Ladislav Zelinka se v souvislosti s úmrtím Henryho Kissingera zamyslel nad složitým vznikem konstruktivního míru.
Po skončení bojové fáze války obyčejně nastupuje fáze vyjednávací, jejímž cílem je konvertovat vojenské výsledky do nového uspořádání vztahů mezi válčícími stranami. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat význam bojového umění vojsk, tragického osudu zraněných a padlých, válečných škod a vůbec všeho utrpení a hrůz, jež s sebou válka přináší, bývá to teprve ona „po-bojová“ etapa, kde se rozhoduje o tom, zda všechno proběhnuvší zlo mělo smysl, zda válka nebyla jen „čistým mínusem“ anebo jestli to, co přinesla, lze obrátit k něčemu užitečnému. O tom, zda konečný výsledek alespoň trochu kompenzuje negativní důsledky toho, že si lidé pro řešení svých sporů vybrali tak surovou a „nelidskou“ metodu konfrontace, jakou je válečný konflikt.
Dějiny nám opakovaně dosvědčují, že ono „převrácení“ válečného zla v konstruktivní mír je poměrně vzácné, neboť mnohdy bývá devalvováno hloupostí, chamtivostí, ideologickou zaslepeností atd. V důsledku toho se spíše stává, že všechno nastalé utrpení bylo k ničemu, protože dosažený výsledný stav (a hlavně vektor jeho dalšího vývoje) je stejný nebo horší než na počátku (a vektor dalšího vývoje mnohdy směřuje ještě k horšímu). Ale není nutno se omezovat jen na krátká období po válkách – lze zobecnit, že i při jiných příležitostech, kdy se v dějinách objeví vhodné „Overtonovo okno“ a je šance lidské vztahy uspořádat směrem do budoucnosti lépe, není pozitivní využití takovéto šance ani dané, ani pravděpodobné nebo časté, ale spíše výjimečné.
Použitím prostého logického aparátu se dá dospět k závěru, že nutnou podmínkou nějakého pozitivního/konstruktivního řešení je:
- pochopení minulých dějů, které vedly ke vzniku situace, v níž se nacházíme,
- ztotožnění se s požadavkem zabránit jejich opakování,
- schopnost alespoň částečného odhadu budoucích dějů v jednotlivých scénářích,
- ochota zcela pragmaticky nastavit nové vztahy bez ohledu na ideologickou rovinu tak, aby generovaly pozitivní scénáře a potlačovaly vývojové varianty nežádoucí.
V dějinách evropského poloostrova se dají nalézt nesčetné příklady, jež dané závěry potvrzují. Jen ilustračně lze např. vyjít z momentu, kdy v roce 843 (po smrti Karla Velikého) rozdělila Verdunská smlouva jeho impérium na tři části – Západofranckou říši (cca dnešní západní a střední Francie) Východofranckou říši (cca dnešní střední a východní Německo včetně jeho bývalých východních teritorií) a na Lotharingii, ležící mezi nimi jako salám v housce na území táhnoucím se dnes ze severu od Beneluxu směrem na jih přes Sársko, Alsasko, Lotrinsko, Burgundsko, Savojsko až do severní Itálie. Dalších cca 1000 let potvrzuje, že nešlo o příliš šťastné řešení Karlova nástupnictví (byť sama Lotharingie jako státní útvar brzy zanikla). Těžištěm většiny evropských konfliktů v těchto tisíci letech byly střety o bývalou Lotharingii, kterou se západní a východní říše snažily urvat pro sebe. A nejednalo se jen o regionální – vnitroevropskou záležitost se svými Siegfriedovými a Maginotovými liniemi. Vzhledem ke geopolitickému významu Evropy ve dvacátém století již dvakrát tyto konflikty přerostly dokonce ve válku světovou.
Jedním ze střetů, volně nasedajících na toto základní schéma, byla Třicetiletá válka – do své doby snad nejkrvavější konflikt s mezikontinentálními důsledky (osidlování Ameriky, dobývání a kolonizace dalších mimoevropských území). Hluboký poválečný rozvrat přiměl zúčastněné strany k přijetí Vestfálského míru (1648) ve formě natolik kompromisní, že to zklamalo snad všechny (u nás hlavně J. A. Komenského). Ale nic jiného se tou dobou patrně udělat nedalo – v Evropě (zvláště pak na území bývalé Lotharingie) se prakticky nedalo žít, a proto vzniklo řešení typu „Lepší špatný mír, než dobrá válka“.
Na tomto pozadí by se snad dalo dospět i k závěru, že konstruktivní řešení má větší naději v podmínkách co nejhlubší katastrofy – zatímco pokud boje neskončí tak devastačně, objevují se na stole spíše návrhy krátkozraké, koledující si o další pokračování válečných zvěrstev. Takovýmto příkladem může být ukončení první světové války šesti smlouvami (1919-20), tvořícími Versailleský mírový systém, který – jak se později ukázalo – v sobě již od počátku obsahoval zárodky další světové vojny.
Zatímco první světová válka neskončila takovou totální devastací, jež by přinutila zúčastněné strany ke hledání a nalezení perspektivního a dlouhodobého mírového aranžmá, situace po druhé světové válce byla jiná (její důsledky byly dostatečně katastrofální). Uspořádání poměrů, fixované v tzv. Pařížských mírových smlouvách (1947), bylo vyvažováno po zrnkách soli a jeho přínosem je následujících cca sedm dekád bez dalších válečných jatek. Z jeho benefitů ostatně profitujeme dodnes, jakkoli si to stále méně a méně lidí je ochotno přiznat.
