Komparativní historička Veronika Sušová-Salminen se věnuje rizikům geopolitického rozšiřování EU nejen z pohledu periferních členských zemí, ale i z hlediska hodnot, ke kterým se EU donedávna hlásila.
Na dnešní Evropskou unii lze nahlížet z různých úhlů pohledu. V tomto článku budu tvrdit, že je produktivní přistupovat k EU z perspektivy jádro-periferie. Tato perspektiva je obzvláště citlivá na otázky spojené s mocenskými nerovnostmi a závislostmi a zároveň zdůrazňuje vzájemné vztahy mezi ekonomikou a politikou (politickou ekonomií). Stručně řečeno, je to způsob, jak chápat fungování EU jako hierarchii vyznačující se určitou a všestrannou dělbou práce. Tato dělba práce mezi jádrem a jeho periferiemi je legitimizována pomocí různých ideologických konstruktů, jako je jinakost, jižanství nebo orientalismus (euro-orientalismus). Ačkoli můj text bude pracovat s obecnými tezemi a úvahami, ty empiricky vycházejí z rozsáhlé výzkumné studie (2022) „100 odstínů EU“, na které jsem se podílela jako její spoluautorka. Dále se také domnívám, že periferní kritika EU je možným pohledem na rozšiřování EU, které bylo nyní opatřeno přívlastkem „geopolitické“. EU je nepochybně zasazena do výrazně změněného mezinárodního kontextu velmocenské konkurence a deglobalizace. To však přináší nové otázky – například to, co geopolitické rozšíření znamená pro politický projekt založený na myšlenkách, které v minulosti přímo odporovaly geopolitice a velmocenské politice. Nebo jak lze rozšíření využít k reformě EU, aby se stala méně nerovnou a více kooperativní právě na základě dosavadních zkušeností periferií v EU?
Jádrem (či centrem) myslím oblast, kde se koncentruje hospodářská a politická moc v EU, kterou můžeme zjednodušeně označit jako západní Evropu, zejména trojúhelník Německo, Francie a Benelux. Jedná se o relativně silné evropské ekonomiky, jejichž prosperita a bohatství je historicky spojena s domácí industrializací, koloniální expanzí a akumulací. Severské země, jako je Švédsko, Dánsko a Finsko, lze považovat za semi-jádro EU s ekonomickou strukturou blízkou jádru zemí EU, s relativně silným domácím kapitálem a domácím technologickým či inovačním náskokem. V tomto článku a ve výše citovaném výzkumu však záměrně zdůrazňuji periferní perspektivy. To neznamená, že si neuvědomuju, že v jádrových ekonomikách EU existuje řada problémů, nebo že si nejsem vědoma toho, že v jádrových zemích (a v regionech charakterizovaných jako semi-jádro v periferních ekonomikách) existují také vnitřní periferie. Domnívám se, že perifernost je osobitým přístupem, který může pomoci hledat alternativní trajektorie integrace EU.
EU má dvě periferie (za periferii EU lze považovat i Irsko, které však nebylo v této studii zahrnuto), které jsou vnitřně různorodé. Zaprvé, jižní Evropa, včetně Itálie, se v posledních letech vydala cestou další periferizace a divergence, zejména po globální finanční krizi. Jižní Evropa vstoupila do EHS (s výjimkou Itálie) v 80. letech 20. století (Malta a Kypr v roce 2004) v důsledku procesů politické demokratizace. Za druhé, středovýchodní a jihovýchodní Evropa (11 členských států) vstoupila do EU po skončení studené války převážně jako periferní zóna levné pracovní síly. Charakteristickým rysem těchto periferií je jejich závislost na ekonomikách jádra. Tyto závislosti jsou různorodé; mají podobu investic (přímých zahraničních investic), inovací a výzkumu i kapitálu. Vnitřní křehkosti a deformace, jako je rozsáhlá financializace ekonomiky, nedostatečný rozvoj domácího trhu, strukturální dualismus, závislost na exportu nebo levné pracovní síle, tvoří součást ekonomických modelů periferií. Politická či systémová diskontinuita navíc představuje společný rys obou periferií.
