Evropská komise nedávno představila dlouho očekávaný návrh reformy Paktu o stabilitě a růstu. Jak návrh Komise vypadá? Poskytuje dobrý základ pro nadcházející jednání s Evropským parlamentem a Radou vlád? Marica Frangakis je spíše skeptická.
26. dubna předložila Evropská komise dlouho očekávaný návrh reformy Paktu o stabilitě a růstu. Pakt o stabilitě a růstu stanoví společná pravidla pro to, jak by země měly spravovat své veřejné výdaje a daňové příjmy. Vzhledem k tomu, že eurozóna má společnou měnu, ale ne dostatečně velký společný rozpočet, musí země eurozóny koordinovat své politiky příjmů a výdajů poměrně těžkopádným způsobem. To je pozadí existence Paktu o stabilitě a růstu.
Spojené státy, které nejsou svázány umělými pravidly, jako je nesmyslný nový 3% dluhový limit, trvale vykazují lepší růst než eurozóna. Není divu, že USA jsou na tom nyní často lépe než EU, a to i v takových odvětvích, jako je automobilový průmysl a klimatické technologie.
Reforma je nutná! Jak tedy vypadá návrh Evropské komise? Poskytuje dobrý základ pro nadcházející jednání s Evropským parlamentem a Radou vlád?
Marica Frangakis je k tomu spíše skeptická. Pokrokové síly v EP, národních parlamentech, vládách a občanské společnosti čeká letos ještě hodně práce, aby eurozóna měla realistická pravidla, která zemím umožní budovat naše ekonomiky a společnosti spravedlivým a udržitelným způsobem. (Roland Kulke)
Od mocenské politiky k vyjednávání – příležitost?
Před více než třemi lety (v únoru 2020) zahájila Evropská komise řízení o přezkumu Paktu o stabilitě a růstu, který pochází z poloviny 90. let. V uplynulých letech (1996-2020) prošel pakt mnoha změnami, které jej činily stále složitějším a irelevantnějším. Tyto změny nebyly výsledkem „velkých dohod“, což byl historicky způsob, jakým se Unie přizpůsobovala měnícím se podmínkám v hospodářské, sociální a politické oblasti. Tyto změny byly spíše výsledkem převážně mezivládních výměn pod hegemonií Německa.
Tak tomu bylo i v případě krize eura (2010), kdy byla úsporná opatření brutálně uplatňována jako disciplinární opatření vůči členským státům, které se nepodřídily pravidlům. Zajímavé je, že pod tlakem krize dot.com (na počátku roku 2000) Německo, Francie a Portugalsko porušily pravidla bez jakýchkoli následků. Rámec fiskální politiky EU je tedy výsledkem politického procesu, který probíhá v rámci hierarchie suverénních států.
Tento přezkum paktu však představuje odklon. Proces vedla Evropská komise, která v listopadu 2022 zveřejnila své orientační pokyny, na jejichž základě ministři financí EU v březnu 2023 dosáhli společného postoje.
Organizace občanské společnosti, odbory a další sociální aktéři se k návrhům Komise staví kriticky, zejména z důvodu nedostatečného uznání hlavních výzev, jako jsou změna klimatu, sociální nerovnosti a digitální transformace. Na druhou stranu byl uvítán odklon Komise od univerzální koncepce obsažené ve stávajícím paktu. Právě tento prvek Německo odmítá.
Německá vláda opět blokuje racionální ekonomiku
Zejména německý ministr financí Christian Lindner uvedl, že „srozumitelné a společně dohodnuté číselné referenční hodnoty jsou minimálním požadavkem pro zajištění klesající míry zadlužení a rovného zacházení“, aby se snižování dluhu nestalo „předmětem politického vyjednávání“ (Christian Lindner: „We need to strengthen EU fiscal rules, not dilute them“; Financial Times, 25. dubna 2023). Tento postoj je chybný do té míry, že číselná měřítka řešení krize spíše komplikují, než usnadňují. Důvodem je skutečnost, že struktury a schopnosti členských států se liší a že v důsledku politik, které se v nepříliš vzdálené minulosti řídily takovými číselnými pravidly, se mnohem častěji objevují rozdíly.
Různé doby vyžadují různá politická pravidla
Ještě důležitější je, že výzvy, kterým čelí EU a každý z jejích 27 členských států, jsou mnohem větší než v polovině 90. let. Změna klimatu a sociální nerovnosti se staly nesmírně naléhavými. Nevypořádání se s těmito výzvami znamená vysokou cenu pro současnou i budoucí generaci.
V neposlední řadě je každý proces tvorby politiky politickým cvičením. Je třeba rozlišovat mezi „dobrou politikou“ – demokratickou, participativní, transparentní – a „špatnou“ politikou, která je necitlivá k potřebám společnosti nebo k názorům ostatních.
Tento článek vychází v rámci spolupráce s Transform! Europe.