Nadějný viceprezident

Politolog Petr Drulák hodnotí výběr J. D. Vance jako Trumpova kandidáta na viceprezidenta USA. Jakou politiku Vance představuje?

Nominací senátora J. D. Vance na viceprezidenta neurčil Donald Trump pouze svého zástupce ale také možného nástupce. Pokud v listopadu zvítězí, čekají ho nové čtyři roky v Bílém domě, po nichž už znovu kandidovat nebude. Přirozeným pokračovatelem republikánské vlády pak může být mladý viceprezident. Bude ale také záležet na tom, co dokáže Vance naplnit z očekávání, která jsou s ním dnes spojena. Naděje vyvolává jeho levicový konzervativismus, který spojuje realistickou kritiku zbytečných válek, kulturní konzervativismus, obranu ekonomické svrchovanosti a respekt k pracujícím, po nichž systém šlape. Jak už to bývá, výkon funkce mu mohou zkomplikovat právě kvality, které ho dnes činí přitažlivým: washingtonský outsider, sociální citlivost a odmítání války na Ukrajině.

Nominace outsidera na viceprezidenta je neobvyklá. Většinou se naopak jedná o protřelé washingtonské politiky, které dokáží prezidentovi zajistit podporu nejrůznějších zájmových skupin. Taková byla role Bidena za Obamy, Cheneyho za Bushe mladšího, Gora za Clintona, Bushe staršího za Reagana, Johnsona za Kennedyho či Trumana za Roosevelta. Někteří z nich to pak skutečně dotáhli i na prezidenty. Mladý politický začátečník se silnými myšlenkami se na postu viceprezidenta objevuje jen výjimečně. Takovou výjimkou byl Richard Nixon, který přišel do Bílého domu v roce 1953 s Eisenhowerem. V prezidentském klání roku 1960 sice podlehl Kennedymu, ale později se prezidentem stal. Vance se mu v mnohém podobá. Nestojí o spojenectví s liberální elitou, je obviňován z populismu, chce zastupovat Ameriku venkova a menších měst, na níž Washington zapomíná.

Vance jistě Nixonův osud zná. V aktuálním rozhovoru pro New York Times (viz Štandard) zmínil, že prezidentské volby v roce 1960 považuje za ukradené. Připomeňme, že zářivý obraz mladého Kennedyho hluboce kontrastoval s mafiánskými praktikami jeho otce, který řídil jeho politickou kariéru. Pro Vance však může být podstatnější to, že Nixon vedl celoživotní boj s liberálními médii a že smrtelnou ránu dostal od hlubokého státu; tajným informátorem liberálních médií v aféře Watergate, která ho stála místo prezidenta, byl náměstek ředitele FBI. Vance by mělo varovat, že tento mimořádně schopný politik, který ční nad většinou amerických prezidentů, utíká z Washingtonu jako zlomený, neúspěšný muž. Nikoliv pro přestupky a zločiny, jichž se dopustil, jakkoliv byly reálné, nevybočovaly z toho, co dělali Kennedyové či Johnson, nýbrž proto, že se postavil proti systému. Koneckonců něco podobného zažil Trump před čtyřmi lety.

To, že Vance se vymezuje vůči washingtonským poměrům je sice nadějné, ale bohužel ho čekají dvě úskalí. Zpočátku mu budou chybět znalosti, dovednosti a mocenské nástroje ke změně. Ocitne se v roli kritického komentátora, který nemůže být ani příliš kritický, protože je mu přisuzována část odpovědnosti. Roli viceprezidenta to však příliš nevadí, pokud ovšem jeho prezident nezabředne do velkých problémů. Naopak za čtyři roky se může spoustě věcí naučit a na řadu věcí připravit. Pak se vynoří druhé úskalí. Dobře informovaný a připravený reformátor se stává hrozbou. Pokud mu vydrží odvaha, hluboký stát se ho pokusí kooptovat či vyřadit.

V tom je zajímavý příběh Baracka Obamy. V mnoha ohledech stál proti hlubokému státu, jehož hlavním obhájcem byl jeho vlastní viceprezident Biden, ale střetům se spíše vyhýbal. Jak se zachová Vance, nevíme. V zahraniční politice, která není jeho hlavním zájmem, mu dnes radí řádně profiltrovaný Elbridge Colby, vnuk někdejšího ředitele CIA. Na druhou stranu, válka na Ukrajině, v níž se s hlubokým státem nejvíce rozchází, by už za čtyři roky nemusela být aktuální a lze snad doufat, že Trump se do dalšího podobného dobrodružství nepustí.

Jiná bitva Vance čeká na ekonomickém poli. Ctí ho boj proti vykořisťování lidí, kteří v nejbohatší světové velmoci poctivě pracují, a přesto nedostanou mzdu, která by jejich rodinám zajistila důstojné živobytí. Navzdory své kritice velkokapitálu a obraně odborů má podporu některých amerických oligarchů, zejména Petera Thiela. Řadu důležitých dveří mu také otevře neochvějná podpora Izraeli. Nicméně tlak na centra ekonomické moci nutně vyvolá odvetu a bude vyžadovat vytvoření koalice napříč politickými stranami. Vance v Senátu prokázal, že s demokraty v těchto otázkách spolupracovat umí. Skutečná změna však bude vyžadovat širokou koalici odborů, drobných podnikatelů i části velkokapitálu na obranu americké práce, amerického průmyslu a amerického zemědělství.

Boj proti masové migraci a volnému obchodu představuje pro Vance menší výzvu už proto, že tento boj povede sám Trump. Vance může díky své manželce, dceři úspěšných indických imigrantů, odvracet nejhrubší obvinění z rasismu a xenofobie, jimiž by zastánci migrace Trumpovu administrativu jistě zahrnovali.

Vance dává Americe naději. Ne že by jí mohl jednou vrátit předchozí velikost, o níž mluví Trump. Ta mizí s přechodem do multipolarity; Vance to bere jako fakt. Může však racionálně kormidlovat její imperiální úpadek. A Evropa? Žádné dárečky od Vance čekat nemůže a je to tak dobře. Evropa si musí zvyknout na to, že jde nebezpečným světem sama bez americké pomoci, ale také bez amerického poručníkování. Pokud v Americe jednou uspěje realisticky uvažující konzervativec s levicovými ekonomickými myšlenkami, může to být pro druhou stranu Atlantiku inspirací.

Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.