Rozhovor s Janem Kozlíkem z cyklu Vzdorovat moci, když drtit chce

V novém rozhovoru mluvíme s bývalým mluvčím Charty 77 Janem Kozlíkem o tom, jak vnímá současnou situaci z perspektivy disidentské zkušenosti.

Ilona Švihlíková: Jakým způsobem jste se stavěl proti normalizačnímu režimu? Byl jste za svoje postoje nějak potrestán?

Jan Kozlík: Ke dvěma prvním otázkám jen tolik: Chci říci, že normalizačnímu režimu předcházela léta „tání“ a s tím i pocit svobody. A ten pocit ve mně zůstal i přes srpnovou invazi vojsk až do jejího prvního výročí 1969. Během toho roku se začalo měnit chování profesorů od vlasteneckých výroků k mlčení ke společenským změnám s tím, že víra v Krista se jimi zabývat nemá, až po (u některých), že studenti jsou nebezpečím pro existenci fakulty. Hádky o tom, zda se křesťan má či nemá starat o politiku, pokračovaly až do února 1971, kdy fakulta, poprvé od  r. 1969, vyvěsila na budovu bohosloveckého semináře na počest Vítězného února vlajky, československou i sovětskou. To mezi námi způsobilo rozhořčení, načež jsem já obě vlajky sundal. U výslechu jsem se hájil tak, že jsem výslovně popřel, že bych skutek provedl z nenávisti k socialistickému zřízení, že bych způsobil veřejné pohoršení, nebo že bych vlajky hanobil. Trval jsem jen na tom, že křesťan se má starat jen o své svátky a oslavovat vítězství ateistického státu je pokrytectví. Kupodivu StB nakonec věc odložila s tím, že ponechala mé potrestání na vedení fakulty, které mě na nátlak „shora“ konečně v lednu 1972 ze studia vyloučilo.

I.Š.: Měl jste strach? Pokud ano, jak jste se s ním vypořádával?

J.K.: Ani o mně neplatilo ruské úsloví „tak hloupý, že se ani tygra nebojí“. To ale neznamenalo propadnout nějaké psychóze strachu – a stejně tomu bylo u všech, co jsem znal. Na druhé straně vznik Charty 77 způsobil, že se můj zatím pouze evangelický okruh přátel, rozšířil o katolíky, umělce, spisovatele, vědce, undergroundové muzikanty a – bývalé komunisty! Ty všechny dal dohromady jeden podpis. A to je má odpověď na otázku: nikdy, po celou dobu normalizace, jsem se necítil sám.

I.Š.: Vidíte nějaké podobnosti mezi minulým režimem a současnou situací?

J.K.: Podobnosti obou režimů? Podobni jsou si především lidé. Sám jsem nevěřícně zíral na ten bleskurychlý přechod z jednoho režimu do druhého v lednu 1990. Je to zázrak! Jenomže mé náboženské přesvědčení mi říkalo, že Boží milosti musí předcházet pokání (kritická sebereflexe) za minulé hříchy, jinak ta milost vyšumí do prázdna. Je možné pokání až následné? Ani náhodou! Jako první vystoupila církev katolická: Nejvíc jsme trpěli, ani slovo o kolaboraci s režimem, čistě oběť komunistického režimu. Další církve, včetně mé, se rychle přidaly. A tak už v lednu 1990 nebylo složky státu, která by cítila byť jen spoluvinu na minulém režimu. Všechny byly jen obětí, viník je jen jeden – Komunistická strana. Vrcholem bylo, když na scénu vystoupila Čs. strana lidová, která navzdory tomu, že byla s komunisty ve vládě po celou dobu totality, byla najednou čistá jako lilie. Konečně nejinak tomu bylo i ve složkách Státní bezpečnosti, kde jsem se stal ředitelem jedné její části: My jsme profesionálové, říkali příslušníci, nemůžeme za to, že nám veleli komunisti. Společný jim byl i lhostejný postoj k demokracii. Pamatujte si, pane řediteli, že nejde o nic než o moc, řekl mi jeden z nich.

S takovýmto potenciálem jsme začali budovat nový demokratický režim. Podotýkám, že mluvím o živých lidech, o lidech, kteří svůj dosavadní život prožili v režimu pod vládou jedné strany. Jaký div, že ti, co se tak rychle vyvinili ze své minulosti tím, že označili komunisty a komunismus za čiré Zlo, chápali demokracii jen jako nástroj boje proti tomuto Zlu. V tom duchu proběhly první volby a od té doby všechny – vždy je tu někdo označen za Zlo, kterého je třeba se zbavit ve jménu Dobra. Kdo je Dobro? No přece ten, kdo na to Zlo ukázal. Jak prosté!

Vidíme, že absence pokání (sebereflexe), přiznání spoluviny hned na počátku, se pak táhne dějinami jako dědičný hřích. Pokud je demokracie chápána jako boj dobra se zlem, pak, až strana Dobra zvítězí, demokracie pro ni ztratí smysl – cíle bylo dosaženo! A k jinak smýšlejícím se začne chovat jako KSČ k disentu.

