Michal Ševčík píše, že strana Motoristé sobě představuje novou reinkarnaci politiky 90. let bez vize budoucnosti, ale se zdravým selským rozumem.

Hnutí Motoristé sobě představuje na české politické scéně subjekt, který na první pohled přináší osvěžení svojí kritikou progresivistických a liberálně levicových pitomostí tzv. zprava. Při hlubší analýze jejich programu a ideového zakotvení však vyvstává otázka, zda se jedná o hnutí, které je schopno odpovědět na stávající globální, regionální a národní problémy, nebo spíše o návrat do 90. let, kdy deregulace, byznysový primitivismus (neomezený růst, rozkrádání veřejného majetku, bezohlednost, chamtivost) a neochota řešit sociální a environmentální otázky dominovaly veřejnému prostoru. Kritický pohled na jejich agendu odhaluje, že nejenže nereflektují aktuální problémy, ale jejich návrhy postrádají pozitivní vizi a opírají se o falešné představy minulosti a budoucnosti.

Jádrem programu Motoristů sobě je ochrana zájmů motoristů a odpor vůči regulacím, které údajně ničí automobilový průmysl. Hnutí částečně oprávněně kritizuje nízkoemisní zóny, podporu elektromobility a další opatření zaměřená na snižování emisí. Tato kritika však ignoruje příčiny: současný průmysl se mění nejen kvůli regulacím EU, ale především vlivem zelené ideologie, kterou přijal velkokapitál za svou, technologického pokroku a změny spotřebitelské poptávky. Namísto toho, aby Motoristé sobě hledali cesty, jak modernizovat automobilový průmysl a přizpůsobit ho novým trendům, bojují za svět předvčerejška. Jejich odmítání inovací a příklon k nostalgii po „zlatých časech“ volného trhu a benzínu ukazuje rezignaci na hledání řešení stávající krize průmyslu a energetiky v Evropě. V době, kdy nutně musíme přehodnotit svůj postoj k ideologii Green Dealu, Motoristé nenabízejí žádnou seriózní kritickou alternativu, jenom návrat k něčemu, k čemu se vrátit v podobě 1:1 zkrátka nelze.

Imputace klausismu aneb doplňme 95 % chybějícího programu

Program Motoristů sobě lze označit za návrat ke klausovskému pojetí politiky devadesátých let, kdy byla deregulace a volný trh prezentovány jako univerzální léky na všechny problémy. Hnutí odmítá zásahy státu, zdůrazňuje volný trh a obhajuje individuální svobody na úkor kolektivní odpovědnosti a lidské solidarity. Tento přístup však nebere v potaz, že současné problémy, jako je kolaps evropského průmyslu, energetická krize a transformace nebo urbanizace, vyžadují právě opačný přístup: koordinaci, spolupráci a strategické plánování. Takzvaný „zdravý selský rozum“, na který se hnutí odkazuje, slouží spíše k zakrytí světonázorové prázdnoty. Místo konstruktivních řešení (nutná syntéza tradičních a inovativních přístupů) nabízejí návrat k osvědčeným, avšak překonaným receptům minulosti, kdy se ekonomický růst prosazoval bez ohledu na životní prostředí a sociální dopady (ignorování katastrofálních dopadů části privatizace, osekávání sociální sféry a podpora ostrých loktů). Motoristé sobě jsou typickým příkladem hnutí se „single issue“ agendou plavající v testosteronu. Jejich program se točí výhradně kolem zájmů motoristů a některých podivných podnikatelů, což jim brání formulovat širší světonázor, jehož absenci však následně doplňují volnotržním náboženstvím, že s ničím nemají vlastně problém, pač je to vlastně netrápí a nezajímá (v řeči konzervativní liberálů promiskuitně šířený pojem svobody je svobodou primárně pro silné). Problémy jako pokles konkurenceschopnosti českého průmyslu, digitální transformace, energetická krize nebo rostoucí sociální nerovnosti zůstávají zcela mimo jejich zájem a rozlišovací schopnosti. Tento úzce zaměřený přístup možná osloví část voličů, kteří se cítí ohroženi změnami v automobilovém průmyslu a dopravě, ale z dlouhodobého hlediska omezuje potenciál hnutí stát se relevantním politickým hráčem.

Čemu chtě nechtě čelíme:

• Ideologická agitka a blouznění o naprosté poznatelnosti světa a člověka, odpovědnosti člověka za klimatickou změnu a možnost její nápravy člověkem. Tyto otázky Motoristy nezajímají.

• Energetické transformaci: Motoristé nepřichází s žádnými návrhy na podporu obnovitelných zdrojů energie, protože i tyto zdroje vedle jádra (ale i uhlí) je nutno inovovat a koncepčně integrovat.
• Urbanizaci: Motoristé sobě neřeší problémy městské mobility, jako jsou cyklostezky, nízkoemisní zóny nebo integrované dopravní systémy. Tento přístup však opomíjí problémy spojené s městským provozem, jako jsou dopravní zácpy nebo znečištění ovzduší.
• Globální (ne)konkurenceschopnosti: Setrvání na zastaralých technologiích a modelech dopravy oslabuje šance českého a evropského průmyslu obstát v mezinárodní konkurenci, zejména s Čínou a dalšími rychle se rozvíjejícími regiony.

Motoristé sobě nepředstavují žádnou revoluci zprava. Jejich program je „starý dobrý“ neoliberalismus, který byl pro některé cool tak v devadesátých letech, ale dnes je spíš muzeálním subjektem s náboženským pohledem na kapitalismus a volný trh (de facto je to reakce na zelenou pseudoreligiozitu). Hnutí nejenže ignoruje potřebu inovací a transformace, ale přímo proti nim bojuje. Nikdo nepopírá, že jádro, uhlí a auta potřebujeme, ale je zásadně potřebné využít ty části inovací, které mohou levně a efektivně nahradit konvenční technologie, ačkoliv budou tvrdit, že to nejde a že je to hloupost. Tím se toto hnutí stává symbolickou kvintesencí rezignace na pozitivní změnu, na odpovědnost a na snahu čelit budoucnosti aktivně a odvážně. Jejich program je výrazem sentimentalismu, což představuje odmítnutí kolektivní odpovědnosti za budoucnost. V době, kdy Evropa čelí spektakulární krizi průmyslu, energetické krizi a měnícím se společenským očekáváním, jsou Motoristé sobě posledním výkřikem zašlé slávy klausismu.