Jiří Malínský dnes nabízí historický a společenský portrét významného historika a politika Františka Palackého.
Naposledy byla klíčová osobnost moderních českých dějin, historik, editor, muzejník, organizátor společenského a kulturního života i jeden ze zakladatelů moderní české a československé politiky František Palacký (1798–1876) připomenuta zřetelněji v roce jeho 200. výročí narození. Tehdy vyšla objevná a současně přínosná objemná monografie historika Jiřího Kořalky (1931–2015) František Palacký. Životopis a současně Národní muzeum uspořádalo výstavu věnovanou této pozoruhodné osobnosti. Zdá se proto, že v tomto tak trochu jubilejním roce není od věci blíže připomenout odkaz tohoto nadčasového člověka.
Moravanova životní pouť
František Palacký, evangelický křesťan z východního pomezí naší vlasti, se narodil 14. června 1798 ve vsi Hodslavice na západním úpatí Moravskoslezských Beskyd v centru obce nedaleko historického domu tamějšího fojtství. Pocházel z učitelské rodiny, jíž nebylo vzdělání vzdáleno; pronikavý chlapcův intelekt ho zavedl do významné, pedagogicky nevšední zámecké školy-filantropia v reformační vsi Kunvaldu-Kuníně nedaleko Nového Jičína. Jako jedenáctiletý začal studovat na latinské škole v Trenčíně, odkud ve 13 letech přešel na bratislavské lyceum, kde se seznámil se svým životním přítelem, československým Slovákem Pavlem Josefem Šafaříkem (1795–1861), slavistou, literárním historikem, etnografem a filologem, jehož kniha Slovanské starožitnosti se stala rodným listem vědecké slavistiky (slovanozpytu). Během svých trenčínských studií bydlel v rodině budoucího iniciátora spisovné slovenštiny a otce zakladatelské slovenské generace Ľudovíta Štúra.
Kontaktem s osvíceným bratislavským prostředím se oba přátelé obrousili ve společenské zdatnosti, takže jejich vlastně umírněný liberalismus, rostoucí z odkazu Velké francouzské revoluce, který v zatuchlé restaurační metternichovské středoevropské monarchii nemohl nenést ne zcela zanedbatelný revoluční náboj, byl bystřen jemností mravu a pohotovostí i bystrostí ve společenské konverzaci v kontaktech s osvícenější částí tehdejší šlechty. To všechno dokázal později zhodnotit Palacký-politik. Byl totiž doma ve všech prostředích své doby.
Palacký měl být podle přání svého otce Jiřího knězem; to však syn pro své mladické milostné vzplanutí nesplnil a namísto toho zvolil dráhu vychovatele šlechtických synů. Toto období (1819–1823) využil pro svá další systematická studia. Tento osobitý autodidakt zvládl řadu jazyků (latinu, řečtinu, staroslověnštinu, němčinu, češtinu – moderní jazyk se teprve utvářel, vždyť ještě nebyl vydán ani Jungmannův Slovník česko-německý, maďarštinu, portugalštinu, španělštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a ruštinu), dobře se orientoval v soudobé filozofii (byl ovlivněn Kantem, Herderem a Hegelem) a i v soudobé politice. Původně se chtěl zabývat filozofií, ale láska k národu a touha pomoci mu v zlomovém okamžiku národního obrození i jeho vlastního života ho přivedly k historiografii; naše moderní historická věda tím získala ojedinělou zakladatelskou osobnost rozhledu nesporně globálního a navíc filozoficky utvrzenou.
Když r. 1926 významný historik současnosti Jaroslav Werstadt (1889–1971) připomínal padesáté výročí Palackého úmrtí, mohl poprávu uvést: „Je málo příkladů, aby duch obrácený k minulosti své země znamenal zároveň tak mnoho v její přítomnosti a mluvil tak mocně k její budoucnosti, jako tomu bylo v případě Palackého.“ Pohled do minulosti opravdu vedl tohoto Moravana v jeho vědecké i politické činnosti také k prognostickým momentům; jeho nejúspěšnější předpověď se beze zbytku naplnila, neboť dvacáté století se v Evropě opravdu stalo stoletím rozmachu národního státu. Ve dvacátých letech se osobnost Palackého dotvrdila a dotvořila: když r. 1823 přišel do Prahy, seznámil se špičkami tehdejší české společnosti, zejména s modrým abbé Josefem Dobrovským (1753–1829), u kterého se učil základům pomocných věd historických, bez kterých by historické prameny k nejstarším a starším českým dějinám byly redukovány na nečitelnou spleť počmáraných pergamenů a papírů.
Historikovo duchovno
Duchovní svět tohoto muže (do Prahy dorazil jako pětadvacetiletý mladík) se tím dotvářel. Národ byl pro vlastence a křesťana Palackého nutně přirozeným článkem lidského společenstva. „Uniformita všehomíra (termín pro objekt – JM) nebyla a nebude nikdy přikázáním božím.“ Proto zachování a kultivace národnosti je na jedné straně výrazem centralizace (tak Palacký ve svých úvahách nazýval globalizaci), na straně druhé však vede k nutné diferenciaci. Národy jsou kolektivní individuality lidstva, osobnosti výrazem individuality jedincovy jako základního kamene národů. Vlastenectví tedy není u Palackého úzce založeným šovinismem, ale zprostředkujícím článkem mezi jedincem a lidstvem, k němuž vede moderní rozvoj společnosti. To je také v kostce Palackého filozofie českých dějin, v nichž jako hlavní jev (nosnou souvislost) vedle tak řečené božnosti vytýká česko–německé soupeření.