Dnešní EU má dva základní periferní ekonomické modely, které jsou vzájemně propojeny sítěmi závislostí především s jádrovými zeměmi EU a globální ekonomikou. Tato závislost znamená, že periferní země mají slabší postavení a jsou nuceny přizpůsobovat se prioritám jádrových ekonomik a soutěžit o to, kdo nabídne nejlepší podmínky pro zahraniční investory (zahraniční kapitál). Je třeba říci, že existence EU tuto situaci přímo nezpůsobuje. Nedávný projekt EU je pouze dědicem historického kapitalismu a jako takový pouze reprodukuje starší existující vzorce. Je to zvláštní, ale pokud se podíváme na mapu Evropy ke konci 16. století (na konci iberského akumulačního cyklu), můžeme shrnout, že mapa jádra a periferie se nijak výrazně nezměnila. V tomto smyslu EU nenabídla Evropanům žádný nový nebo alternativní projekt, tj. takový, který by se lišil od historického kapitalismu (Wallerstein). Zdůrazněme pak, že kapitalismus je ve svém fungování závislý na samotné existenci periferií, jak tvrdí mnozí (Chase-Dunn, Braudel), což činí studium periferií ještě kritičtějším.
V kapitalismu se ekonomická moc promítá do moci politické a naopak – v neoliberálním kapitalismu je oblast politiky (a nejen ta) kolonizována ekonomickým rozumem, což má destruktivní důsledky pro společnosti a demokracii. Dnešní EU je bohužel od počátku 90. let 20. století budována na základě neoliberálních vzorů. Neoliberální hegemonie má za následek proces de-demokratizace a depolitizace v evropském i národním kontextu. Neoliberální forma vládnutí se zaměřuje na izolaci kapitalistických vlastnických práv od demokracie či demokratického vládnutí. Cíleně vytváří omezení pro demokratizaci ekonomiky a ekonomických vztahů. Dále také využívá pojem svobody k legitimizaci své politiky; vytváří ústavní omezení pro změnu a současně fragmentuje, atomizuje a rozděluje společnost. Obě periferie EU sloužily v různých dobách jako prostor pro potvrzení, reprodukci nebo ochranu/legitimizaci neoliberálního modelu, který často slouží nejlépe zájmům nadnárodního kapitálu se sídlem v jádrových ekonomikách. Proces neoliberalizace byl v tomto smyslu obousměrný. Hospodářské krize mají pak obvykle silný negativní dopad na periferní ekonomiky i ve srovnání s jádrovými ekonomikami, jak ukázala před časem globální finanční krize v jižní Evropě nebo nedávná energetická krize a inflace ve středovýchodní Evropě. Závažnost těchto krizí má dopad na periferní členské státy i na celou EU. Nicméně jádrové ekonomiky mají při řešení krize stále větší manévrovací prostor vyplývají z jejich ekonomické a politické moci. Příkladem může být rozsah německé hospodářské, fiskální a sociální politiky v letech 2008-2009, pokud jde o státní podporu reálné ekonomiky a obyvatelstva.
