Politolog Petr Drulák komentuje summit seskupení BRICS. Proč šlo o hostitelský úspěch ruského lídra a proč BRICS nemusí na rozkladu Západu moc pracovat a stačí jim čekat?
Summit zemí BRICS v ruské Kazani potvrdil jejich rostoucí roli v mezinárodním řádu ale i to, že jejich schopnost společně jednat zůstává v zárodku. Rusko rovněž ukázalo, že úspěšně čelí západním pokusům o izolaci. Projevily se také hluboké rozpory uvnitř skupiny nezápadních mocností ale i to, že některé dokáží překonávat, zejména pokud umí vzdorovat americkému vlivu. Navzdory umírněné rétorice představitelů BRICS je pravděpodobné, že změny, na něž se připravují, přesahují reformy stávajícího mezinárodního řádu a směřují k jeho zásadní transformaci směrem od americké hegemonie.
Prezident Putin slavil hostitelský úspěch. Do Kazaně se sjelo 36 vládních delegací, většina na nejvyšší politické úrovni. Summitu se účastnili nejen nejvyšší představitelé zemí BRICS jako čínský prezident Si, indický premiér Módí ale také hlavy států zemí přizvaných jako pozorovatelé; turecký prezident Erdogan, venezuelský prezident Maduro, kazašský prezident Tokajev a mnoho dalších. Do Kazaně přijeli také nejvyšší představitelé šesti mezinárodních organizací včetně Generálního tajemníka OSN Guterrese; v Kyjevě reagovali po izraelsku a šéfovi nejvýznamnější globální organizace zrušili návštěvu. Putin, kterého nejen Kyjev ale celý Západ vyhlásil za mezinárodního psance, byl v roli všemi respektovaného státníka.
Devět zemí BRICS dnes reprezentuje téměř polovinu světového obyvatelstva a jejich reálný podíl na světovém HDP (podle parity kupní síly) už převyšuje podíl největších ekonomik politického Západu sdružených v G7. Pokud bychom přičetli i podíly pozorovatelských zemí, dostali bychom se k reálnému obsahu pojmu „globální většina“, který v poslední době razí Rusové. 35 účastnických zemí představovalo globální demografickou i ekonomickou většinu. Pokud bychom se ptali, kdo je dnes z hlediska této většiny v mezinárodní izolaci, nebude to Putin, nýbrž spíše američtí chráněnci v Tel Avivu a Kyjevě.
Síla BRICS a zájem o členství by však neměly zastírat reálné rozpory mezi příslušníky globální většiny. Projevily se například při prvním rozšíření zemí BRICS na loňském summitu v Johannesburgu. Z šesti zemí, které tehdy přibyly, se k BRICS nakonec připojily pouze čtyři: Egypt, Etiopie, Spojené arabské emiráty a Írán. Argentina s nástupem neoliberálního, proamerického prezidenta Mileie otočila o 180 stupňů a Saúdská Arábie do poslední chvíle lavírovala, než prohlásila, že chce s BRICS úzce spolupracovat, ale členem není. V obou případech se jednalo i o úspěch americké diplomacie, která rozhodně nestojí, aby se někdo pokoušel budovat alternativu k americké hegemonii. A už vůbec nechce, aby šlo o státy z Latinské Ameriky, kterou Washington považuje za svoji zónu vlivu, nebo Blízkého východu, který vidí jako strategickou oblast zájmu. Na stranu USA proti Rusku se v jiném sporu postavila Brazílie. Neuznává vládu venezuelského prezidenta Madura, kterého Moskva podporuje, a vetuje sbližování Venezuely s BRICS. Časem se možná dozvíme, zda překvapivá neúčast brazilského prezidenta Luly v Kazani byla skutečně vyvolána oznámeným zraněním hlavy či spíše pozorovatelskou účastí Madura.
I vzhledem k těmto zkušenostem patrně země BRICS prozatím upustily od dalšího rozšiřování a zájemcům o členství nabídly nový institut partnerství. Tuto bližší formu spolupráce a přípravu na plné členství by v následujících měsících mělo začít využívat třináct zemí: čtyři z dosud pominuté jihovýchodní Asie (Indonésie, Malajsie, Thajsko, Vietnam), po třech z postsovětské prostoru (Bělorusko, Uzbekistán, Kazachstán) a Afriky (Nigérie, Uganda, Alžírsko), dvě z Latinské Ameriky (Kuba, Bolívie) a eurasijské Turecko, které by bylo prvním členem NATO v tomto uskupení. Naopak nabídku partnerství nemůže v nejbližší době očekávat Venezuela, blokovaná Brazílií, či Pákistán, blokovaný Indií.