Pro ilustraci oněch podobností uvádím příběh z roku 1983, kdy jsem byl z božího dopuštění mluvčím Charty 77 (jedním ze tří) a byl jsem u výslechu kvůli jednomu našemu dokumentu. Vyslýchající tehdy náhle pronesl větu, která mi dodnes zní v uších: „Já neříkám, že subjektivně nemůžete mít v něčem pravdu, ale objektivně tím sloužíte imperialistům“. Tehdy jsem na to neřekl nic, ale i kdybych řekl cokoliv, jeho soud bych tím nevyvrátil. Ten je jasný jako facka. Dnes se jeho výrokem ministerstvo vnitra řídí.

I.Š.: Máte obavy z budoucího vývoje?

J.K.: Obavy nejsou to pravé slovo, budoucí vývoj je ve hvězdách. Teď jde o konkrétní hrozby, tedy když nezjevné se stává zjevným.

Předně, že lokální konflikt na Ukrajině přeroste v konflikt NATO-Rusko. Že NATO není zdaleka jen obranný pakt je známo. Teď je ale z řečí některých politiků patrná (jen špatně skrývaná) touha využít toho konfliktu jako příležitosti zbavit se Ruska navždy. Stačila jedna zbloudivší raketa spadlá na Polsko a už troubili do útoku. Jen škoda, že nebyla ruská.

Druhou neméně nebezpečnou hrozbou je sama Evropská unie. Z pouhého Společenství (suverénních států) o vzájemné hospodářské pomoci a koordinaci – bez právní subjektivity (jako kdysi RVHP) se cílenou snahou některých západních státníků stala z bruselské kanceláře centrem výkonné moci. To pak stvrdila Lisabonská smlouva v roce 2009. Společenství zaniklo a vznikla politická unie (EU) jako subjekt se všemi právy svrchovaného státu jasně nadřazeným všem orgánům jednotlivých států. Právo veta v Evropské radě v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti je posledním zbytkem státní suverenity členských států a je proto vehementně napadáno ze strany Německa a Francie. Co se bude dít, až svého cíle dosáhnou?

Ačkoli jsem z dějin církve dobře věděl, že zlu se nejlépe daří pod maskou dobra: morálky, ideálů nebo velkého úspěchu, bylo mi dáno, abych to zažil sám  po roce 1989.

Hned první  heslo: „láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Vždyť je to kýč, napadlo mě hned, ale přimhouřil jsem nad tím oko, abych nerušil obecné veselí. Co se dělo potom nemělo s oním heslem pranic společného a ti, co se jím zaštiťují, jsou často jeho opakem. Proto s Hermannem Brochem tvrdím, že kýč je padělaná hodnota, je zlo, nebo, chcete-li, maska zla.

Pak přišla doba příprav na vstup do NATO. Všechny ozbrojené složky, tedy i já jako příslušník  zpravodajské služby, jsem musel projít prověrkami dle kritérií NATO. Chápal jsem to jako vstup do civilizovaného světa řádu a pořádku, a to dokonce i potom, co mnou silně otřáslo americké bombardování Srbska.

V referendu o vstupu do EU jsem, přes varování některých přátel, hlasoval pro vstup. Viděl jsem v tom velikou příležitost pro náš stát. A pak, při schvalování Lisabonské smlouvy jsem se styděl za prezidenta Klause, že se ji jako jediný zdráhal podepsat.

I.Š. : Jakou radu byste dal občanům v dnešní situaci na základě toho, čím jste si prošel?

J.K.: Vypadá to tedy tak, že jsem šel z omylu do omylu. Co tedy mohu radit budoucím generacím, které budou v úplně jiné situaci a budou čelit jiným trendům? Mohu jen říci, co jsem nevěděl, ale vědět měl. Každá velká událost (např. NATO či EU), aby za ní šli lidé, musí mít vizi (dokonce i každý podnik musí mít vizi, čeho chce dosáhnout) a ta vize musí být lákavá, přímo skvělá. Jenže vize se musí realizovat prací mnoha lidí, v případě EU mnoha vlád a je přirozené, že některé přitom sledují i své zájmy, z nichž některé mohou být té vizi cizí. Ty pak naplňování vize ovlivňují, ale stále pod její záštitou. Může se stát, že tyto zájmy nakonec změní vizi v něco jiného a to je její smrt. Pak lze říci, že ta vize byla maskou zla.

Každá velká událost trpí neexistencí sebereflexe v průběhu své realizace. I komunisté měli v roce 1948 krásnou vizi, ale trvalo víc jak 10 let než se první intelektuálové odvážili ke kritice své vlastní strany. Zní to jako ozvěna starých časů, kdy každý kritický hlas z vlastních řad je chápán jako zrada. Namísto slova „společně“ zní slovo „jednotně“. Jednota musí být vždy a ve všem. I stará Jednota bratrská rozeznávala věci podstatné, služebné a případné. Podstatné bylo jen to, co souvisí se spasením. V tom má být jednota.

Jestliže paní eurokomisařka Jourová chce trestat „dezinformátory“, pak já tvrdím, že vize silné a jednotné Evropy není tak svatá, aby kvůli ní měl někdo pykat .

Jan Kozlík byl v letech 1983 až 1984 jedním z mluvčí Charty 77, kterou podepsal v roce 1977. Pochází z evangelické rodiny, v roce 1971 byl za svoje postoje vyloučen ze studia na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Po roce 1989 zakládal Bezpečnostní informační službu, kde působil až do odchodu do důchodu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.