Historik Jiří Malínský se v dvojdílné eseji věnuje tématu historických a současných pokusů a chyb při hledání kolektivní bezpečnosti v Evropě či na takzvaném kolektivním Západě či prostě Západě.
Studená válka
Různočasové rozrůznění světa rozdělilo lidstvo do dvou bloků a postupně značně marginalizovalo vliv nástupkyně Spojených národů a dědičky meziválečné Společnosti národů Organizace spojených národů (OSN). Ale i zvláště krvavé regionální války (vietnamské války francouzská, americká, čínská a vnitřní občanská let 1945–1979) v zásadě nikdy vážně neohrozily světový mír. Hlavní těžiště neshod vojenských i hospodářských zůstávalo v euroatlantickém prostoru s blízkovýchodním (západoasijským) zejména palestinským výběžkem. Ale vojenské náklady, které si tato studená válka vyžadovala, nebyly zanedbatelné pro žádný z bloků tím spíš, že nemalé částky si vyžadovaly i finanční, vojenské, technické a zemědělské podpory pro často účelově vybírané země třetího světa hnutí nezúčastněných. Od druhé poloviny sedmdesátých let však začal sovětský (východní) blok ekonomicky i technologicky ztrácet. Současně s nezadržitelným nástupem hodnotových orientací středních vrstev (západoevropský sociální stát a jeho určité nepopiratelné ekvivalenty na východní straně jaltské železné opony) se projevilo především ideové, ale i praktickopolitické planění sovětského více či méně stalinistického komunismu.
Extenzívní rozvoj členských zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci limitoval postupně její stupňování vojenských výdajů a svůj záporný vliv měla i její nezisková dotační až příliš často nevratná pomoc zemím bloku rozvojových zemí (zemím Jihu) a zakládání rozvojových socialismů, které se vedle drsné chudoby vyznačovaly i velkou korupcí. Technologická třetí průmyslová revoluce reagující na oba ropné šoky sedmdesátých let poměrně vyhloubila mezi oběma bloky příkop, který dále stupňovaly západní pokroky v biotechnologiích, ekologii a informatice i v elektronice. Evropské hospodářské společenství (od r. 1993 Evropská unie) dále stupňovalo náskok kapitalistických zemí. Tzv. „reálný socialismus“ byl postupně „uzbrojen“ svou nízkou produktivitou a efektivitou práce i potácivou (ne)schopností novinky inovovat a adaptovat.
Náznaky smíření
Zlomový rozklad systému umožnil neúspěšný Gorbačevův pokus o spojení ekonomických reforem s neujasněnou prioritou reforem politických zacílených na Leninův odkaz, který se však prokázal jako nedostatečné východisko. Západu se otevřela cesta do sovětizované části Evropy, která se mj. mohla opřít o nemalou zahraniční zadluženost většiny satelitních států. Podobně jako na přelomu první a druhé poloviny čtyřicátých let vznikl prostor pro konvergenci (sblížení) obou částí západoasijského kulturního kontinentu. V průběhu roku 1990 se tak vytvořilo jedinečné klima slibující překonání studenoválečnických bariér a nastolení skutečné spolupráce a hřejivého přátelství v duchu nejlepších tradic Spojených národů. To se dále upevnilo válkou mezinárodního společenství v Zálivu proti iráckému diktátorovi Saddámu Husejnovi a rázným ukončením okupace Kuvajtu Bagdádem (1991).
Pookřál i duch helsinského Závěrečného aktu (1975). Výsledkem byla úspěšná pařížská jednání, která vyvrcholila 19. listopadu 1990 podpisem dnes zcela ne zapomenutého, ale zasutého dokumentu Pařížská smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě provázená jednoznačným výrokem francouzského prezidenta Francoise Mitteranda, že to znamená konec Jalty; 21. listopadu ji doplnil další dokument Pařížská charta pro novou Evropu konstatující hlasy 32 smluvních stran faktickou demilitarizaci kontinentu. Zhruba ve stejné době bylo dovršeno sjednocení Německa a na jaře 1991 proběhlo v SSSR Gorbačevovo referendum o transformaci Sovětského svazu na Sovětskou unii, pro kterou se vyslovila zřetelná většina obyvatelstva země s výjimkou pobaltských svazových republik; na Ukrajině hlasovalo pro tuto transformaci 70 % obyvatel. Všeobecně posílily globální euroatlantické integrační tendence a naopak se po rozpuštění Varšavské smlouvy v létě 1991 začalo pochybovat o smysluplnosti další existence Severoatlantického souručenství (tak NATO bylo dobově překládáno v československém vysílání západních rozhlasových stanic). Integrační tendence však také od počátku začaly narážet. Čím více se mluvilo o mezinárodním společenství a právu, tím více se projevovaly snahy fakticky popírající tyto mezinárodní klíčové zásady a závazky.
Občanská válka v rozpadající se Jugoslávii, naštěstí poklidně proběhlý rozpad Československé republiky provázený absurdní „pomlčkovou válkou“, krach stalinistického srpnového puče v rozpadajícím se SSSR (19.–21. srpen 1991), bouřlivý sociální vývoj v Itálii (zánik první a nástup druhé republiky) za projevů snah o odtržení tzv. Padánie (Liga severu), občanské války v Jugoslávii (1992–1995) postupně „pod rukou“ přerůstal do koloběhu nikdy neustávajících regionálních válek o různé intenzitě prakticky na všech kontinentech naší planety. Jakýmsi předělem se staly válečné události v Kosovu doprovázené při čítankovém popírání mezinárodního práva bombardováním Jugoslávie NATO v březnu–červnu 1999. Tehdy také přestal být pro svůj nesouhlas s tímto jednostranným činem NATO pro tzv. kolektivní západ demokratem první prezident Ruské federace Boris Nikolajevič Jelcin a započal zprvu tichý, pak stále silnější nesoulad mezi Moskvou, Washingtonem a Bruselem. Zcela zapadl významný dokument inspirovaný někdejším německým spolkovým kancléřem Helmutem Schmidtem Všeobecná deklarace lidských povinností zveřejněný v říjnu 1996 v Německu autorským kolektivem starší generace vůdců Socialistické internacionály.
