Politolog Petr Drulák píše o nedávných nepokojích ve Velké Británii a o tom, co naznačují pro politickou budoucnost.
Na přelomu července a srpna otřásla Velkou Británií vlna násilností. Zvedl ji odporný zločin, při němž mladý černoch, jehož rodiče přišli do Británie z africké Rwandy, zaútočil nožem na taneční školu v Southportu: tři děvčata ubodal, osm dalších dětí a dva dospělé těžce zranil. Mrtvým bílým děvčatům bylo mezi šesti a devíti lety. Spontánní nenásilné demonstrace v řadě anglických měst v uplynulých dvou týdnech často přerostly do útoků rozezleného bílého davu na mešity a imigrantská centra. Odpověď nové labouristické vlády, její policie a justice byla tvrdá. Počátkem týdne přesáhl počet zatčených jeden tisíc, proti více než polovině byla vznesena obvinění a ve zrychlených řízeních už padají první rozsudky. Na jedné straně by se chtělo zatleskat státu chránícímu své občany, na druhé straně mrazí z rasistického dvojího metru a totalitních praktik, s nímž dnešní západní společnosti vyměřují spravedlnost. Násilnosti barevných menšin toleruje, násilí bílé většiny drakonicky potlačuje.
Když před čtyřmi lety udusil bílý americký policista nevhodným zákrokem při zatýkání zfetovaného recidivistu černé pleti, vypukl v mnoha amerických městech násilný chaos namířený proti policii a veřejným institucím. Násilí bylo živeno hnutím Black Lives Matter čili Na černých životech záleží, jehož hlavní hnací silou byl hněv protestujících nad údajným rasismem policie a celého amerického veřejného života. USA pak zažily několik měsíců pouličních potyček a rabování s dvacítkou mrtvých. Přes zjevně rasistický charakter daný už názvem, který se hlásí k pouze k černým životům, bylo toho hnutí oslavováno hlavním politickým proudem, zahrnováno benevolentní pozorností médií i sponzorů. Hlavní média zastírala jeho extrémistický charakter, bagatelizovala násilí a obracela pozornost k násilí policie, která se snažila extrémistům čelit. Rasistické protibílé násilí maskované protirasistickými hesly se přeneslo i do Evropy, jejíž vládnoucí třídy reagovaly se stejnou shovívavostí. Dokonce evropští fotbalisté byli nuceni pokleknutím vyjadřovat svoji podřízenost této údajně antirasistické agendě. BLM totiž představovalo politicky korektní násilí a extrémismus schválené velkokapitálem a jeho liberálně progresivistickou ideologií.
To, co dnes doznívá v britských ulicích, politicky korektní není. Bílá většina se zde bouří proti liberální totalitě, která dovoluje o migraci mluvit pouze jako o příležitosti k ekonomickému a kulturnímu obohacení. Nastupující labouristé zrušili i těch několik málo odvážnějších protimigračních opatření, k nimž se nakonec odhodlali jejich konzervativní předchůdci; například odsuny nelegálních imigrantů do Rwandy.
Stávající formu bílé vzpoury nelze zcela schvalovat. Ačkoliv je vedena spravedlivým a spontánním hněvem, nikoliv spiknutím extrémní pravice a Kremlu, jak tvrdí progresivističtí propagandisté, na vzpouře se přiživují i násilníci a extrémisté, kteří manipulují a útočí na nevinné. Útoky na mešity a imigrační centra byly motivovány dezinformací, že pachatel je muslimský migrant z Blízkého východu. I kdyby to byla pravda, útok na pokojné muslimy by to obhájit nemohlo. V tomto ohledu je tvrdá odpověď na místě.
A přesto je nemístná. Platí to především tam, kde překračuje bezprostřední fyzickou ochranu osob a majetku: pokud pronásleduje bagatelní chuligánství, jako třeba třináctiletá dívka odsouzená za kopání do dveří hotelu ubytovávajícího imigranty, pokud ukládá tresty za pouhé sdílení snímků protestů na sociálních sítích. Labouristický premiér, Keir Starmer, vyzval, aby se lidé na sociálních sítích vyhýbali čemukoliv, co by mohlo být chápáno jako podpora protestů.
Nejenže pronásledování podobného jednání zavání totalitou, ale je nutně selektivní. Pokud by bylo důsledné, ocitl by se před soudem každý druhý. Etnickým menšinám jsou při podobných příležitostech tolerovány mnohem větší excesy. Co je to za spravedlnost, která trestá bílé za něco, co prochází černým a hnědým? Současná represe rovněž není doprovázena pochopením pro zoufalství protestujících. Plundrující černoši mohli počítat s nekonečnou empatií danou přesvědčením, že v jsou oběťmi každodenního rasismu americké společnosti. To je nesmysl, i když pozice amerických černochů je v mnoha ohledech nezáviděníhodná, nejde o projev bílého rasismu.
Naopak těžko polemizovat s pocitem britských protestujících, že jejich země nezvládá migraci, a proto přestává být jejich zemí. Co je těžké k pochopení na tom, že právě toto žene bílé Brity do ulic? Když konzervativní představitelka bezpečnostních a pořádkových sil z regionu Hampsher Donna Jonesová prohlásila, že masové zatýkání se zabývá symptomem nikoliv příčinnou, s pochopením ve vládnoucích kruzích se nesetkala.
Je malý paradox, že konzervativní politička odpovědná za bezpečnostní síly používá klasický levicový argument a levice za to na ní nenechá nit suchou. Zatímco pravice chce zločinu obvykle čelit tvrdou rukou policie a soudů, levice se snaží o reformy, které odstraní jeho domnělé či skutečné sociální příčiny. Levicový argument dnešní labouristy oslovuje, jen pokud se jedná o zločiny etnických menšin či různé formy deviantního chování. Na normální bílou většinu jdou s panskou přísností. Ale takto se chová progresivistická levice na celém Západě. Lhostejno, zda ji reprezentuje Biden, Macron, Scholz, Starmer či nějaký zelený nebo pirát. Od velkokapitálu přebírá velkopanské manýry, kulturní odpor k pracující většině i adoraci nejrůznějších deviací. Proto je současná britská vzpoura důležitá. Dokládá, že část Evropanů ještě neztratila pud sebezáchovy a že je připravena bojovat.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!