Jiří Málek míní, že diskuze o budoucnosti české levice vypadá úplně jinak, pokud se na ni podíváme ze vzdálenější a méně české perspektivy. Proč?
Je dobré vidět věci také poněkud odjinud. Volkstimme Fest, „komunistická“ slavnost ve Vídni s téměř 77letou tradicí, která se i letos konala o víkendu na přelomu srpna a září umožnila se podívat i na „jednotu české levice“. Součástí tradičního sobotního diskusního odpoledne byla i „evropská“ panelová diskuse, letos iniciovaná think-tankem Transform, ke střední Evropě a zdejší levici. U jednoho stolu, pod moderací představitelky Die Linke (mimochodem je to Polka pocházející ze Zhořelce, vystudovaná v Německu a nyní pracující v Berlíně) z české strany seděly zástupkyně dvou českých levicových subjektů – z KSČM Petra Prokšanová a ze strany Levice Markéta Juřicová. Tyto dvě zmíněné strany usilují o své voliče a, otevřeně řečeno, vzájemně se moc nemusejí, i když to samozřejmě veřejně nepřiznávají. Pro běžného vídeňského posluchače bylo ale asi složité pochopit, v čem se tyto strany tak zásadně liší. Proč se vedou tak dlouhé, někdy emotivní a někdy i ne moc laskavé a nevstřícné diskuse, které zatím (kromě určité pachuti) nevyústily v nic pozitivního. Je skutečností, že ta strana, kterou můžeme považovat za juniorního partnera v těchto diskusích poukazuje na všemožné chyby a „nelevicovosti“ velké sestry. A ta druhá jmenovaná svého menšího partnera spíše přehlíží jak krajinu. Pro neinformovaného čtenáře je nutno říci, že se jedná věčné o „diskuse o jednotě levice“.
Autor tohoto textu si myslí, že „jednota české levice“ je pseudoproblém, aby bylo o čem mluvit, když se neví, jak mluvit o podstatných věcech. Na druhou stranu, ti, kterým by mohla jakákoli levice působit nějaké větší nebo menší problémy, jsou rádi, že se levicové subjekty vzájemně vysilují. Pro současnost by určitě stačilo, kdyby se relevantní partneři, kteří soustavně a hlasitě přesvědčují sebe i ostatní, že bez „jednoty“ není žádných budoucích úspěchů, ale že zároveň jen oni znají tu správnou cestu, jak tuto jednotu (nejlépe pod jejich moudrou správou) dosáhnout, hledali cestu v drobné a nenápadné práci. Jasně, že ti větší, historicky zkušenější (kteří toho již také hodně prohráli) se na úporné snahy o „jednotu“ dívají blahosklonně a jdou si přes všechny problémy a s určitými úspěchy svojí vlastní (pro někoho možná chybnou) cestou. Jak dál tady možná mohl napovědět i vídeňský panel. V něm to, co se týkalo Česka, vyznělo tak, že oba subjekty mají nějakou představu, něco dělají a k něčemu cílí. Nezdálo se, že by se sám cíl vzájemně lišil. A cesta? Ať každý dělá, co umí a chce. Mnohdy stačí, když různí lidé jdou alespoň stejným směrem a neztrácí čas podrážením nohou spolujdoucím. Tak se většinou dojde dál a pro začátek by nějaká „dohoda o nemydlení schodů“ a držení základního směru paralelně jdoucích subjektů, mohla stačit. Kdyby někdo chtěl být „pevný ve svém přesvědčení“, ať se podívá do Německa na výsledky v Sasku a Durynsku a co přinesla „zásadovost“ levici, bez ohledu na to, co kdo považuje za levici.
Vrátím-li se zpět do Vídně, pak takové pragmatické společné sezení u jednoho stolu a vyznění, že vlastně existuje jen jeden cíl a byly neznačeny různé cesty, kudy jít, považuji za dobrý počin. Není nutné a nejde o to, aby došlo na vzájemné padání si do náruče, ale pracovní atmosféra, jak byla vidět na setkání na Jezuitské louce ve Vídni, je pro českou levici docela dobrý výsledek alespoň mezi dvěma partnery. Je pak jedno, který z nich se svým výsledkem v evropských volbách blíží 10 % a druhý šahá na výsledek ve výši 0,1 %. Důležité je to, kolik procent české populace oslovuje široká a různorodá levice. U těch, kdo v horkém odpoledni poslouchali vystupující, jsme jako ti, kdo přijeli z Česka hovořit o středoevropské levici, uspěli.
Foto: Jiří Silný