Disonance, zprvu slabé, sílily a vyvrcholily atentátem v New Yorku (2001), válkou neválkou proti Libyi (2011), Sýrii (po 2011) a Íráku (2003) i „tradičními“ akcemi v Palestině, pokud pomineme jiné kouty světa, kde se rovněž dá často mluvit o podobných nesnázích. Odmítnutí vstupu Ruska do NATO, které, jak dnes víme, bylo zadušeno již v kuloární fázi (nedospělo ani do té kabinetní), opakované stupňovaně drsné odmítnutí putinovského konceptu Velké Evropy od Lisabonu do Vladivostoku byly hlavními příznaky tohoto postupného „tvrdnutí“ mezinárodních vztahů. To vedlo ke vzniku a postupnému sílení BRICS+ (2006) a k opakovanému porušování tiché „dohody mezi slovy“ o omezeném rozšiřování NATO na východ Evropy. Tak se spělo vývojově k dnešnímu stavu, z nějž je pro evropský kontinent ještě nedávných tzv. barevných revolucí nejvíce citelná ukrajinská válka, v níž spolu zápasí hospodářské zájmy především Moskvy a Washingtonu včetně jednostranně projeveného zájmu Kyjeva o vstup do NATO se zřetelnou, takřka veřejnou podporou Washingtonu a Bruselu. Dostáváme se do současného stavu a aktuální situace evropského civilizačního okruhu.
Aktuální stav a výhledy
Podíváme-li se na toto pomyslné století v dějinách mezinárodních vztahů blíže, vidíme tu přežívající morálku předcházejících dob, které v 19. století vyvrcholily v bojích o ukončení dělení světa mezi euroatlantické velmoci. Bylo-li možné selhání dohodových velmocí v připravenosti na první světovou válku do jisté míry vysvětlit setrvačností dřívějších politik (stojí za to připomenout vleklý průběh anglo–búrské války na přelomu předminulého a minulého století a založení prvních vyhlazovacích koncentračních táborů britskou armádou), průběh versailleských mírových jednání a neúměrné nároky dohodových mocností zejména vůči Německu už toto objasnění nepostihuje (jako současník je odsoudil jejich odborný expert anglický ekonom sir John Meynard Keynes) a směřovaly k civilizačnímu ohrožení lidstva.
Bloková logika první poloviny minulého století postupně přerostla do poznání o stále silnější životní potřebě systému kolektivní bezpečnosti. Druhá světová válka, během níž byly poprvé a naposled použity atomové bomby, velikostí a dosahem hrůz, jež způsobila, tuto potřebu jen znásobila-umocnila. A to včetně míry až vražedného existenciálního ohrožení světového lidstva. Studená válka, jež absorbovala neúměrně vysoké zbrojní výdaje na úkor potřebnosti rozvoje nejen euroatlantického světa, ale i jeho jednostranně vysávaných, postupně se emancipujících někdejších kolonií, byla za těchto okolností sice potenciálně třaskavinovým, ale přesto vlastně obtížně akceptovatelným mírovým řešením. Že velmi obtížně, to prokázalo silné mírové hnutí volající po diplomatickém řešení nastávajících nebo již probíhajících konfliktů a ještě silnějším zakotvení systémů kolektivní bezpečnosti. To lze považovat za trvalý odkaz protihitlerovské převážně demokratické koalice Spojených národů, z níž OSN v říjnu 1945 vznikla.
Konec studené války spojený s degenerací a posléze pádem evropského různě odstínovaného stalinistického komunismu a poměrně rychlým zánikem jeho integrujících organizací Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci počátkem devadesátých let otevřely prostor pro plné znovuobnovení systému kolektivní bezpečnosti a praktické uskutečnění ideálů, na nichž vznikly Evropská unie (1950–1957) a Rada Evropy (1949). Zájmy a na ně navazující diktát nadnárodních (více či méně globálních) společností, zejména vojenskoprůmyslových komplexů a finančního kapitálu (rubem jejich rostoucí síly je živelně stoupající nerovnost mezi chudými a bohatými ve vyspělých zemích, jak je prokazují statistické údaje OXFAM, a mezi industrializovanou a rozvojovou částí naší planety), před jejichž nebezpečím varoval na konci svého druhého prezidentství na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století americký válečný hrdina generál Dwight Ike Eisenhower, však byl, jak se to dnes vyjevuje, silnější.
Mimo kolektivní bezpečnost dnes světové lidstvo volá po další staronové kulturní potřebě: po vzdělání a školství schopných připravit mladou generaci pro stále náročnější a obtížnější řízení a organizování neustále se globalizující se lidské společnosti. Její aktuální stav u poučenějších jedinců vzbuzuje odůvodněné a stále hlubší obavy a nejistoty. Před lidmi XXII. století budou stát zvlášť závažná zadání a pro století předcházející to bude vyžadovat maximální vypětí všech disponibilních sil pro alespoň částečnou harmonizaci rozporů a nejistot, v nichž dnes žije světové lidstvo.