Nejnovější francouzský zákon o přistěhovalectví: diskuse a kontroverze

Zavádění nových imigračních zákonů je ve Francii problematickým tématem. A nejde jen o poslední roky.

Zákonodárci v současné době bojují o 29. zákon v zemi od roku 1980. Odborníci ho přirovnávají k aktu „politického divadla“. Návrh zákona byl navržen tak, aby se líbil oběma stranám politického spektra. Některá opatření pracovníkům bez dokladů poskytují cestu k legálnímu pobytu, jiná naopak usnadňují vymáhání příkazů k deportaci. Levice tvrdí, že návrh zákona je příliš restriktivní, pravice, že není dostatečně restriktivní, a výsledkem je několik měsíců trvající patová situace. „Je to čistě politická záležitost,“ tvrdí Camille Le Cozová, vedoucí politická analytička Institutu pro migrační politiku. „Každá vláda cítí potřebu něco s migrací udělat a způsob, jak to udělat, je přijmout nový zákon, i když nevyhodnotila a nezhodnotila účinek toho předchozího.“

Imigrace je ve francouzském politickém diskurzu sporným tématem již několik desetiletí. Tento narativ byl utvářen, přetvářen a využíván k podpoře snah od poválečného náboru pracovních sil až po vzestup krajně pravicového Národního shromáždění (RN). „Migrace se v posledním roce stále více vykresluje jako něco nebezpečného, co je třeba omezit,“ říká Le Cozová. „Nějak jsme zapomněli, že migranti jsou součástí národní struktury Francie a vždycky byli.“ Francie přijala v průběhu 19. a 20. století statisíce přistěhovalců. Zatímco Angličané, Irové, Němci a další evropští občané po celé 19. století masově opouštěli kontinent, Francie přitahovala zahraniční pracovníky. Belgičané byli přijímáni na práci v textilním průmyslu a Italové pracovali převážně na vinicích. Dalšími velkými diasporami byli španělští, švýcarští a polští přistěhovalci. Konkurence na pracovním trhu však již v dávné minulosti vyvolávala epizody násilí. V roce 1893 francouzští vesničané zmasakrovali italské sezónní dělníky v Aigues-Mortes, kteří pracovali za nízkou mzdu.

„Ve dvacátých a třicátých letech 20. století přicházeli do Francie dělníci z francouzských kolonií, aby pracovali v továrnách, a obvykle byli velmi špatně placeni… protože to byli přistěhovalci,“ uvádí Laura Fraderová, historička specializující se na sociální dějiny Francie. „Vykonávali však důležitou práci v továrnách, v automobilovém průmyslu a dalších odvětvích.“ Podle Nancy L. Greenové, členky Centra pro historický výzkum a specialistky na migraci, existovaly explicitní programy a pracovní dohody mezi imigračními a emigračními zeměmi, jejichž cílem bylo získat pracovníky zejména pro těžební a výrobní odvětví. „Po druhé světové válce měla tato snaha otevřít hranice a přijímat přistěhovalce několik různých kořenů – na jedné straně byla motivována ekonomicky,“ vysvětluje Fraderová. „Zároveň po druhé světové válce existoval obrovský impuls k napravení škod způsobených evropským fašismem a k opětovné artikulaci práv člověka a lidských práv… to bylo součástí celého impulsu k vítání přistěhovalců.“ „Od 80. let se používání protiimigračního jazyka ze strany krajní pravice stalo standardem. Postoj veřejnosti k přistěhovalcům se drasticky změnil ve druhé polovině 20. století. Ropná krize v roce 1973 a následný hospodářský krach se časově shodovaly s vzestupem krajně pravicové Národní fronty (nyní RN). „Zhruba do roku 1973 měla Francie vůči imigraci poměrně liberální politiku,“ tvrdí Fraderová. „Ropná krize vytvořila obrovský tlak nejen na francouzskou ekonomiku, ale na všechny evropské ekonomiky… nezaměstnanost prudce vzrostla, protože cena ropy prostě byla tak vysoká, a zhruba od roku 1973 se francouzská imigrační politika začala měnit a začali zavádět větší kontrolu přistěhovalců, protože nemohli absorbovat všechny pracovníky, kteří se sem pokoušeli přijít.“