Samozřejmě – doba se mění. Objevují se faktory, které postupně vytvářejí tlak na změny. Sílí volání po jakémsi „upgrade“ či rovnou o nastolení nového schématu, jež by lépe odpovídalo požadavkům těch či oněch zájmových skupin. Úměrně tomu, jak ubývá reálné historické zkušenosti s válkou, klesá i míra citlivosti vůči jemnému předivu poválečného uspořádání, kde za každým zdánlivě nedůležitým slůvkem, ustanovením, kompromisem či ústupkem jsou skryty statisíce mrtvých, miliony válkou poškozených životů a osudů, nevyčíslitelné materiální škody atp. Jinými slovy: pomalu ale jistě opět směřujeme do pozice, kdy se hrozba nové války stává stále reálnější.
Zamýšlím se nad tím proto, že právě v těchto dnech v požehnaném věku sta let odešel do věčných lovišť jeden z největších diplomatů dvacátého století, H. Kissinger. Na jedné straně „zavilý imperialistický jestřáb“ (některými dokonce označovaný za válečného zločince), na druhé straně tvůrce řady všem prospěšných „shnilých kompromisů“ a nositel Nobelovy ceny míru. Jako záporné postavě je mu zejména kladeno za vinu lidské utrpení v důsledku rozšíření vietnamské války na území Kambodže a Laosu (bombardování severovietnamských zásobovacích tras) a v důsledku podpory režimu generála Pinocheta v Chile; kladné body mu naproti tomu dějiny přidávají za nastolení nových vztahů USA s Čínou a Sovětským Svazem (mírové dohody, regulace jaderných zbraní) a za jeho protiválečné působení na blízkém východě (zejména ve vztazích mezi Palestinci, Izraelem a jeho sousedy).
Co se dá vyčíst za poučení či poselství z jeho dlouhého a snad i kontroverzního působení? V rámci svého studia se mj. zabýval složitou rekonstrukcí poměrů v Evropě po skončení napoleonských válek – proto patrně dokázal lépe než jiní pochopit význam mírového uspořádání po druhé světové válce jako dlouhodobého konceptu, zabraňujícího tomu, aby se lidé zakrátko nevyhladili dalším zničujícím konfliktem. K základním principům tohoto pořádku tedy přistupoval v rukavičkách a respektoval je, takže další válka (jakkoli byla pravděpodobná, resp. její hrozba byla zcela konkrétní a reálná) proti všem předpokladům nevypukla – i jeho významným přispěním. Naproti tomu dokázal odlišit ty prvky, které neměly takovou důležitost nebo ono křehké uspořádání zásadně neohrožovaly – a tam uměl ukázat svou „jestřábí“ tvář.
Pokud bychom přirovnali svět ke kulečníkové partii, kde se hráči snaží uhrát více šťouchů než soupeři, nebyl zde žádným „chcimírem“, který by chtěl protihráče převést od vzájemného soupeření ke spolupráci (s cílem dosáhnout co nejvíce bodů společně, nikoli proti sobě), ale ani žádným válečným fanatikem, jehož cílem by bylo s protivníkem nehrát, nýbrž jej zničit jakýmikoli prostředky a za jakoukoli cenu. Jeho „domácím hřištěm“ bylo vzájemné soupeření v rámci kterého si protihráči komplikují situaci tím, že na sukno kulečníkového stolu umisťují různé překážky (v reálu bývají to dřevěné „hříbečky“) s cílem získat tak nějakou výhodu (či znevýhodnit protivníka). Ale nikoli s cílem hru rozbít, znemožnit a vyvolat tak stav, kdy hráči převrhnou stůl a pustí se do sebe tágy s úmyslem se vzájemně zahubit. Řečeno jinak, nesoustředil se na eticko-morální či ideologická hlediska, nýbrž na výsledek v rámci oné hry. Většinou je takovýto postoj označován za pragmatismus (někdy až za bezcitný cynismus); ale mohlo jít i o něco hlubšího – o pochopení dialektického vztahu mezi hrou a jejím rámcem; vztahu, který by zasluhoval samostatnou studii, nikoli jen zmínku v krátkém fejetonu. Ale tak či tak, svým životem také ukázal, že řemeslo se musí umět. A že zvláště ve vrcholné politice a diplomacii nelze znalost a dovednost nahradit ideologickými klišé, ani planoucím srdcem. Komu ten dar není shůry dán, v apatyce nekoupí.
Odcházení lidí, kteří ještě byli schopni vidět za zaprášenými a zežloutlými stránkami mezinárodních mírových smluv lidské osudy a životy, zvyšuje v čase pravděpodobnost, že „noví, mladí a nadějní“ s citlivostí slona v porcelánu smetou se stolu všechny ty staré pavučinky křehkých vztahů a znovu přivodí situaci, kdy se bude žasnout nad důsledky, jež se znenadání (a zdánlivě bez souvislosti s jejich konáním) náhle objeví a spustí řadu padajících dominových kostek… Tak jako skoro vždy, kdy odborníci žasnou a laici se diví, jak a proč vlastně ta nová válka vůbec mohla vypuknout.
Ne, nebyl jsem žádným fanouškem H. Kissingera, ale cítím, že už teď světu chybí.