Jana Turoňová míní, že zájmem Česka je stabilizovaná, silná a svébytná Evropa, nikoliv Evropa vazalů.
Základním úkolem současnosti je nabytí přesvědčení, že pozitivní změna je možná. Elity národa by měly být těmi, kteří toto přesvědčení přenesou mezi ostatní a započnou v tomto směru svoji práci. Nic takového, zdá se, se však neděje. Víru v možnost přeměny stávajícího neutěšeného stavu mají daleko více obyčejní lidé než ti, kteří se nad ně neprávem povyšují. Těm, kteří se falešně vydávají za elity, chybí lidskost, moudrost, mravní kvality a zejména odvaha. Pokud by byli odvážní, změny by již chystaly, pokud by měli mravní rozměr, chápali by jejich potřebu, pokud by byli moudří, rozuměli by jejich nevyhnutelnosti a pokud by v sobě uchovávali lidskost, nemohli by konat jinak.
Politická kultura západního světa je od sedmdesátých let 20. století záměrně devastována a od devadesátých let, s nástupem Billa Clintona do prezidentské funkce, zažívá skutečnou dekadenci, která se za posledních patnáct let rapidně prohlubuje a zrychluje. Česká republika je do tohoto procesu zatažena naplno. Do výchovy poslušných a krotkých „politických elit“ bylo investováno mnoho času i péče, zejména v korporátním prostředí, v neziskových organizacích, na školách, v nevládním sektoru. Systematicky byly budovány obslužné skupiny, napojené na transatlantický prostor, které jsou dnes poslušné toliko těmto strukturám a které se vůbec neztotožňují se skutečným zdrojem legitimity moci, s vlastním národem, potažmo s vlastním kontinentem. Starší politická generace tuto situaci sice chápe, ale vzhledem ke svým vlastním vazbám z devadesátých let, nemůže skutečně účinně zasáhnout. Elity jako by došly.
Evropa se zcela odevzdala do rukou Spojených států amerických. Po druhé světové válce to mohlo být do jisté míry pochopitelné, stejně jako po rozpadu Sovětského svazu v případě Československa, které tehdy nevyužilo šanci na vybudování vlastní svrchovanosti, ale pouze servilitu vůči jedné velmoci vyměnilo za druhou. Dnes se však jedná o zcela překonaný jev a naše minulost nás dohání. Prostřednictvím Evropské komise a jednotlivých národních vlád má dnešní Evropa roli vazalského státu, která je zcela neudržitelná. Je nutné, abychom jako Češi, společně s dalšími evropskými národy, přistoupili ke změnám politického paradigmatu, v jehož rámci si Evropané nastaví svoji vlastní politiku, své vlastní zájmy a vlastní cíle – pro blaho Evropy. Hlavním důvodem takto nově definované potřeby je měnící se situace v samotných USA, které procházejí obdobím nastupující ekonomické a mocenské krize a Evropa se stává jakýmsi posledním záchranným kruhem, který se však nad vodou už příliš dlouho neudrží.
Jedná se o skutečně historický zvrat, který může změnit fungování světa tak, jak jej za poslední desítky let známe. Hroutí se pozice petrodolaru, poptávka v souvislosti s obchodem s ropou již není a do budoucna nebude taková jako dřív. Tradiční partneři přecházejí na obchodování v tuzemských měnách a vstupují do fáze vlastní emancipace. Jedná se o státy jižní Ameriky, Afriky i Blízkého východu. USA ztrácejí možnost nekontrolovatelně tisknout prostředky pro udržení svého Pax Americana a rozhodně nejsou v pozici, ze které by mohly Evropě „pomáhat“, jak se ještě stále mnozí Evropané naivně domnívají. Opak je pravdou, potřebují Evropu jen využívat k vlastní ekonomické záchraně. USA udělají přirozeně vše, aby odvrátili případnou hrozbu občanské války na vlastním území.
Pokud jde o vojenský konflikt na Ukrajině, který výrazným způsobem ovlivňuje současné procesy v Evropě i ve světě, již dnes vidíme, že veškeré kroky prozatím vedou k oslabení Evropy a k případnému posílení USA. Fakta jsou jasná. Evropské státy se dobrovolně odzbrojily a zcela se odevzdaly záštitě NATO, dobrovolně se vzdaly levných ruských surovin a dobrovolně přijímají sankce proti Rusku, které nejvíce ubližují jim samotným. Ničí průmysl, zvyšují ceny a inflaci, snižují koupěschopnost domácností a celkově podkopávají evropskou soběstačnost, bohatství a samozřejmě suverenitu.
