Politolog Petr Drulák sleduje francouzský ústup z velmocenských pozic v africkém Sahelu, který signalizuje ztráta dalších vojenských základen v Senegalu a Čadu.
Koncem listopadu dostala Francie z Afriky další špatnou zprávu. Hned dva státy, Senegal a Čad, daly do Paříže vědět, že už nestojí o její základny. Potom, co se s Francouzi rozloučili v Mali, Nigeru a Burkině, opouští Francie celý region Sahelu. Z celé západní Afriky už vojensky zůstává jen v Pobřeží slonoviny a Gabonu.
Ztráta Senegalu Paříž až tolik nebolí. Sama považovala posádku tří set vojáku za finančně neudržitelnou a do budoucna počítala jen se stovkou. Návrat vojáků navíc nemá narušit vzájemné vztahy. Senegalský prezident Bassirou Diomaye Faye dal najevo, že chce pokračovat v partnerství s bývalou koloniální metropolí, ale že svrchovaný stát nemůže na svém území strpět cizí základny. Jeho jasný suverenistický obrat rozetnul problém, o němž se v Senegalu už přes dvacet let diskutovalo. Ale Francii nemá střídat jiná neokoloniální velmoc. V Senegalu se sice angažuje řada hráčů, nejvýznamnějším ekonomickým partnerem je Čína, k dalším patří USA, Saúdská Arábie či Turecko, ale žádný v Senegalu vojáky nemá a podle prezidenta ani mít nebude. O ruském vlivu, který jinde Africe může být citelný, se v Senegalu nedá mluvit.
Odchod z Čadu je bolestivější. Byl oporou francouzského vlivu v západní Africe. Když Francie potřebovala kdekoliv v Sahelu rychle zasáhnout, bylo to právě odtamtud. Francie s Čadem počítala i do budoucna. Prezident Macron si dával pozor, aby nevhodnými poznámkami o demokracii nerozladil prezidenta Mahamata Débyho Itna, syna dlouholetého diktátora Idrisse Débyho Itna. I francouzská média mluvila o vládě mladého Débyho s respektem kontrastujícím s obrazem, který tvořila o vládách Mali, Nigeru a Burkiny, které Francii ukázaly záda. Přesto do médií občas pronikaly zprávy o tom, že francouzské protikorupční úřady prošetřují pohádkové nákupy luxusního zboží, které si v Paříži dopřávaly čadské vládnoucí rodiny.
I když to Déby údajně nesl nelibě, hlavním důvodem rozchodu to nebylo. Čad sice Paříž ujišťuje, že podobně jako Senegal a na rozdíl od Mali, Nigeru a Burkiny chce s Francií udržet partnerské vztahy, ale dlouhodobě směřuje jinam. Posiluje spolupráci s Ruskem, ale výraznou roli hrají také Turecko a Spojené arabské emiráty, a to zejména kvůli sousední Libyi, kde se obě země angažují. S Američany hraje Déby na chytrou horákyni. Na jaře před volbami jejich speciální síly ze země vykázal, na podzim jim potichu dovolil návrat.
Co Francii ze základen ve frankofonní Africe zbývá? Nejspíše si zachová menší přítomnost v Gabonu a Pobřeží slonoviny, kam se dnes cpou i Američané. Macron se také pokouší uchytit v anglickojazyčné Nigérii, kterou se západní velmoci dokonce pokoušely dotlačit k vojenské intervenci proti osamostatňujícímu se Nigeru. Ale to bylo moc i na jejího jinak proamerického prezidenta, navíc Nigérijci žádné cizí vojáky na svém území nechtějí.
Ale do budoucna Francie nejspíše vojensky úplně zmizí ze západní Afriky, na kontinentu jí pak zůstane jen základna v Džibuti, která však obsluhuje spíše Blízký východ a Indický oceán. Proti francouzským základnám mluví nabídka i poptávka. Svého času afričtí představitelé francouzské vojáky vítali, pomáhali jim proti povstalcům a jejich samotná přítomnost zastrašovala opozici. Francouzské firmy za tuto pomoc kasírovaly tučné kontrakty a francouzští politici si mohli namlouvat, že jejich země zůstává velmocí; a koneckonců často si také přišli na nějakou tu malou domů.
V posledním desetiletí se to však celé zadrhlo. Africká mládež se mentálně osamostatňuje a cizí vojáky přestává tolerovat, samotná existence základen pak vede k radikalizaci společnosti. Navíc ani francouzští vojáci se nedokázali s džihádisty vypořádat, ať už proto, že jich bylo na rozsáhlá území afrických států velmi málo nebo proto, že měli jiné úkoly či proto, že problém nemá čistě vojenské řešení. Afričtí představitelé postupně docházejí k závěru, že francouzští vojáci jim přinášejí jen problémy a žádné skutečné benefity.
Problém je však i na straně nabídky. Sama Francie svoji vojenskou přítomnost v Africe dlouhodobě snižovala. Předlužená země začíná chápat, že zahraniční základny nedokáže ufinancovat, tak jako nedokáže pokrýt řadu dalších věcí, které dnes prohlubují zadlužení. Za prezidenta Macrona, který měl veřejné finance ozdravit, hora dluhu pouze vzrostla. Pokud se Francie rozloučí i se zbytky velmocenských ambic, může se stát silným evropským státem. Dnes však spíše směřuje k Itálii, Řecku a dalším churavějícím v lazaretu evropských nemocných.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!