V průběhu 80. let prosazoval Jean-Marie Le Pen z Národní fronty protiimigrační narativ, který je od té doby pilířem stranické platformy. V roce 1993 zavedl ministr vnitra Charles Pasqua politiku „nulové imigrace“ a stal se tak tvůrcem konceptu „vybrané imigrace“ – zpřísňující podmínky pobytu cizinců. Marine Le Penová, současná šéfka nyní Národního shromáždění, pak loni jen těsně prohrála prezidentské volby s Macronem, když prosazovala nacionalistickou profrancouzskou a protiimigrační rétoriku. „Od osmdesátých let se používání protiimigračního jazyka ze strany krajní pravice stalo standardem, pak ho používají a znovu využívají i další politici,“ uvedla Greenová. Nicolas Sarkozy, ministr vnitra, který se stal francouzským prezidentem, pak v roce 2007 představil koncept „vybrané imigrace“ oficiálně. Dva roky předtím zemřeli při policejní honičce v Clichy-sous-Bois dva teenageři – Zyed Benna a Bouna Traoré z mauricijské a tuniské rodiny, což již tehdy vyvolalo rozsáhlé nepokoje a politickou krizi kolem imigrace. Mnozí veřejní činitelé označili za hlavní příčinu selhání integrace – následujícího roku vstoupil v platnost zákon o povinném podpisu smlouvy o kulturní integraci. Paradoxní je, že zatímco integrace je v politické debatě ve Francii neustále zmiňována a neodmyslitelně vyvolává rozlišení „my versus ti druzí“, rasa je z diskuse právně vyřazena. Francie oficiálně zavedla „barvoslepý“ přístup k rase od roku 1978, kdy zakázala sběr rasových údajů, které se dodnes nezahrnují do sčítání lidu. „Colourblind přístup je dobrá myšlenka – ale ve skutečnosti nefunguje,“ řekla Greenová. „Pouhé konstatování, že Francie je barvoslepá, nestačí.“

Nový francouzský návrh zákona navrhuje zmírnit legalizační opatření pro některé migranty a zjednodušit proces deportace pro ostatní. Zároveň by urychlil azylový proces, i když Le Cozová varuje před tím, aby se to bralo za bernou minci. „Chtějí změnit způsob fungování azylového procesu, aby byl rychlejší… což je teoreticky velmi dobré, pokud se tak ovšem neděje na úkor spravedlivého procesu a možnosti odvolat se proti rozhodnutí,“ uvedla. Mezi další opatření patří stanovení minimální úrovně francouzštiny pro víceleté povolení k pobytu, vydávání „talentovaných“ víz pro některé zahraniční pracovníky a umožnění žadatelům o azyl pracovat v době, kdy se o případu rozhoduje. „V prvním smyslu… jde o ‚vyvolenou‘ imigraci z ekonomických důvodů,“ komentuje nový zákon François Asselineau, bývalý prezidentský kandidát a lídr strany UPR (ta tvrdí, že není pravicová ani levicová, ačkoli některá média tvrdí, že jde o stranu krajně pravicovou). „V druhém smyslu je to naopak… je proti nežádoucí imigraci, a zejména k posílení boje proti nelegálním migrantům.“ V roce 2022 bylo v EU 881 200 prvních žadatelů o azyl, což představuje 64% nárůst oproti předchozímu roku. Francie přijímá druhý nejvyšší počet žadatelů za Německem. Souběžně s francouzským návrhem zákona dokončuje EU po letech diskusí nový pakt o migraci a azylu. Ten se však setkává s podobnou skepsí jako francouzský zákon. Alberto Horst-Neidhardt, dočasný vedoucí programu Evropská migrace a rozmanitost v Evropském politickém centru, tvrdí, že hlavní hnací silou reformy je politika. „Členské státy a parlament EU budou pod neuvěřitelným tlakem, aby tato opatření přijaly do konce současného legislativního období,“ řekl. „Riziko spočívá v tom, že politici budou vnímáni jako neschopní nalézt řešení v závažné politické otázce, a to těsně před volbami, což by mohlo mít významné důsledky pro jejich šance na znovuzvolení.“ Volby do Evropského parlamentu se budou konat v červnu příštího roku.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.