Ze 195 zemí světa uvalily sankce na Rusko jen státy tzv. „kolektivního západu“, do kterého spadají právě ty evropské státy, které jsou sankcemi nejvíce poškozené. Na půdě OSN odsoudilo válku na Ukrajině 141 států, ale sankce proti Rusku podpořilo jen 45. Je to zdánlivě nepochopitelný vývoj. Německá ekonomika byla dlouhodobě závislá na levných energiích z Ruska, což dnes padá. Na silné německé ekonomice byly závislé ostatní evropské státy, včetně ČR, což dnes také padá. Zejména těžký průmysl, který spotřebovává mnoho plynu, se začíná z Německa přesouvat do Číny, Indonésie a také do USA. Je jasné, že to není náhoda, ale že se jedná o strategický plán americké vlády, která se snaží nastartovat vlastní průmyslovou výrobu na úkor evropské. Kromě sankcí vyhlášených na Rusko a tlaku na utlumení obchodních vztahů s Čínou, je pro tyto devastační účely využívána i evropská zelená politika bojující s uhlíkovou stopou. Ve jménu záchrany planety a Ukrajiny se evropské státy dobrovolně propadají do chudoby a ztrácejí svoji konkurenceschopnost. Navíc je zde migrační politika, rozsáhlá agenda lidských práv a genderové otázky, které rozkládají tradiční evropské myšlení a nahrazují ho blíže nespecifikovanými euroatlantickými hodnotami.
Zdravě ukotvená Evropa mezi západem a východem, mající ekonomické vazby napříč světovými regiony a využívající levné přírodní zdroje z východu, je přitom cíl, ke kterému bychom měli jako Češi a Evropané směřovat. Důležitost této cesty by nám měla napovídat i historická zkušenost posledních zhruba dvou set let, během kterých jsou snahy o prosazení silné Evropy pro mnohé zájmové skupiny hrozbou. Není žádným překvapením, že právě v Evropě se zrodily dvě světové války a další válečný konflikt započal v období před spuštěním plynovodu Nord Stream 2, který měl posílil konkurenceschopnost a nezávislost západních a středoevropských států a současně propojit západ Evropy s východem.
Česká vláda se bohužel do procesu likvidace Evropy zapojila s obrovskou vervou. Jsme jedna z nejvíce proatlanticky loajálních zemí a pokud bychom měli situaci posuzovat jen z pohledu vládních činitelů, mohli bychom říci, že jsme vše vsadili na jednu kartu. Rychlost, s jakou česká vláda zdevastovala dlouhodobě přátelské vztahy s východními partnery, je nevídaná a jakmile se začne rusko-ukrajinský konflikt utlumovat, česká vláda bude mít velké potíže, jelikož není připravena na alternativní scénář. Stejně loajálním americkým partnerem jsou i některé další země bývalé Varšavské smlouvy, které jakoby stále nedokáží vytyčit vlastní cestu a jejichž modlou zůstává NATO. Zajímavé je v tomto ohledu například Polsko, které na rozdíl od České republiky využívá současnou situaci i pro zisk eventuálního prospěchu, a to v podobě možné správy nad západní částí Ukrajiny, která bude do budoucna jistě kumulovat značné problémy a ze které se může vytvořit dosti nestabilní region.
Rusko-ukrajinský konflikt má sílu proměnit jak vztahy uvnitř Evropské unie, tak vztahy navenek. Tato situace je eskalačním procesem, který může Evropu vyburcovat k emancipaci, což bude znamenat přerušit její přímé, tedy vazalské, napojení na zájmy Spojených států amerických. A to jak v oblasti ekonomické, tak vojenské. Evropa se bude muset vymanit z amerického vlivu a impuls k tomuto kroku může vzejít ze středoevropského prostoru, který k tomu má v současnosti nejvhodnější předpoklady. A jelikož Česká republika tvoří jeho pomyslný střed, ulpívá na nás velká odpovědnost, ale také výzva a příležitost. Jako Češi musíme mít zájem na tom, aby byla Evropa stabilizovaná, silná a svébytná. Nejen proto, že je Česká republika na evropském dění přirozeně závislá, ale prostě proto, že silná Evropa dotváří ideální poměr celosvětové mocenské rovnováhy.