Politolog Petr Drulák hodnotí výsledky předčasných voleb ve Francii, které v současné povolební konstelaci hrozí politické experimenty.
Téměř každý stranický vůdce se po druhém kole voleb může prohlásit za vítěze. Pravicové Národní sdružení Marine Le Penové bude mít téměř o polovinu více poslanců než dosud a se 126 poslanci se stává nejsilnější stranou v parlamentu. Liberální macronisté sice téměř o šedesát mandátů přišli ale skončili jako druzí mezi stranami i bloky, podstatně lépe, než sami očekávali po prvním kole, kdy směřovali až na třetí místo. Nesporným vítězem je pak levicově progresivistická koalice Nové lidové fronty, v jejímž rámci triumfovali donedávna zanikající socialisté. Rauš z vítězství ale schladí to, že žádný ze tří bloků nemá ani dvě stě poslanců, že levice je zásadně rozdělená a že dosažení nadpoloviční většiny bude velmi složité. Všichni vyhráli, ale k vládnutí to nestačí nikomu.
Navzdory radikálnímu nárůstu lepenistů v parlamentu, má toto vítězství hodně trpkou příchuť. Po prvním kole jim průzkumy dávaly naději na nadpoloviční většinu a o předsedovi strany Jordanu Bardellovi se spekulovalo jako o budoucím premiérovi. Konečný výsledek zůstal daleko za očekáváními. Zatímco vyhlášení výsledků prvního kola doprovázel hněv a vandalismus levicových aktivistů rozzlobených úspěchem pravice, po druhém kole na pařížském náměstí Republiky slavili s francouzskými a palestinskými vlajkami. Slavili jak výsledek pravice, tak i nástup levice, který vynáší do parlamentu i militantního představitele Antify sledovaného francouzskou kontrarozvědkou. Bez útoků na majetek a pořádkové síly se to neobešlo, ale šlo o vandalismus radostný. Něco, co je mimo Francii těžko pochopitelné.
To, že Národní sdružení nakonec získalo o dvě třetiny méně, než naznačovaly statistické projekce po prvním kole, souvisí jednak se zuřivou mediální kampaní politického mainstreamu a jednak s taktickou dohodou liberálů s progresivisty. Mezi dvěma koly se dohodli, že stáhnou své kandidáty z okrsků, kde by si navzájem konkurovali proti kandidátu Národního sdružení. Ačkoliv se macronisté dušovali a dušují, že s největší levicovou stranou a hlavní silou Nové lidové fronty, Nepodvolenou Francií (LFI), do vlády nepůjdou, a její leader Jean-Luc Mélenchon neustále volá po Macronově konci, před druhým kolem si dokázali vyhovět. Oba bloky stáhly své kandidáty ve 224 okrscích. Stáhlo se všech 134 progresivistických kandidátů, kteří mohli z třetího místa zkusit štěstí proti kandidátovi lepenistů. Stejně jednala i většina macronistů.
Vítězství Nové lidové fronty se 194 hlasy maskuje zásadní rozpor mezi hlavními stranami této koalice. V posledních dvou letech byla motorem levicového sjednocování Mélenchonova radikální LFI, strana extrémně promigrační, antikapitalistická, protipolicejní, ale také protiválečná. Progresivističtí radikálové ji milují, běžného voliče děsí. Ale ta žádný volební triumf neslavila, se 75 poslanci je více méně na svém. Do koalice s nimi se nikomu nechce. Slavili socialisté. Od Macronova nástupu před sedmi lety, který je vyluxoval, se pohybovali na hranici politické existence. S 65 poslanci nyní doufají v návrat. Profilují se jako umírněná levice bruselského střihu, což dnes znamená hospodářskou politiku bez velkých výkyvů, lidská práva nejrůznějších menšin a také podporu válce na Ukrajině. S Macronem, který vzešel z jejich řad, by z programového hlediska klidně mohli vládnout. Dobře si vedli i zelení s 33 křesly, naopak komunisté klesli na devět.
Ztráty Macronova bloku nesla především Macronova strana, kolem níž byl blok utvořen. Ze 157 poslanců klesla na 99 a její stranický klub bude menší než lepenovců. Dobře se nevedlo ani dvěma koaličním stranám vedeným Françoisem Bayrouem a Édouardem Philippem. Ale spokojení mohou nakonec být republikáni, které Macron luxoval stejným způsobem jako socialisty. Ustáli rozštěpení, které následovalo po rozhodnutí předsedy Érica Ciottiho proti vůli většiny strany spolupracovat s Le Penovou. Skončili s 68 poslanci, zatímco Ciottiho skupina jich získala 17. Macronova strana má sice stále větší váhu než tradiční vládní socialisté a republikáni, které se pokoušela nahradit, ale nejspíše dochází k obratu směrem proti macronistům a pro republikány se socialisty.
V situaci, kdy se moc ve volbách rozprskla na všechny strany, bude velmi těžké sestavit vládní většinu. Jedinou aritmetickou možnost, která není politicky zcela nesmyslná, představuje široká koalice Macronova bloku se socialisty, republikány a zelenými. Spojovala by programově vzdálené strany, těžko si představit například spolupráci republikánů a zelených, navíc by se opírala o neuvěřitelně křehkou většinu pouhých sedmi hlasů. Uskutečněné tohoto snu menšinového voliče spokojeného s poměry (viz můj předchozí komentář) je nepravděpodobné. Mobilizace proti domnělému fašismu sice zafungovala v kampani a připravila Národní sdružení o volební triumf, na vládnutí však stačit nebude. Hrozící bezvládí mohou odvrátit experimenty s vládou menšinovou, či úřednickou, popřípadě převzetí mimořádných pravomocí prezidentem. Nic podobného Francie od konce padesátých let nezažila, čekají ji zajímavé časy.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!