Martin Jedlička poukazuje na dvojaký přístup Izraele k Hamásu a klíčovou roli, kterou v tom hrál premiér Benjamin Netanjahu.
Radovan Dluhy-Smith ve svém příspěvku, nazvaném „Izrael si hřál na prsou Hamás. Západ zase al-Káidu“ a zveřejněném 1. listopadu na portálu Rádio Universum, věcně a výstižně popisuje s odkazem na relevantní prameny podíl Izraele na vzniku a rozvoji radikálního hnutí Hamás, které od r. 2007, kdy vyhrálo volby v Gaze, spravuje tuto palestinskou enklávu.
Ačkoliv v textu několikrát zmiňuje, že Hamás byl podporován izraelskou vládou, klíčovou osobou, která stála za strategií podpory Hamásu, byl premiér Netanjahu.
Potvrzují to například slova Juvala Diskina, bývalého šéfa izraelské bezpečnostní služby Šin Bet, který v r. 2013 pro deník Jedioth Ahronoth uvedl, že „……když se na to podíváme v průběhu let, jedním z hlavních lidí přispívajících k posílení Hamásu byl Bibi Netanjahu, a to od jeho prvního funkčního období jako premiéra“.
V srpnu 2019 to potvrdil Ehud Barak, bývalý izraelský premiér, když v izraelském armádním rozhlase řekl, že „….Netanjahuova strategie je podporovat Hamás v zájmu oslabování palestinské samosprávy v Ramalláhu“.
Do třetice, saúdskoarabský princ a bývalý šéf saúdské zpravodajské služby Turki bin Faisal ve svém nedávném projevu v Houstonu odsoudil, mimo jiné, i finanční transfery obrovských peněžních částek v hotovosti z Kataru ve prospěch Hamásu, které Izrael za Netanjahua umožňoval a podporoval.
Podstatou koncepce dlouhodobé podpory Hamásu bylo postavit proti sobě Hamás v Gaze na straně jedné, a palestinskou národní správu (PNS) Mahmuda Abbáse na Západním břehu na straně druhé a tím zabránit jakýmkoliv snahám o znovuobnovení myšlenky vzniku palestinského státu.
Existence dvou center palestinského hnutí pak byla izraelské veřejnosti navenek prezentována jako důkaz nemožnosti znovuobnovit jednání s poukazem na to, že neexistuje jediná politická reprezentace Palestinců (ačkoliv většinově je akceptována právě Abbásova PNS jako faktický zástupce palestinského lidu), se kterou by bylo možno o ustavení plnohodnotného palestinského státu jednat.
Jediným důvodem, proč se Netanjahu rozhodl hrát tuto cynickou a vypočítavou hru a „pěstovat“ si Hamás jako protiváhu PNS, bylo již v zárodku bránit jakýmkoliv pokusům o renesanci myšlenky vzniku palestinského státu.
Tato Netanjahuova politika však vyvolávala rostoucí kritiku nejen ze strany izraelských politiků napříč politickým spektrem, ale i z řad členů vládního kabinetu jako byl například Avigdor Lieberman, který v r. 2018 rezignoval na post ministra obrany v Netanjahuově vládě na protest proti jeho politice vůči Hamásu. Ačkoliv řazen mezi ultrapravičáky a ultranacionalisty, podporoval vznik samostatného palestinského státu, jak píše ve svém článku pro izraelský list Haaretz v únoru 2009.
V únoru 2020 zveřejnil Lieberman pro zpravodajský pořad Channel 12, že Netanjahu vyslal šéfa Mossadu Cohena a vysokého představitele IDF (Izraelské obranné síly) v Gaze Haleviho do Kataru přesvědčit tamní vládu, aby upustila od svého plánu stopnout finanční transfery ve prospěch Hamásu. Katar posílal se souhlasem Izraele od r. 2018 Hamásu miliony USD v hotovosti na úhradu nákladů na výrobu elektřiny pro Gazu, platy zaměstnanců místní administrativy a podporu nejchudších palestinských rodin výměnou za klid zbraní ze strany Hamásu.
