Írán i nadále zůstává mocnou silou na Blízkém východě. Jak toho dosahuje v omezených podmínkách?
Odolnost Íránu vůči sankcím, zahraničním invazím a vojenským hrozbám je dána jedinečnou kombinací geografických výhod, historického dědictví a strategické přizpůsobivosti, napsal v článku pro The Other News Kashif Hasan Khan z univerzity v kyrgyzském Biškeku. Přirozené hranice Íránu, obklopeným Kaspickým mořem, Perským zálivem, pouštěmi a hornatým terénem, sloužily v minulosti jako impozantní obranné bariéry. Tato geografická poloha, rozkládající se mezi různými regiony, jako je Střední Asie, Kavkaz, Blízký východ a jižní Asie, učinila z Íránu křižovatku civilizací a nárazník mezi hlavními mocnostmi. Během íránsko-irácké války v 80. letech 20. století bránilo iráckým invazním silám v cestě členité pohoří Zagros, což vedlo k dlouhotrvající patové situaci. Překročení nehostinných pouští na východě představuje pro každého potenciálního útočníka logistickou výzvu. Íránský přístup k Perskému zálivu s kontrolou nad kritickým námořním průlivem v Hormuzském průlivu představuje strategickou výhodu, která zemi umožňuje ovlivňovat celosvětové dodávky ropy. Tato geografická výhoda v minulosti odrazovala od vojenských akcí proti Íránu a posilovala jeho strategický vliv v regionu.
Geografická obranyschopnost Íránu je jen částí jeho odolnosti, která má kořeny v jeho historické zkušenosti jako srdce starověké Perské říše. Navzdory invazím mocných říší, jako byli Mongolové, Arabové a Turci, íránská kultura a identita přetrvaly. Dvacáté století přineslo nové výzvy, okupaci ze strany Británie a Ruska a převrat organizovaný USA a Spojeným královstvím v roce 1953, který vedl k islámské revoluci v roce 1979. Revoluce vedená ajatolláhem Chomejním založila Íránskou islámskou republiku a odmítla vliv Západu. Revoluce vyvolala v roce 1980 íránsko-iráckou válku, v níž Saddám Husajn napadl Írán. Přestože Írán čelil lépe vybavené irácké armádě, úspěšně se ubránil a vyšel z konfliktu s neporušenými hranicemi, což ukázalo jeho odolnost a schopnost prosperovat v nepříznivých podmínkách.
Po islámské revoluci a válce s Irákem přijal Írán novou regionální roli, když podporoval šíitské obyvatelstvo a milice v sousedních zemích a vytvořil „Osu odporu“. „Tato síť zahrnuje Hizballáh v Libanonu, Asadův režim v Sýrii, šíitské milice v Iráku a Hútíje v Jemenu. Podporou těchto skupin může Írán rozšířit svůj vliv, vyzvat regionální rivaly, jako je Saúdská Arábie a Izrael, a zapojit se do zástupných válek bez přímého vojenského konfliktu. Podpora těchto spojenců Íránu rovněž pomáhá zabezpečit jeho hranice, získat vliv v konfliktech a posílit jeho image obránce šíitského islámu, což upevňuje jeho vedoucí postavení mezi šíitskými komunitami na Blízkém východě.
Vojenskou odolnost Íránu podporují investice do asymetrických válečných schopností, jako jsou balistické rakety, bezpilotní letouny a kybernetická válka. Íránské revoluční gardy řídí íránský raketový program, přičemž rakety jako Sejjil a Emad jsou schopny dosáhnout cílů vzdálených 2 000 km. Íránský program bezpilotních letounů, který využívají spojenci, jako je Hizballáh a Hútíové, posiluje jeho mocenskou projekci v regionu a představuje významnou hrozbu pro protivníky, jako je Izrael, Turecko a Evropa.
Odolnost Íránu vyplývá ze strategické geografie, historických zkušeností, vojenské síly a regionálních aliancí. Navzdory problémům, jako jsou sankce a další hrozby, si Írán udržuje suverenitu a vliv, využívá geografických výhod a spojenců a zůstává mocnou silou na Blízkém východě.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.