jeho osobní předností, pro kterou může přijít i do nebe. Avšak jeho politická zásluha je dobře krájet a vážit. Politická zásluha literáta je dobře psát. Každá živnost, dokonce i sama politika, může být nesporně politicky užitečná.
A to vše je cokoliv spíše než politická lhostejnost. Naopak: dělám-li svou denní práci i svůj osobní život s vědomím, že to není něco národně a sociálně bezcenného, a s pilným úsilím, aby to nebylo bezcenné, dělám tu nejlepší a nejúčinnější politiku; rozhodně účinnější, než kdybych se rozčiloval na Beneše nebo na Rašína. A ten starý, trochu vágní optimismus o „chudé pastuchově chýšce“ můžeme přijmout s několika výhradami: aby ten pastucha nebyl chudý a aby vyráběl prima sýr; pak rozhodně „více pro vlast může činiti“ než půl tuctu táborů falešných Žižků.
Ilustrační foto: Michal Klajban, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons