Historik Jiří Malínský dnes připomíná výročí úmrtí významného italského komunisty a politika Palmira Togliattiho (1893-1964).
Mládí
Jméno předního představitele Kominterny (Komunistické internacionály) i Kominformy (Informačního byra komunistických a dělnických stran), generálního tajemníka někdejší Italské komunistické strany Palmira Togliattiho (1893–1964) by v dějinné paměti minimálně evropské levice nemělo zapadnout. 21. srpna uplyne od jeho nečekané smrti šedesát let. Ani tato zběžně zmíněná fakta ovšem zcela nevyčerpávají téma, které, dnes už také historické, neztrácí ani dnes své obsahové přesahy.
Budoucí vůdčí osobnost italského a globálního komunistického hnutí se narodila v učitelské janovské rodině jako Palmiro Michele Nicola Togliatti 26. března 1893. Intelektuálská (inteligentská) rodina, z níž Togliatti vzešel, se projevila i na jeho vzdělání. Absolvent právnické fakulty univerzity (promoce r. 1915) v Turíně současně studoval i na filosofické fakultě; povolávací rozkaz ho však přivedl na fronty první světové války, odkud se po dvou letech pro zdravotní důvody vrátil do civilního života. To už byl také politicky organizován: od r. 1914 byl členem Italské socialistické strany (ISS).
Seznamuje se se svým životním přítelem Antoniem Gramscim (1891–1937) a skupinou kolem jím vydávaného časopisu Nový řád (Ľ Ordine Nuovo); v podmínkách sílící sociální radikalizace válečné a zejména poválečné se stávají příznivci leninských snah, ustavení Třetí internacionály a z levice italského demokratického socialismu dospívají oba r. 1921 k založení Italské komunistické strany (IKS, v původní domorodé zkratce PCI – Partito Comunista Italiano). Strana v počátečním období fašistické Mussoliniho diktatury uspěla ve volbách a Gramsci se stal poslancem a plamenným kritikem režimu černých košil. Roku 1926, roku stupňované fašizace režimu, byl Gramsci zatčen a do konce svého života vězněn. Touto ne zcela standardní cestou se Togliatti stal vedoucím představitelem této z nezbytí konspirativně působící síly; zůstal jím až do svém smrti r. 1964 (i on byl vězněn v letech 1923–1925).
Kominternista a interbrigadista
Mladý vrcholový politik (bylo mu v té době 28–32 let) se stal rovněž předním představitelem Komunistické internacionály. Po propuštění byl vedoucím představitelem pobočky západoevropské exekutivy Komunistické internacionály ve Francii. Roku 1928 byl delegátem VI. kongresu Třetí internacionály ještě v době jejího řízení Bucharinem. Stalin, který KI postupně přeměňoval v doprovodný orgán sovětské zahraniční politiky, usiloval o její ultralevicový posun započatý již r. 1924. Italský třicátník se ne zcela ztotožnil s touto ultralevou linií třída proti třídě. Fašismus na základě své domácí zkušenosti štítivě popsal jako „nejhorší část italské buržoazie, tu, která nikdy nebyla zvyklá na myšlenkovou školu, tu, která je vládnoucí třídou pouze na základě jakéhosi dědického práva, ale nemá žádnou z vlastností, které jsou nezbytné pro vůdce státu” a dále dodal, distancuje se od Stalinova ultralevičáckého pohledu, že zatímco fašismus je třeba nazírat jako „jako masové hnutí, hnutí maloburžoazie a střední buržoazie, ovládané velkoburžoazií a agrárníky, které nemá žádný základ v tradiční organizaci dělnické třídy“, sociální demokracie (Socialistická dělnická internacionála) „je hnutím, které má dělnickou a maloburžoazní základnu a čerpá svou sílu hlavně z organizace, která je širokými masami pracujících uznávána jako tradiční organizace své třídy“. Podle jeho v podstatě leninského názoru tříštění levicových sil likvidovalo naději na svržení italského fašismu. Tj. fakticky odmítl vulgarizující tzv. sociálfašismus.
Na vnitrokomunistické poměry nezvykle zněla i další teze IKS: „Dělnická třída a její strana se neobejde bez intelektuálů a musí být schopna shromáždit a vést všechny elementy, které jsou tak či onak hnány ke vzpouře proti kapitalismu“, jako je rolnictvo, možný politický prostředník mezi proletariátem a vesnickými třídami; byla to opět snaha rozvíjet leninský odkaz v italských podmínkách. Bylo to rovněž potvrzení toho, že je třeba rozvinout masovou stranu. Podrobit tuto průraznou myšlenku srovnání s československou praxí znamená konstatovat, že Gramsci a Togliatti uvažovali více či méně šmeralovsky (dobově šmeralisticky) a v přímém protikladu s tezemi V. sjezdu KSČ (1929).
Na konci dvacátých let mimoto jako nejvýraznější osobnost IKS vedl exilové ústředí této strany nejprve v Luganu (1927) a posléze v Basileji (1928). Poměrně ostře vystupoval proti dogmatickosektářským postupům v jiných členských stranách KI; vylučování s příchutí černobílých manicheistických exkomunikací považoval za výrazně neleninské. Od roku 1934 se na dlouhou dobu usadil v SSSR. Jeho mimořádné organizační schopnosti ho proto předurčily pro působení ve vysokých funkcích Třetí internacionály. Byl také jedním z protagonistů VII. kongresu Kominterny a jeho převážně leninského kurzu i závěrů (1935), který směřoval k ustavení mezinárodní kolektivní bezpečnosti a otevřeně působil proti převládající dogmatickosektářské praxi EKI na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, která fašismu spíš nahrávala, než aby mu opravdu škodila.
Po vypuknutí španělské občanské války byl vyslán do této západoevropské země a až do roku 1939 v ní působil jako formálně nejvyšší zplnomocněný představitel KI; byl mezi posledními, kteří ze Španělska odešli. Po návratu do Francie r. 1939 tu byl vězněn na přelomu let 1939–1940. Odtud se vrátil do Moskvy, v níž prožil většinu druhé světové války jako jeden z klíčových představitelů posledních let existence této nadnárodní socialistické ústředny; v té době používal krycí jméno Mario Correnti. Je možné předpokládat, že rozpuštění Třetí internacionály neponechal bez alespoň vnitřních výhrad; tento krok bylo totiž také možné vyložit i jako rezignaci na původní revoluční cíle hnutí v podobě, v jaké byly vytýčeny po první světové válce.
Návrat do vlasti
Po osvobození jižní Itálie (poprvé se západní část Spojených národů vylodila v Evropě v červenci 1943 na Sicílii) se Togliatti vrátil do vlasti v březnu 1944. Stal se architektem tzv. salernského obratu IKS, který upřednostnil boj proti fašismu a monarchismu před bezprostřední perspektivou socialismu. Současně založil teoretickou revue IKS Rinascita; působil v ní jako šéfredaktor. Jako agilní subjekt koaličního Výboru národního osvobození vstoupili italští komunisté do prvých poválečných vlád budoucí italské První republiky; Togliatti v nich pracoval postupně jako ministr bez portfeje (křesla), ministr spravedlnosti a místopředseda vlády. V prvních poválečných volbách (1946) získala IKS 19 % hlasů a stávala se nejsilnější a nejvlivnější komunistickou stranou evropského Západu.
Všeobecně členy strany uznávaný vedoucí představitel italských komunistů jako ministr spravedlnosti prosadil tzv. Togliattiho amnestii pro aktéry trestných činů po 8. září 1943 (nástup první pomussoliniovské vlády), která odpovídá obdobnému poválečnému československému zákonu Třetí republiky. Oscilace mezi reformně leninským a rigidně stalinským kursem charakterizovala chování IKS i Togliattiho počínání také v nejbližších letech epizody Kominformy (Informačního byra komunistických a dělnických stran). 14. července 1948 se stal obětí atentátu, který jej na dva měsíce vyřadil z italského veřejného dění.
I Togliattiho se týkala železná opona. Rozdělení sjednocené Evropy Spojených národů doplněných o Spojené státy americké a Kanadu vedlo k založení Severoatlantického souručenství (NATO, North Atlantic Treaty Organisation). Komunisté, kteří bylo od pozdního léta 1947 členy Kominformy, poukazovali Togliattiho vystoupením v italském parlamentu na problematičnost blokového uspořádání, které nebylo s to zabránit vypuknutí dvou světových válek i na promírové usnesení VII. kongresu druhého období Socialistické internacionály z r. 1907. Toto úsilí proti pravicové většině italského parlamentu však bylo sisyfovským bojem a Itálie se 24. srpna 1949 stala dalším zakládajícím členem tohoto vojenského seskupení. IKS se s tímto faktem vyrovnávala do konce své existence.
Projevila se jak schválením únorových událostí v Československu roku 1948, tak souhlasem IKS se sovětským postupem v maďarských událostech r. 1956, ovšem při regulaci nejzarytějších stalinistů (podle analýz italských komunistů tu byl oživen neblaze proslulý maďarský fašismus, se kterým bylo nutno především skoncovat). Z druhé strany, když v Itálii vypukly sociální bouře r. 1948, Togliatti vydal straníkům pokyn zůstat v klidu a nedělat nic šíleného. Ve volbách r. 1952 pro IKS hlasovalo 22 % voličů.
Proti kultu osobnosti
Akce obnovy, jíž vyvrcholilo togliattovské vkořeňování legální IKS do italské společnosti, sledovala bedlivě linii boje s kultem osobnosti, který oficiálně vyhlásil Chruščov svým utajovaným protistalinským vystoupením na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956. Ve svém komentáři k této zprávě Togliatti uvedl: “Stalin šířil přehnané a nepravdivé teze, byl obětí téměř zoufalé vyhlídky na nekonečné pronásledování, všeobecné a trvalé nedůvěry, podezřívavosti na všechny strany.” Z tohoto balancování, které neustále sledovalo odkaz Třetí internacionály, formuloval první generální tajemník strany svůj koncept nenásilné italské cesty k socialismu.