Tato strategie však jednou provždy vzala za své 7. října bezprecedentním, koordinovaným a brutálním útokem Hamásu na území Izraele, který si vyžádal na 1400 obětí převážně z řad civilistů. Na jeho přípravu musely být vynaloženy značné finanční prostředky a potřebný čas; i tyto klíčové faktory jsou vedlejším nezamýšleným důsledkem zvolené a prakticky uplatňované koncepce přístupu Izraele vůči Hamásu.
EU vede Hamás na seznamu teroristických organizací – tentýž Hamás, vůči kterému Izrael zaujímal minimálně vstřícný postoj a dlouhodobě toleroval jeho financování některými arabskými zeměmi. Tentýž Hamás, který 7. října přetavil dlouhodobě uplatňovaný cynický politický kalkul ze strany Izraele ve více jak tisícovku zabitých Izraelců a stovky unesených rukojmí. Tentýž Hamás, který nepochybně využíval absence efektivní kontroly způsobu použití finančních prostředků, které EU každoročně posílala do Gazy, pro odklonění části peněz na vojenské účely.
Vojenská operace proti Gaze bude dříve či později ukončena a v Izraeli se rozběhne vyšetřování, které bude muset objasnit nejen naprosté selhání zpravodajských služeb a armády při vyhodnocení přípravy útoku a včasné a efektivní reakci na něj, ale zejména podíl izraelských politiků a jmenovitě premiéra Netanjahua na dlouhodobě prosazované, avšak jak se nakonec ukázalo, naprosto chybné koncepci politiky vůči Hamásu.
Podobně jako v případě angažmá USA v podpoře a vyzbrojování afghánského Tálibánu, který byl podhoubím pro následné zformování Al-Káidy, i Netanjahuem zastávaná koncepce „rozděl a panuj“ vůči Hamásu se nakonec obrátila proti svému původci.
To však nebrání některým složkám izraelského vládního aparátu neoficiálně zvažovat „konečné vyřešení palestinské otázky“ v podobě odsunu více než 2 milionů Palestinců z Gazy, čímž by „zabila dvě mouchy jednou ranou“ – jednak se jednou pro vždy zbavila Palestinců a zároveň by začlenila takto uvolněné území Gazy pod svou výhradní jurisdikci.
10-stránkový plán, zpracovaný 13. října izraelským Intelligence Ministry, který unikl na veřejnost, posuzuje tři možné varianty řešení jak naložit s palestinskými obyvateli Gazy, přičemž varianta „C“ – přemístění Palestinců na Sinaj do Egypta – je hodnocena jako strategicky nejpřínosnější. Proti ní se však okamžitě postavil Egypt jehož president Abdel Fattah al-Sisi jasně uvedl, že přemístění Palestinců by představovalo závažné ohrožení egyptsko-izraelského smíru.
Ačkoliv tento dokument, jehož pravost nebyla úřady zpochybněna, nebyl předmětem jednání izraelské vlády, již jen samotný fakt, že byl v rámci vládních struktur zrovna v době probíhající vojenské operace v Gaze vůbec zpracován, naznačuje, že návrhy v něm obsažené nejsou až tak vzdálené případné politické diskuzi v nejvyšších patrech izraelské exekutivy. O tom ostatně svědčí i vyjádření izraelského diplomata Dannyho Ayalona pro Al Jazeeru.
V kontextu všech těchto skutečností je třeba nahlížet na výroky premiéra Netanjahua, kterými reaguje na útok Hamásu, včetně vyjádření , které pronesl 4. listopadu pro zahraniční média: „Izrael bude stát proti silám barbarství, dokud nezvítězí. Doufám, a modlím se za to, že civilizované země po celém světě tento boj podpoří, protože boj Izraele je i vaším bojem. Výzvy k příměří jsou výzvami k tomu, aby se Izrael vzdal Hamásu, aby se vzdal terorismu a barbarství. To se nestane.“