Politolog Petr Drulák píše o dalším politickém vývoji ve Francii, která s dalším premiérem čelí další politické nejistotě.
Francie má nového premiéra. Už zase. Počátkem roku ještě stála v čele francouzské vlády Élisabeth Borneová, kterou v lednu vystřídal historicky nejmladší premiér Gabriel Attal, po němž v září přišel jeden z nejstarších Michel Barnier. Teď v prosinci se do Matignonského paláce chystá jiný zkušený praktik François Bayrou. S nadsázkou lze říci, že každé roční období letos přineslo Francii jednoho premiéra. Zatím není zřejmé, že by zimní premiér Bayrou měl vydržet do léta.
To mu však teď nemusí kazit radost, dostává vysokou funkci, o níž léta snil. Přinejmenším od chvíle, kdy se před třiceti lety stává ministrem školství, za premiéra Édouarda Balladura a prezidenta Françoise Mitteranda. Ve vládě se tehdy potkává se stejně mladým a ambiciózním ministrem životního prostředí Michelem Barnierem. Každý z nich však jde jinou politickou cestou. Zatímco Barnier pendluje mezi Paříží a Bruselem, Bayrou je zakořeněn v kraji Béarn, v jihozápadním cípu Francie mezi Pyrenejemi, Baskickem, Gaskoňskem a Atlantikem. Spíše než v Paříži ho potkáte v Pau, hlavním městě kraje, jehož je dlouholetým starostou.
Nikdy mu však nechyběly celofrancouzské ambice. Třikrát kandiduje na prezidenta, nejlépe si vede v roce 2007 se slušnými 19 %, což sice vydá na třetí místo, ale do finále se tehdy kvalifikují Nicholas Sarkozy a Ségolène Royalová. Také je v čele vlastního politického proudu. Od sedmdesátých let, kdy se k němu Bayrou připojuje, změnil asi pětkrát název, ale od roku 2007 se jmenuje Demokratické hnutí (MoDem). Bez ohledu na jméno jde o centristy, rozkročené mezi pravicí a levicí, lehce konzervativní a také lehce, ale jenom lehce, progresivistické. Pokud bychom měli být zlí, mohli bychom mluvit o profilu koňského handlíře obchodujícího se všemi; Bayrou se mimo politiky věnuje chovu koní.
Pragmatik rozkročený mezi pravicí a levicí. Nepřipomíná to ještě někoho jiného z francouzské politiky? Samozřejmě, Emmanuela Macrona. Ti dva si ideologicky dokonale rozumějí. Mladý, městský technokrat ze severu, mladší než nejstarší z Bayrouových šesti dětí, dokázal uspět s programem, který léta marně prosazoval prohnaný venkovan z jihu. Bayrou Macronův potenciál včas rozeznal. Veřejně ho podpořil ještě v době, kdy většina politiků, novinářů a dalších znalců jen kroutila hlavou nad mladíkovými ambicemi. Tím mu v roce 2017 pomohl do druhého kola prezidentských voleb.
Po Macronově tehdejším vítězství se spekulovalo, zda pověří sestavením vlády právě Bayroua. Na to byl však Macron příliš chytrý. Nepotřeboval vedle sebe někoho podstatně politicky zkušenějšího, kdo by ho nakonec mohl zastínit. Proto tehdy dal přednost nevýraznému technokratu Édouardu Philippovi. Bayrou se stal alespoň místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti.
V Paříži však vydržel jen něco přes měsíc. Krátce po nástupu do funkce začal být vyšetřován spolu s ostatními špičkami hnutí MoDem pro podezření, že zneužívali prostředky na asistenty europoslanců ke stranickým aktivitám, které nesouvisely s prací v Evropském parlamentu. Tedy ze stejného deliktu, který dnes ohrožuje Marine Le Penovou (viz můj předchozí článek). Jeho pozice vyšetřovaného ministra spravedlnosti se stala neudržitelnou a spolu s několika dalšími stranickými kolegy z vlády odešel.
Na Macrona však nezanevřel, i když o nestrannosti a nezávislosti vyšetřování lze vzhledem k načasování a politizaci francouzské justice dost pochybovat. Jeho strana zůstala součástí Macronovy koalice a sám Bayrou dokázal ze svého Pau občas něco v Paříži ovlivnit. Dodnes není jeho soudním trampotám konec. Letos v únoru to vypadalo, že se vše rozuzlilo; po sedmi letech od zahájení vyšetřování! Pět bývalých europoslanců a tři spolupracovníci vyfasovali pokuty a podmíněné tresty, ale sám Bayrou byl osvobozen s tím, že o všem nejspíše věděl, ale u soudu se to nepodařilo nade vší pochybnost prokázat. Prokurátor se však vzápětí odvolal. Pokud bude mít Bayrou smůlu, skončí v Paříži podruhé kvůli téže kauze, nebo bude mít Francie premiéra v podmínce. Politický establishment si tím může připravit půdu pro likvidaci Le Penové ve smyslu, když mohou odsoudit „demokrata“, tak proč ne „populistku“.
Sám Bayrou však spíše skončí proto, že podobně jako jeho předchůdce nenajde dostatečnou podporu v parlamentu. Levice nadále tvrdí, že vyhrála volby, což si nikdo jiný nemyslí (viz článek z léta), a proto chce svého premiéra. S levicovým premiérem by Le Penová ani neztrácela čas, s Bayrouem však jednat může. Nicméně nejspíše mu dá takové podmínky, že jejich splnění by premiéra stálo podporu jeho vlastního tábora. Zatím není důvod si myslet, že to dopadne jinak než s Barnierem.
V tomto chaosu se rýsuje politický odkaz Emmanuela Macrona. Macron je antitezí de Gaulla. Když generál před více než šedesáti lety mění režim a zakládá pátou republiku, činí tak i proto, aby upozadil politikaření, kvůli němuž se životnost vlád měřila na měsíce, a dal zemi stabilitu. Také soustavně prokazuje respekt k demokratické vůli lidu. K důležitým otázkám svolává referenda a když jedno skončí jinak, než si přál, odchází.
Letošní orloj premiérů je nejviditelnějším znakem krize režimu. Macronovo politikaření zastiňuje skutečné problémy Francie. Když Francouzi dali letos nejprve evropskými a pak i parlamentními volbami jasně najevo, že si nepřejí pokračování Macronovi politika a když i jeho spojenci mu dávají najevo, že už ho bylo dost, reaguje pouze opakováním, že se svého místa nevzdá. Gaullovské tezi hegelovsky vyrostla macronovská antiteze. Můžeme se proto dočkat nové syntézy, ale k ní se podle Hegela dospívá bojem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!