Ladislav Zelenka se na české výsledky voleb do EP podíval z pohledu modelu pasivní a aktivní adaptace.
V abstraktním dvousložkovém modelu, složeném z dynamického systému a z jeho okolí/prostředí, může existovat celá škála možností vzájemného vztahu, které jde od absolutní dominance systému nad okolím po opačný případ dominance okolí/prostředí nad dynamickým systémem. Přeneseme-li se z abstrakce do konkrétních podmínek zemské biosféry, škála se zúží na poměrně krátký úsek, který charakterizuje zmiňovaná dominance prostředí. Jeho gaussovsky nejvýznamnější část tvoří případy, kdy šance na přežití a reprodukci jednotlivých životních forem závisejí na jejich pasivní adaptaci (přizpůsobování měnícímu se okolí). Vedle toho tu nalezneme i méně časté varianty, v nichž živé organizmy přežívají i díky adaptaci aktivní (přizpůsobování prostředí svým požadavkům). Nejdále to v tomto směru dotáhla životní forma v podobě člověka (Homo sapiens), jež na aktivní adaptaci založila svou strategii přežití a vytvořila v rámci biosféry „bublinu“ antroposféry, kde se jí z biologického hlediska podivuhodně daří (možná až moc).
Budeme-li pokračovat v našem sestupu z výšin vrcholné abstrakce níže (z celkové antroposféry do jejích dílčích dimenzí) nalezneme vždy znovu a znovu onu škálu mezi aktivní a pasivní adaptací. Čím blíže lidské realitě, tím se subjektivní význam aktivní adaptace zvyšuje. A v důsledku toho se zvyšují také konflikty mezi jednotlivými skupinami lidí, jejichž zájmy (a tím i cílení aktivní adaptace) se tu vzájemně liší. Proto kupř. v dílčí dimenzi antroposféry, nazývané mezinárodní politikou, zaznamenáme snahu „velkých hráčů“ nastavit pravidla tak, aby vyhovovala jim; obdobné hry uvidíme v dílčí dimenzi morálky a z ní vyvěrajícího práva, kde silné zájmové skupiny upravují parametry v souladu se svými preferencemi; ve sféře podnikání si monopoly čistí trh od nepohodlné konkurence obdobným způsobem atd. Dovedeno až do konce, i každý jednotlivec si upravuje své pracoviště (řidič přenastavuje sedadla a zpětná zrcátka, nový šéf vyhodí všechny přisluhovače starého) tak, jak mu vyhovuje.
Všechno to pinožení má ovšem své limity. Pokud to na Slunci přeženou s topením nebo naopak zhasnou, má to celá biosféra odpískané. Pokud se v rámci biosféry objeví nějaký šikovný endoparazit zacílený na Homo sapiens, se kterým si lidstvo neporadí, má celá antroposféra utrum. A tak dále. Ale nemusí jít jen o hru s nulovým součtem, „být či nebýt“. Biosféra, antroposféra (i její dílčí dimenze) jsou jenom křehoučkými bublinami oddělenými od okolí tenkými a propustnými blankami. A vnější okolí si do nich kdykoli „sáhne“. I kdybychom se sebelépe zakrechtovali v protiatomovém krytu, vnější prostředí nás nakonec stejně dostane. A znovu – není to jen o holém přežití, ale také o lidské pýše (idolech Francise Bacona), jež nám občas nalhává, že jsme se zcela „odstřihli“ od vnějších vlivů. Neodstřihli. Každý den nám to objektivní realita nakládá a my si toho jen dostatečně nevšímáme. A neodlišujeme vlivy, jež jsou vnější (a jen převlečené za „antroposférické“) od těch opravdu plnotučně lidských.
Vedle toho si možnosti aktivní adaptace vědomě omezujeme sami, neboť nám dějinné zkušenosti ukázaly, kam jejich „neomezování“ vede. Proto máme mezinárodní právo civilní i válečné, antimonopolní zákony, předpisy regulující politiku a politické subjekty atd. Kormidelníci dynamických systémů, působících uvnitř antroposféry, se musejí s těmito omezeními vypořádat. Podmínka je to nutná, avšak nikoli postačující – jak ostatně uvidíme dále.
Jedním z nejpodivnějších lidských výtvorů jsou systémy působící v dílčí dimenzi jménem politika (vnitrostátní i mezinárodní) ve formě politických stran a hnutí. E. T. mimozemšťan by možná pochopil, že mají zjišťovat a shromažďovat postoje lidí k důležitým celospolečenským otázkám a prosazovat je. Bylo by mu asi ale divné, proč se to musí dělat tak složitě. Pokud by byl každý jednotlivec on-line napojen na Centrální mozek lidstva či něco podobného, bylo by vždy jasné, co si lidé o tom či onom myslí, co si přejí nebo nepřejí. Tak proč ty mezičlánky?
No jo, ti mimozemšťané. Vybrali si z námi popisované škály zrovna tu pasivní adaptaci – lidé něco chtějí, tak se to udělá. Nezávisle proměnná – závisle proměnná. Ale kampak na nás! My máme i adaptaci aktivní. Tak jako nás reklama přesvědčuje, abychom se přežírali „hambáči“ a přepíjeli „kolou“ (a pak se mučili ve fitness a hltali prášky na hubnutí), politika a její partaje tu nejsou od toho, aby se ptaly, co chceme, ale aby nám to řekly. Tedy – občas se i zeptají – ale nerady. Ještě že tu stále existují ona omezení – dominance okolí/prostředí a „vnitroantroposférická“ regulace. Jinak už bychom byli všichni napojeni na Centrální mozek, který by nám sděloval, kdy a co máme chtít.