To se projevilo i v přijetí jeho životního díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě; zatímco čeští Němci knihu odmítli, „říšská“ (v té době ovšem vlastně „spolková“) německá historická věda ji ocenila jako dílo vrcholné vědecké úrovně. Pro stav našeho národa bylo příznačné, že jeho první svazky vycházely – podobně jako Muzejník (dnes Časopis Národního muzea) – dvojjazyčně; zatímco zájem o českou mutaci v čase stoupal, v případě nečetných německých čtenářů se viditelně tratil (v letech 1836–1848 vycházely německy, proti vůli českých pozdně feudálních stavů od r. 1848 do r. 1867 už výlučně česky). Jako by mimochodem v této knize Palacký vytvářel základy české historické (vědeckohistorické) češtiny a poetiky jejího stylu. Proto také metodologie této práce vytvořila východiska moderní české státoprávní reflexe, na kterou navázala přes řadu rozporuplností česká společnost jak na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tak přístupem a směřováním 28. října 1918, tak druhého odboje i Pražského jara. Současnost z větší části na toto klíčové, nadčasové pojetí z větší části zapomněla, z menší je považovala nebo i považuje za antikvované. To na jeho životabudivosti ale nic nemění.
Vedlejším publikačním projevem se stal pozoruhodný Palackého badatelský a editorský výkon Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, který do českého vědeckého života přenesl výsledky jeho početných návštěv v archivech; Palacký-editor zde působil do r. 1872, později ho vystřídala řada mladších kolegů, kteří tento podnik zastávali až do r. 1944. Zpřístupnění jinak v domácích šlechtických archivech uzavřených písemností soukromé i hospodářské povahy sahajících často 5-10-15 i více generací do minulosti mělo povzbudivý vliv na postupně sílící vzmach české historické vědy ve druhé a třetí třetině předminulého století; mj. to vedlo k vlně zakládání regionálních muzeí a archivů . Zvlášť cenné byly historikovy badatelské výtěžky ze zahraničních archivů. Palacký se tu mohl opřít o hmotné zajištění, které získal sňatkem s Terezií Měchurovou.
Rozvíjení národního ruchu
Dalším místem Palackého aktivit bylo vznikající Národní muzeum (historicky v tom čase Vlastenské muzeum v Čechách); mladý badatel byl také vydavatelem-redaktorem muzejních periodik měsíčníku Monatsschrift des böhmischen Museums (vycházelo do r. 1831) a čtvrtletníku Časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách (tuto funkci zastával v letech 1827–1838). Mimoto byl členem muzejního výboru. Muzeum se stalo pro ambiciózního mladíka i odrazištěm k funkci stavovského historiografa a k vytoužené práci na národních dějinách. Od r. 1829 byl řádným členem Královské české společnosti nauk a v letech 1835–1836 a 1868–1875 jejím předsedou (srovnatelné s funkcí prezidenta Akademie věd České republiky).
Týž rok vystoupil i s projektem české národní encyklopedie, který pak v šedesátých letech realizoval jeho zeť František Ladislav Rieger (1818–1903) jako nejstarší českou encyklopedii Riegrův slovník naučný (1860–1874). Co Palacký prosadil, to český polistopad – bohužel – v tomto případě zlikvidoval (včetně Encyklopedického institutu ČSAV na počátku devadesátých let minulého století). Palacký stál také u počátků myšlenky na vybudování Národního divadla jako „chrámu uměn“.
Neméně záslužnou iniciativou Františka Palackého se stalo založení Svatoboru 9. dubna 1862. Podpůrná organizace literárního ruchu – spisováním knih nejenže nebylo možné se v té době uživit, ale takřka jistě člověk mohl sebe sama svou službou národu doštvat např. k smrti hlady – byla dalším záslužným činem. Svatobor bez ohledu na svou konzervativní (liberální ) náplň rozdílel ze získaných peněz literátům sociální podpory, proplácel náklady např. na zahraniční cesty spisovatelů nebo spojené s vydáváním sebraných spisů i jejich jednotlivých zvlášť významných děl, přispíval nebo i proplácel náklady spojené s budováním spisovatelských pomníků, pamětních desek nebo pořizováním či udržováním náhrobků (dodneška je viditelná na Vyšehradském hřbitově hrobka Slavín). Palacký byl jeho prvním předsedou, mezi dalšími předsedy působil i Alois Jirásek (1851–1930), Svatobor podporovali básník Otokar Březina (1868–1929), literátka a libretistka Eliška Krásnohorská (1847–1926) a prezident Masaryk. Svatobor přečkal i krizi v první polovině sedmdesátých let minulého století a působí i dnes; sídlí v Praze-Vyšehradě. Úzce s jeho činností souvisí i agilní spolek Za starou Prahu.
1. ledna 1831 při muzejní společnosti vznikla Palackého přičiněním Matice česká, první moderní nakladatelství vědecké literatury. V současnosti sdružuje zájemce o historii, kulturu a Národní muzeum a věnuje se kulturní turistice. Pořádá zájezdy, exkurze, přednášky a výstavy. Pro dějiny české kultury se stal činem zásadní povahy jiný Palackého krok: k 1. lednu 1846 se redaktorem úředních Pražských novin stal rychle vyzrávající mimořádně talentovaný žurnalista, básník, buditel a politik Karel Havlíček Borovský (1821–1856), jedna z největších osobností poslední generace národního obrození. A jedna z našich největších osobností vůbec.