Milan Daniel píše o tom, jak to ve volbě zástupců lidu chodí a jak by to ideálně chodit mělo.
Do obchodu jsem vešel s rozverným dotazem, zda už zase mají to máslo za deset korun.
Prodavačky se na mně útrpně podívaly a pokračovaly v konverzaci.
„Je tam počasí, že by tam ani Fialu nevyhnal“, utrousil jsem.
Děvčata ožila a prohlásila unisono, že ony by ho tam vyhnaly hned.
Kamarádka, které jsem to vyprávěl, tvrdě poznamenala, že by ho do té sloty poslala ve spoďárech.
Pana profesora Fialu ale nic takového nečeká. Hlas lidu není hlasem božím. Systém je nastaven tak, že politik je jím chráněn a funkce se drží jako příslovečný exkrement košile i když už voličům nevoní, ba smrdí. Obvykle je chráněn neviditelnými silami členů spolku, na němž je sám účasten. Tam platí jiná pravidla než prachsprostá vláda lidu, či dokonce opovrhované referendum, které by bylo s to zkazit hru.
Své by o tom mohli říci i větší šajby, než je český profesor politologie. Třeba americký, ukrajinský nebo francouzský prezident. Takový politik může být dementní, neoblíbený, může svým voličům sebevíce škodit, lidé se mu mohou posmívat pro jeho bezradnost či hloupost, ale on mává svým mandátem, který mu garantuje moc a prebendy. Jeho spolku pak hřejivý pocit, že tiše vládne světu. A nikdo s ním po dobrém nehne.
Pokud dojde k situaci, kdy by se mohl k moci dostat nečlen klubu a začít dělat politiku, která by se neviditelným silám nelíbila, má smůlu. Standardně by šlo o člověka, který porušil demokratická pravidla, v jeho volbě by se prosadil zahraniční vliv (všichni ostatně vědí, odkud východní vítr fouká, že). Příklad zdánlivě horkého rumunského prezidentského kandidáta Calina Georgescu, který podle tamního ústavního soudu vyhrál první kolo proto, že byl podpořen masivním ruským vlivem, nebo francouzské političky Mariny Le Pen, jež je soudem stíhána pro zneužití prostředků EU, je důkazem. Dobré a špatné vlivy nelze zaměňovat, stejně tak osoby předurčené k užití a zneužití. To jsou pojmy, o jejichž výkladu se rozhoduje jinde než na ulici. Na členství a nečlenství v klubu přitom zásadně záleží.
Pětasedmdesátiletý Petr Robejšek, politolog s mezinárodní zkušeností a již nulovou ambicí získat aktivní politickou funkci, soudí, že chodit k volbám je zbytečné. Výsledek této „hry na demokracii“ je podle něho dán součtem tahů hráčů, kteří se jí neúčastní přímo. Demokracie tak prý může fungovat jen na lokální úrovni, nejlépe místních společenství.
Člověk je ale tvor společenský a nechce žít jen v bezprostřední bublině svého okolí. Je součástí širšího celku a nechce v něm fungovat jako páté kolo u vozu. Blížící se volby v naší zemi vnímá jako příležitost ovlivnit více než jen úrodu na své zahrádce, nebo sousedské vztahy. „Původní“ Havel zaujal ve své Moci bezmocných myšlenkou „třeba ničeho nedosáhnem, ale určitě ničeho nedosáhnem, když se o to nepokusíme“.
Tož, pokoušejme se. Máme-li čisté úmysly, přihlasme se k tomu, že chceme prospět. Ty, kteří tak učiní, podrobme zkoumání, zda skutečnou motivací není jen ona snaha získat moc a prebendy a zda charakter konkrétního kandidáta není z plastelíny.
A hlavně zkusme docílit stavu, kdy případné zklamání z výkonu politika bude znamenat možnost jeho nekompromisního odvolání.