Ale zpátky k těm kormidelníkům. Protože je právě po „evropských“ volbách, máme v přímém přenosu naservírovány výsledky, jež si říkají o nějaké vyhodnocení. Co se nám tedy ukazují po dosazení do shora popsaného modelu?
Některé strategie se ukázaly být „mimo mísu“ – příslušní stratégové prostě neodhadli (nebo snad ani nechtěli odhadnout) pozici „svého“ systému/řízeného subjektu na oné modelové škále. Shodně se chovali tak, jako by se nacházeli v části s významným vlivem řízeného subjektu na okolí a okolí jim to spočetlo.
Patrně nejmarkantnější je to u „Šmardovy sociální demokracie“ (čert aby se v těch nynějších sociálních demokraciích vyznal), ta druhá je „Paroubkova“, ale možná jsou někde i nějaké další). Tady nejde o omyl týkající se jen aktuálních voleb. Sebevražedný kurz byl nastolen už dávno v éře Bohuslava Sobotky. Tehdy úspěšná strana s masovou voličskou podporou (jež ukazovala, že nejde o žádné „socialisty“, nýbrž o zemanovskou verzi „catch all party“) se začala štítivě odtahovat od své kmenové členské základny a od voličských skupin, z nichž žila, v touze po mravní a morální očistě od všech a od všeho (zejména pak od „zemanovství“). A jak jí tak nikdo nebyl dost dobrý, zbylo jí nakonec soustředění na mladé intelektuály se zelenou orientací a lehce liberálním podtextem. Výsledek se dostavil poměrně rychle – členské i voličské jádro se přesunulo ke hnutí ANO a sociální demokracie se vyzmizíkovala.
Obdobně se netrefila ani Okamurova SPD, tady byl ale mechanismus chyby jiný. Zatímco sociální demokraté se svým štítivým postojem zbavili nosných členů a voličů (a na uprázdněné se k nim natáhla „třetí liga“ politických příživníků, jež je stáhla ke dnu), okamurovci nechtěli ani tak měnit voliče, jako spíše nastavit navenek akceptovatelnější tvář a zvýšit tak svůj (téměř nulový) koaliční potenciál. Celé to začalo již při volbách prezidenta kandidaturou Jaroslava Bašty. Osobně jsem ho znal (vážil si ho a měl mé sympatie) a proto mohu říci, že to nebyla pro SPD dobrá volba. Zvenčí málokdo uvěřil, že slušný neagresivní intelektuál obstojí v nesmlouvavé kampani a že je skutečnou tváří SPD, zevnitř pak byl také vnímán jako cizí prvek. Kupodivu se z této zkušenosti (jež byla z hlediska politických – nikoli finančních – nákladů prakticky „zadarmo“) kormidelníci SPD nepoučili a v bledě modrém něco podobného zopakovali v „eurovolbách“ s Petrem Machem, kterého jim jejich voliči také nevzali. Dějiny nám nabízejí paralelu – když se NSDAP zbavila Ernsta Röhma a jeho „hnědokošiláčů“ s cílem stát se přijatelnější pro německou armádu, státní moc i voliče, tak tento manévr ustála. Adolf Hitler tehdy patrně odhadl pozici své strany na pomyslné modelové škále lépe, než česká SPD. Měnit svou tvář se dá, ale musí se to umět. Měnit voliče se nevyplácí.
Na druhé straně naservírovaných výsledků jsou strategie, jež pozici dané strany na pomyslné škále pochopily a respektovaly. Například koalici Stačilo! Kateřiny Konečné se – byť zatím jen nepřesně – podařilo trefit do toho, co chtějí její voliči slyšet. Jedná se o jeden z projevů tápání evropské levice, jež se stále ještě nedokázala zbavit „podstrčených“ témat jakými jsou ekologismus, LGBT apod. Asi nejdále se v rámci tohoto hledání dostala německá Sahra Wagenknechtová, jež zformulovala „odplevelený“ levicový program, který voliči v „eurovolbách“ ocenili více než její mateřskou Die Linke. V českých poměrech je ale ještě příliš brzy na prognózy do budoucna, protože Skylla i Charybda pokušení měnit voliče nebo příliš podléhat řvaní pouliční spodiny stále číhají.
Úplně brzy je pak na jakékoli hodnocení koalice Motoristů a Přísahy, pro něž se hned začalo používat posměšné pojmenování „fízl a dýzl“. Kdyby snad nějakou shodou náhod došlo na úrovni orgánů EU ke zrušení zákazu spalovacích motorů, ztratí koalice své hlavní palivo a není jasné, čím by ho nahradila. Zatím z toho plyne poučení, že nosná témata občas leží na ulici a patří tomu, kdo je zvedne. A druhým závěrem budiž, že v divadelním státě s divadelní politikou to bez marketingového tyjátru už prostě nejde. Ale to jsou obě jen technické záležitosti bez dlouhodobého politického dopadu – však uvidíme, jak nepatrnou stopu po sobě zanechá náš marketingový prezident Petr Pavel.
Poznámka pro šťouraly: když se ohlédneme za tím, jak sice hlubokou, avšak ostudnou stopu za sebou zanechaly některé ne-marketingové politické subjekty, tak vlastně pánbůh zaplať.
Ostatní politické subjekty na naší politické scéně se v rámci použitého dvousložkového modelu více či méně trefily do své pozice, a pokud je odborní posuzovatelé haní nebo chválí, je to z jiných příčin. Například Piráti se s čítankovou dokonalostí přetavili z buřičů na loajální zobače z ruky a teď je jim divné, jak dopadli. Ale to už je jiný příběh z jiného modelu.