Temnější strana EU leží na periferiích
Členství v EU je často vnímáno jako jednoznačně pozitivní zpráva pro periferní ekonomiky. Historicky bylo považováno za recept na prosperitu za rovných podmínek se vzorovými zeměmi (které se shodou okolností nacházejí v evropském jádru). Bohužel je to jen polovina pravdy, zatímco druhá polovina se skrývá na druhé (temnější) straně fungování EU. Na základě naší studie shrnuji, co dnes znamená být v EU periferií, následovně (a s určitou mírou zobecnění):
Periferie mají menší manévrovací prostor v politikách a rozhodovacích procesech EU a jejich závislost pro ně je (nebo může být) v mnoha ohledech politickou překážkou. To také znamená, že periferie mají menší šanci ovlivnit výsledek nebo formulovat evropské politiky, které odpovídají jejich zájmům (např. překonat nedostatky způsobené vícenásobnou závislostí). Periferní státy mají menší autonomii udělit si výjimku z pravidel. Pokud tak učiní, často čelí ostré kritice založené na argumentech „odchylky“ (viz příklady Řecka během finanční krize a referenda OXY nebo případ odporu k jednotné migrační politiky na východním křídle). Jejich evropská politika se zaměřuje na spojenectví s jádrovými státy, zatímco potenciál takových spojenectví mezi sebou ignorují. Partnerství s jádrovými zeměmi jsou náchylná k mocenské asymetrii, což omezuje jejich vzájemnost. To platí zejména o Německu a Francii jako dvou privilegovaných partnerech. Navíc ideologická krajina a představivost periferních států často upřednostňuje „kopírovací myšlení“ nebo imitaci před autenticitou či výpůjčkami. Periferie EU jsou příliš často následovníky nebo „epigony“, což je nutí hrát afirmativní roli v hegemonickém statu quo. To také souvisí s udělováním výjimek z „pravidel“, která je v případě periferií velmi omezená. A konečně, periferní země EU jsou nedostatečně zastoupeny dvěma různými způsoby. Jsou výrazně méně zastoupeny v institucích, orgánech a agenturách EU (což souvisí s jejich menším vlivem na výše uvedené rozhodovací procesy). Často jsou zastoupeny hlasem z jádra, což znamená, že nemohou mluvit samy za sebe, nebo mohou, ale jen jako přímé zrcadlo očekávání a norem jádra v rámci své potvrzující role. Pro periferní společnosti je také jádro/centrum místem autority, ke kterému se vztahují. Stručně řečeno, moc centra v EU lze charakterizovat jako hegemonii bez dominance. I když se zaměříme na čísla a údaje o ekonomické výkonnosti, jedná se o zásadní nuanci. Tato složitá situace, kterou lze nazvat periferní, znamená, že socioekonomický rozvoj těchto zemí je mnohem „podmíněnější“ a křehčí. Periferní rozvoj je navíc také „svázaný“ v tom smyslu, že nikdy nemůže vystoupit ze své perifernosti, pokud nezačne zpochybňovat sebe-reprodukční vzorce vztahů jádra a periferie.
Jak již bylo zmíněno, takzvané „východní rozšíření“ bylo jedním ze zásadních kompliců a laboratoří neoliberalizačních procesů v EU – během rozšíření a po něm byly úspěšně realizovány mnohé neoliberální „výdobytky“, jako je systematické oslabování práce a odborů nebo sociální dumping. V případě středovýchodní Evropy šel proces postsocialistické transformace založený na Washingtonském konsensu ruku v ruce s procesem integrace do EU. EU požadovala jako podmínku členství v EU fungující „tržní hospodářství“ (nikoliv sociálně tržní hospodářství). Washingtonský konsenzus zdůrazňoval privatizaci, deregulaci a liberalizaci a jako takový byl původně navržen jako recept na hospodářský rozvoj zadlužených latinskoamerických zemí s velmi odlišnou ekonomickou strukturou než státní socialistické ekonomiky. To však nebylo považováno za překážku. Tyto dva procesy, postsocialistická transformace a vstup do EU a integrace, se prolínaly a ve většině oblastí se vzájemně podporovaly. Například pod dohledem EU se bankovní sektor ve středovýchodní Evropě stal převážně zahraničním vlastnictvím, což zůstává jedním z důležitých strukturálních faktorů hospodářského rozvoje a perifernosti těchto zemí. Celkovým výsledkem transformace/evropeizace byl tzv. konkurenční stát s nízkými mzdami, pružným trhem práce, volnými pracovními vztahy, decentralizovaným vyjednáváním a daňovými režimy zvýhodňujícími investory a korporace. Obecný důraz na hospodářskou soutěž v EU, jeden z rozhodujících ideologických pilířů neoliberalismu, oslabil solidaritu v EU a přispěl ke konkurenci uvnitř periferií. V některých odvětvích, například v automobilovém průmyslu, totiž východní členské státy, které se staly hostiteli převážně německých (ale nejen) investic do průmyslové výroby, částečně přispěly k deindustrializaci jižní Evropy. Konkurence tedy neexistovala pouze mezi jádrem a periferií, ale také mezi periferiemi EU, a poháněla ji levná pracovní síla jako rozhodující komparativní výhoda a také místní průmyslové tradice středoevropského a východoevropského regionu. V roce 1991 koupil německý výrobce Volkswagen českou firmu Škoda a poté otevřel dva závody Audi v Maďarsku. V roce 2002 se Volkswagen rozhodl přesunout 10 % výroby španělského Seatu Ibiza z Katalánska na Slovensko – důvodem byla flexibilita pracovní síly na Slovensku a neúspěch jednání s odbory ve Španělsku. Pro přesnější představu: podle OECD činila v roce 2002 průměrná roční mzda na Slovensku 17 226 amerických dolarů, ve Španělsku 43 018 amerických dolarů a v Německu 52 023 amerických dolarů. Průměrný plat slovenského pracovníka byl tedy 2,5krát nižší než ve Španělsku a více než třikrát nižší než v Německu.