Na druhou stranu příklad Indie a Číny ukázal, že ani vážné rozpory nejsou nepřekonatelné. Prezident Si a premiér Módí se v Kazani po čtyřech letech zmražených vztahů setkali na bilaterálním jednání. V roce 2020 na sporném území v čínsko-indickém pohraničí zahynulo při vzájemném střetu dvacet vojáků indických a čtyři čínští. Indie následně zmrazila vztahy a uvalila sankce některé čínské produkty. Ale i když zakázala TikTok a další aplikace, Čína zůstává jejím nejvýznamnějším obchodním partnerem. Dnes se obě velmoci dohodly na režimu ochrany hranic ve sporné oblasti, zatím však nikoliv na společné hranici, a patrně i na dalších otázkách. Jedná se o citelnou ránu americkým zájmům, neboť USA sázejí právě na to, že své vůdčí světové postavení opřou o konflikt obou eurasijských velmocí.
Z hlediska výsledků summitu obsažených v kazaňské deklaraci, nelze mluvit o žádném průlomu. Řadu oslovených témat bychom našli v běžných dokumentech OSN: rozvoj, klima, lidská práva, boj proti terorismu, boj proti dezinformacím (autoritářské režimy řady zemí BRICS oceňují mezinárodní diskusi o efektivnější cenzuře), demokratizace mezinárodních institucí (tedy snížení západního vlivu) včetně reformy Rady bezpečnosti OSN, kritika izraelské agrese, spolupráce při vývoji očkovacích látek či propojování dopravních infrastruktur.
Ale dokument přichází i s tématy vlastním zemím globálního Jihu, které se vymezují vůči americké hegemonii: důraz na respekt k národní svrchovanosti, kritika unilaterálních kroků porušujících pravidla mezinárodního obchodu včetně sankcí a důraz na intenzivnější využívání národních měn v mezinárodních platbách. Zejména poslední téma patřilo k prioritám ruského předsednictví BRICS. V důsledku intenzivních západních sankcí je nuceno převádět svůj obchod i finance pryč od dolaru, což doprovází četné problémy; čínské banky se natolik obávají amerických sankcí, že odmítají přijmout dolary z Ruska, s rubly často pracovat neumí a platit všechno v jüanech se zase nechce Rusům. Proto je Moskva hlavním iniciátorem mezinárodních mechanismů a platforem pro alternativní platební a finanční systém. Něco se řeší dvojstrannými dohodami, ale mnohostranný platební mechanismus zůstává na úrovni politických zadání a projektů. Nejkonkrétnějším společným projektem zůstává Nová rozvojová banka, která pod vedením bývalé brazilské prezidentky Rousseffové získává prostředky pro infrastrukturní projekty zemí BRICS.
Rétorika prezidenta Putina ale i dalších lídrů se vyznačovala opatrností a tlumením očekávání. Opakovali, že nevytvářejí alternativu ke stávajícímu multilaterálnímu řádu, ale že pro své země jen žádají v rámci současných poměrů postavení, které by považovali za spravedlivé. Pokud se do nějakých alternativ pouštějí, pak jen proto, že jsou Západem nuceni. Ale jejich zájmy jsou nutně dalekosáhlejší než pouhé úpravy multilateralismu. Mezinárodní řád přechází od americké hegemonie s centrem v atlantické oblasti ke globální mocenské rovnováze s centrem v Eurasii.
Méně mluvit a o to více jednat patří k tradici řady zemí BRICS. Vodítkem mohou být transformace, kterými prošly Čína po Maovi a Rusko po Jelcinovi. Jak Teng Siao-pching v Číně, tak později Putin v Rusku zahajují hluboké a ze zpětného hlediska revoluční změny svých zemí pod hávem kontinuity s předchozím režimem a nápravy některých nedostatků. Vyhýbají se jakékoliv bombastické rétorice či příkrému vymezování k předchůdcům, přesto své země dovedou do radikálně odlišných poměrů.
Jiné vodítko můžeme najít v prastarém čínském textu o vedení války Sun C‘. Nabádá vyhýbat se přímému střetu s nepřítelem a doporučuje trpělivě ovlivňovat okolnosti skrze drobné kroky podkopávající jeho postavení. Nepřítel se pak rozloží sám, aniž by bylo třeba války. Pokud dnes země BRICS čelí politickému Západu vedenému různými Bideny, Trumpy, Scholzy či Macrony, nemusejí na rozkladu nepřítele ani příliš pracovat, stačí čekat.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!