Politolog Petr Drulák zhodnotil výsledky dvou zemských voleb v Durynsku a Sasku. Proč nejspíš nepřinesou radikální obrat?
Výsledky zemských voleb v Durynsku a Sasku dopadly podle očekávání fiaskem tradičních rádoby demokratických stran. Strany tohoto kartelu, od progresivistický extrémistů v Die Linke a Zelených přes umírněné progresivisty v SPD, neoliberální FDP k pragmatické CDU, prohrály na celé čáře. Pokud by se všechny spojily v monstrózní superkoalici, mohou stále ještě vládnout v Sasku, ovšem s velmi těsnou většinou (65 ze 120 křesel), ale v Durynsku zůstanou v menšině (41 z 88 křesel). Rok před celoněmeckými parlamentními volbami směřuje míč na stranu těch, kteří slibují radikální změnu.
Vítězové jsou dva: národně konzervativní AfD (Alternativa pro Německo) a konzervativně levicová BSW (Spojenectví Sahry Wagenknechtové). Veřejným nepřítelem číslo jedna je AfD, po víkendu nejsilnější strana Durynska s více než třetinou mandátů. Objevuje se před více než deseti lety během krize eura a druhý dech nabírá od migrační krize. Vzniká primárně z odporu k bruselským řešením evropských problémů a k německé elitě, která tato řešení připravuje a prosazuje. Odmítá, aby Němci ručili za dluhy ostatních, chce zastavit příliv migrantů, nestojí o Green Deal, stavěla se proti covidové represi, je proti podpoře války na Ukrajině.
V průběhu času se také profiluje jako strana německé národní hrdosti, což v sobě zahrnuje vedle vnitřních štěpení a odchodů ze strany i přehodnocování oficiálního podání německých dějin. To znepokojuje nejen německé progresivisty ale i národní konzervativce z jiných evropských zemí. Obávají se, aby toto přehodnocování nevedlo k oživení velkoněmeckého šovinismu; na jaře AfD vyloučili ze své frakce v Evropském parlamentu. Nicméně AfD zůstává stranou demokratickou. Na rozdíl od svých konkurentů však nehlásá nenávist, nedopouští se agrese (naopak často jsou její představitelé fyzicky napadáni) a o jejím vedení rozhodují členové, a nikoliv sponzoři z pozadí. Bezprecedentní perzekuce, jíž čelí ze strany německých úřadů, zpravodajských služeb a médií za podpory všech „demokratických“ politických stran, představuje jeden z nejvážnějších útoků na demokracii ze strany liberálně-progresivistického kartelu, který vládne dnešní Evropě.
BSW vzniká až letos odchodem Sahry Wagenknechtové z postkomunistické Die Linke. Vzájemná nespokojenost mezi Wagenknechtovou a stranou, jíž byla řadu let nejvýraznější tváří, nebyla v posledních letech žádným tajemstvím. Nepřeli se přitom o sociální spravedlnost, regulaci hospodářství, silnou roli státu v ekonomice, kritiku bruselského neoliberalismu a amerického imperialismu. Kamenem úrazu se stal progresivistický extrémismus, jímž si Die Linke získala shovívavost kartelu a jeho médií. Před lety straně povolili nejen účast na vládě v Durynsku, ale dokonce i premiéra Ramelowa; všichni ho pak chválili za pragmatismus. Ale voliči to viděli jako zradu, Die Linke spadla v durynském parlamentu z 29 na 12 křesel.
Wagenknechtová progresivistické noty odmítla. Staví se proti masové migraci, odmítá kulturní boj za agendu LGBT, nechce živit válku na Ukrajině. Během covidu kritizovala represivní opatření, což bylo mezi evropskými levičáky, nadšenými z toho, jak stát najednou o ně pečuje, zcela ojedinělé. Když pár měsíců před evropskými volbami zakládá vlastní stranu, její voliči jí následují. V Evropském parlamentu získává šest poslanců, na Die Linke zbývají jen dva. Po víkendu se v Durynsku dostala do role kingmakera, rozhodne o tom, kdo bude vládnout. Vlivnou roli má i Sasku, kde křesťansko-demokratický, ale k současné ukrajinské politice dosti kritický, premiér Kretschmer má plné zuby Zelených, s nimiž čtyři roky vládl, a rád by je vyměnil právě za BSW.
V obou zemích se Wagenknechtová může připojit buď k CDU, s níž se programově neshodne téměř na ničem, nebo s AfD, s níž jí programově spojuje mnohé, ale od níž je ze všech stran odrazována. Zatím to vypadá spíše na spolupráci s CDU. Představitelé BSW papouškují fráze o připravenosti spolupracovat s „demokratickými“ stranami, čímž samozřejmě míní strany, které přivedly Německo k současnému rozvratu. Aby neztratili tvář, volají po míru a změnách politické kultury v Berlíně. Těžko však říci, jak toho z pozice minoritní východoněmecké strany chtějí dosáhnout.
Ovšem ani případná spolupráce s AfD by nebyla bez rizika. BSW by musela být schopna překročit ideologické stereotypy, které zamořují krajně levicové prostředí, z něhož vyšla. Budiž jim inspirací, že leckde v Německu vládne CDU se Zelenými. Pokud se umí dohodnout mainstream, proč by to neměla dokázat alternativa? Strana by ale také byla vystavena tlaku médií a úřadů, což by její chatrné struktury nemusely ustát. A konečně jejich koaliční vláda by musela počítat s neustálými sabotážemi z Berlína i sousedních spolkových zemích, v jejichž důsledku by se voličům jevili jako parta neumětelů. Možná bude lepší ještě trochu nabírat sil v opozici.
K žádnému radikálnímu obratu v Sasku a Durynsku nejspíše nedojde. Bylo by však škoda, pokud by se BSW nechala kooptovat systémem jako svého času Zelení, kteří se z pacifistických alternativců proměnili na militaristy a zastánce korporací, nebo následně Die Linke, kterou dnes BSW po zásluze vymazává. Pokud AfD a BSW udrží jako skutečné alternativy k politice, která ničí Německo i Evropu, mohou jednoho dne tyto alternativy začít společně uskutečňovat. Pokud dají přednost spojenectvím s představiteli liberálně-progresivistického kartelu, bude po alternativách.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!