Specifické přesvědčení italského komunisty lze shrnout do jeho věty „Jsme demokraté, pokud nejsme jen antifašisté, ale socialisté a komunisté. Mezi demokracií a socialismem není žádný rozpor.“ Vliv jedné politické síly měl své meze: proto se v Togliattiho éře dotýkala a stýkala s Italskou socialistickou stranou (PSI), která si současně zachovávala i kontakty k ostatním stranám italské první republiky. Na konci Togliattiho života komunisté získali ve volbách r. 1963 25 % hlasů. Po jeho smrti 21. srpna 1964 se v čele strany pohybovali jemu blízcí politikové Luigi Longo (1900–1980) a Henrico Berlinguer (1922–1984).
Pražské jaro a IKS
Pražské jaro se s reformním leninským kurzem italských komunistů dostalo do poměrně úzkých kontaktů; uvažování československé komunistické inteligence se dotýkalo srovnatelných problémů souvisejících jak s hospodářskými potížemi „světové socialistické ústavy“, tak s problémy teorie a historie socialistického dělnického hnutí. Prostřednictvím československých periodik typu Literárních novin a kontaktních osob typu doc. Miloše Hájka a řady dalších obdobných kontaktů vznikaly vazby, které se dotýkaly i reformní části tehdejší sovětské inteligence. Stály i u prolomení Dubčekovy mnohaleté politické izolace. 10. ledna 1988 ústřední orgán IKS Ľ Unita zveřejnil s Dubčekem obsáhlý rozhovor, který vyvolal mimořádnou mezinárodní pozornost. Dubček se tehdy setkal na Václavském náměstí se zástupcem šéfredaktora tohoto deníku Renzem Foàou (1946–2009).
O kolísavosti italského leninského komunismu se přesvědčil po svém odchodu do exilu na konci šedesátých let Jiří Pelikán (1923–1999). U italských soudruhů nalezl lidské pochopení pro smysl svého kroku (pozdní sovětští stalinisté požadovali jeho faktickou občanskou eliminaci), ale již méně porozumění pro otevřenou podporu jeho exilových reformních aktivit. Očekávanou politickou záštitu nalezl až u další levicové Italské socialistické strany a jejího generálního tajemníka Bettina Craxiho (1934–2000), za niž byl i jako nezávislý kandidát prvním českým europoslancem (1979–1989).
Politický vzestup italských komunistů pokračoval i za Togliattiho nástupců Luigi Longa (1900 – 1980), Enrica Berlinguera (1922–1984) a Achille Occhetta (nar. 1936). Síla a vlivnost italských komunistů souvisela se silou a vlivností sovětizované části Evropy, zejména Sovětského svazu, s přímým dopadem nejen na jejich programatické a ideové směřování s perspektivou úplného převzetí moci (modifikovaně přežívající leninský koncept), ale i na vnitrostranický život. Nejlepší volební výsledek IKS r. 1976 (34 %) vedl k berlinguerovským úvahám o historickém kompromisu, které u křesťanských demokratů nalezly odezvu, jež stála život jejich protagonisty Alda Mora (1916–1978), nedobrovolné tragické oběti dobového levičáckého terorismu.
Dobrovolné rozpuštění IKS
Apokalypsa evropského komunistického hnutí na konci osmdesátých let, jež doplatilo na nepřirozené zachovávání dogmat pozdního stalinismu nenávratnou ztrátou původního všestranného dynamismu a bylo následně postiženo neschopnosti vyrovnat se s následky obou ropných šoků sedmdesátých let i recidivami pozdního exportu revoluce, vedla i ke zmarnění ideové integrity a následně přesvědčivosti IKS, jejíž zánik (1991) splynul s pozdějším koncem první Italské republiky o několik měsíců později. Bylo příznačné, že současníci této doby faktickou rezignaci na další rozvíjení Leninova odkazu a současně dědictví jeho předchůdců a současníků pociťovali do značné míry jako očistu a osvobození.
Hledá-li současná evropská levice nová východiska a pomíjí-li svou dějinnou kontinuitu, pohybuje se na cestách, které nejenže nevedou k cíli, ale naopak její bloudění prohlubují, komplikují a dále znehodnocují. Togliattiho jméno zůstává možným východiskem nových obzorů, vyžaduje však to, co příslušníky historické socialistické levice zdobilo: slušnou soutěž, dostatečné vzdělání, myšlenkovou nápaditost, důslednost a houževnatost, neafektovanou skromnost, odvahu hledat a nacházet nová inovativní řešení a v neposlední míře alespoň elementární lidskou slušnost a nezištnost, která upřednostňuje všeobecný užitek před vlastním prospěchem a osobnostní kvalitu klade nad sebestřednost ve všech jejích existujících formách.