Neděle i tentokrát patří jazzové hudbě a seriálu Jana Schneidera, který vás provede i překvapivými zákoutími tohoto hudebního žánru. Dnes to bude mimo jiné i cool jazz…
Cool jazz byl velmi přemýšlivý. Dovolím si na důkaz toho nabídnout Mal Waldronovu zadumanou impresi na téma „Coney Island“. Hrají trumpetista Dizzy Gillespie, flétnista James Moody, pianista Kenny Barron, kontrabasista Chris White a bubeník Rudy Collins.
V roce 1973 nahrál jeden z nejzajímavějších jazzových bubeníků Roy Haynes se svou kapelou Gillespieho skladbu “Blue ’n Boogie“. Na žestě s ním hráli Howard McGhee a Jimmy Owens (to je ten sólista), další sóla přidali saxofonisté Cecil Payne (baryton) a Lee Konitz (alt), a moc pěkné kytarové sólo zahrál Ted Dunbar. Výrazný kontrabas má na svědomí Richard Davis. No a pan kapelník avizoval, že dá sólo. Bylo velmi netuctové, chvílemi divoké, přičemž však v něm zcela nezvykle mělo významnou roli i ticho. O technických kvalitách Haynesovy hry netřeba dalších slov.
Jak říkají Monty Pythoni, a teď něco úplně odjinud. Přiznávám, že jsem nikdy moc neposlouchal Rolling Stones, ale některé jejich skladby naopak zase velmi. Patří mezi ně i divoká “Paint It Black“. A když jsem ji našel i s tím graficky vyvedeným textem, neodolal jsem. Mám totiž pocit, že sem tak nějak patří. Už kvůli té magické melodii!