Politolog Petr Drulák se věnuje politickému vývoji ve Francii a pozici francouzského prezidenta E. Macrona, jehož éra se chýlí ke konci. Kdo všechno už Macrona odepsal?
Když počátkem července oslavovali francouzští progresivisté své vítězství v předčasných parlamentních volbách, nikoho by nenapadlo, že mužem, kterého volby vynesou do premiérského křesla, bude Michel Barnier. Politický profík z pravého středu, který má za sebou téměř padesát let v pařížské i bruselské politice, neodpovídá očekáváním progresivistické levice, ale ani macronovským kruhům mladých technokratů. Když ho prezident Macron ve čtvrtek pověřil sestavením nové vlády, obrátil se zády jak k levici, tak i ke svým stoupencům. Barnier tím získává ve svých třiasedmdesáti závěrečnou politickou trofej. Francii bude doprovázet koncem Macronova období.
Zklamání francouzské levice bylo nevyhnutelné. Progresivisté všude na světě si natolik zvykli žít ve vlastních lžích (o globálním klimatu, ukrajinském vítězství, změnách pohlaví), že střety s realitou bývají bolestné. Tentokrát se ve Francii lživě prohlašovali za vítěze voleb a nárokovali si křeslo premiéra. Nejvíce mandátů přitom dosáhlo Národní sdružení Marine Le Penové a druhou v pořadí byla strana Emmanuela Macrona. Levice si mohla nárokovat prvenství pouze prostřednictvím zcela nesourodé kolice Nové lidové fronty, o níž bylo od počátku zřejmé, že společně vládnout nemůže a která se také rozpadla momentem vyhlášení výsledků. Jejich bezmocnost se plně projevila, když místo plnohodnotného kandidáta navrhují koncem července na místo premiéra Lucie Castetsovou. Shodli se na ní jen proto, že bylo od počátku jasné, že tato veřejnosti neznámá šéfka finančního odboru pařížské radnice a příležitostná progresivistická aktivistka bez politických zkušeností, nemá šanci. Na seriózním kandidátovi s patřičnou politickou vahou se shodnout nedokázali, tak navrhli někoho, o němž věděli, že neprojde, aby pak mohli vykřikovat, že Macron nerespektuje výsledky voleb.
Ne že by si Macron nějak zvlášť lámal hlavu s demokratickou legitimitou nové vlády, ale těžko říci, co vlastně v situaci, v níž Francie dnes je, znamená respektovat výsledek voleb. Žádný z představitelů největších politických seskupení, neměl šanci získat v parlamentu většinovou podporu. Lepenovské Národní sdružení napravo, Mélenchonova Nepodvolená Francie nalevo, i Macronovi centristé vyvolávají u ostatních takový odpor, že vylučují byť jen podporu vládě, kterou by někdo z nich vedl. Macron se proto rozhlížel v pravém i levém středu po nevyhraněných figurách, které sice nikoho nenadchnou, ale ani nijak zvlášť nenaštvou. Objevovala se jména jako poslední Hollandův premiér Bernard Cazeneuve či někdejší Sarkozyho ministr Xavier Bertrand.
Nakonec si Macron vybral jiného Sarkozyho ministra. Michel Barnier toho má za sebou hodně. Poprvé se stal ministrem už za Mitteranda a pokud v následujících letech neměl ministerský post v Paříži, sloužil v Bruselu. Několikrát jako evropský komisař, naposledy vyjednával za EU s Brity o jejich odchodu z unie. Jelikož v Paříži i Bruselu považují jeho poslední misi za úspěšnou, nastupuje s pověstí obratného a trpělivého vyjednavače, což se v rozdělené Francii hodí. Navíc občas řekne o migraci podobné věci jako Le Penová a na lepenovce v posledních letech nijak zvlášť neútočil, což mu otevírá prostor na pravici. Může se pokusit o menšinovou vládu s podporou lepenovců.
Dopadnout to tak nemusí. Ani pravice ani levice nemá důvod k jakékoliv vstřícnosti vůči Macronovi a jeho nominantům. Nejraději by si na Macronovi vynutili demisi a předčasné prezidentské volby. K tomu se začínají přiklánět i Macronovi někdejší stoupenci a spojenci. Odcházející premiér Attal svému šéfovi zazlívá, že vyhlásil parlamentní volby, aniž by k tomu byl nucen, a aniž by se s ním poradil. Na postu předsedy Macronovy parlamentní frakce bude razit vlastní linii. A Macronův první premiér Édouard Phillippe už ohlásil, že bude kandidovat na prezidenta. Na druhou stranu, pokud by to Macronovi odpůrci se svým odporem přehnali, může prezident stále ještě bouchnout do stolu a začít vládnout s mimořádnými pravomocemi, které mu ústava dává pro případ chaosu.
K takovému bouchnutí do stolu by však potřeboval podporu sil, bez nichž se „demokratickým“ politikům v dnešní Evropě těžko vládne – oligarchů a hlubokého státu. Tyhle síly dnes definují a udržují režimy, jež si říkají liberální demokracie. Těžko říci, zda si Macron zachoval přízeň oligarchů, která ho před lety vynesla do Elysejského paláce. Muselo ji nahlodat, že nedokázal dát do pořádku veřejné finance, jak od tohoto „finančního génia“ očekávali. S atlantistickým hlubokým státem měl od počátku vztahy spíše komplikované, neboť příležitostně razil v zahraniční politice nezávislý kurz, který se setkával s nevolí diplomatických, zpravodajských a vojenských špiček. To skončilo ruskou invazí na Ukrajinu, od té doby už je na Macrona ve Washingtonu spoleh.
Ale to neznamená, že má svůj hluboký stát pod kontrolou. Zatčení šéfa Telegramu Pavla Durova spíše svědčí o opaku. Durov leží Američanům v žaludku, neboť jejich špióny nechce pustit do chráněné komunikace na své síti. Macron mu naopak už řadu let vychází v lecčems vstříc. Durov při zatýkání údajně tvrdil, že přilétá do Paříže povečeřet s prezidentem (Canard enchainé), jeho první telefonát po zadržení směřoval k macronovskému oligarchovi Xavier Nielovi. Macron každopádně tento incident nepotřeboval, za normálních okolností by měl policii i justici pod kontrolou. Možná tím dostává vzkaz, že už ho odepsali nejen voliči a někdejší souputníci ale i ti, na nichž skutečně záleží.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!