Světová finanční krize ukázala, že financializace a terciarizace jižní Evropy (převaha služeb v ekonomice, např. cestovní ruch) jsou zásadními zdroji ekonomických problémů a významnými překážkami rozvoje. Zatímco jižní Evropa nedokázala dobudovat svou průmyslovou matrici, její hospodářská dynamika byla založena především na financializaci a zadlužení (tzv. demonstrační efekt). Přísliby socioekonomické konvergence byly vážně otřeseny v důsledku hlubokých dopadů globální finanční krize (a to nejen v Řecku). Existuje několik členských států EU, jejichž ekonomiky se od roku 2008 pohybují na hranici přerušené konvergence či dokonce divergence (Kypr, Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko). Naopak trend konvergence ve východní periferii EU je velmi nerovnoměrný a většinou založený na exportu (i když pobaltské státy lze považovat za výjimku a země jako Chorvatsko a Bulharsko se blíží modelu jižní periferie). Zatímco metropolitní oblasti v Česku, Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku někdy dosahují téměř dvojnásobku průměru EU v HDP na obyvatele v paritě kupní síly, regionální obraz ukazuje silnou polarizaci mezi metropolitními oblastmi a nejslabšími regiony těchto zemí. Tyto země se potýkají se značnými regionálními rozdíly, které jižní Evropa nezná a které mají již politické důsledky a které lze s největší pravděpodobností přičíst také modelu orientovanému na přímé zahraniční investice a selhání národních a unijních regionálních politik, včetně politiky soudržnosti. V případě jižních zemí zahrnuje hospodářská divergence ztrátu dynamiky hospodářské výkonnosti, rostoucí prekarizaci práce a pokles reálných příjmů (i mezd). Je tak celkem možné, že brzký vzestup levicového i pravicového populismu v obou periferiích souvisí se strukturálními problémy spojenými s jejich periferními ekonomickými modely a zakotvenými ve frustraci ze snahy dohnat jádro, což se nikomu z nich doposud skutečně nepodařilo. Z jiného pohledu byla evropská integrace jižní Evropy v 80. letech a středovýchodní Evropy v 90. letech nedílnou součástí neoliberálních globalizačních procesů. V osmdesátých letech to nebylo příliš výrazné, ale v devadesátých letech se obě periferie stávaly čím dál více globalizovanějšími. A mezi globalizací a evropskou integrací v této době existuje vzájemná závislost.
Tedy, pokud se na EU podíváme prizmatem periferie (a jádra), je možné lépe pochopit zdroje různých problémů. Perspektivu periferie lze také využít jako konstruktivní kritiku EU, protože osvětlí některé kritické asymetrie tvořící EU a její (ne)fungování. V EU například chybí nová rozvojová politika – taková nová rozvojová politika, která by zohledňovala skutečnou situaci a potenciál periferních ekonomik v EU. To by znamenalo opustit paradigma konkurence a decentralizovat a demokratizovat ekonomiku. Znamená to však také přestat uvažovat o hospodářských reformách a politikách v rámci paradigmatu „jedna velikost sedí všem“. Nová rozvojová politika by se zaměřila na několik problémů, jako je slabá místní ekonomika/domácí trh, strukturální dualismus, technologická a kapitálová závislost, socioekonomické regionální rozdíly a posílení vnitroevropských trhů (namísto spoléhání se na globální export) prostřednictvím nové průmyslové politiky a inovací (atd.). Takové kroky by EU včetně jejích jádrových ekonomik s jejich vnitřními periferiemi (sdílejícími velmi podobné problémy jako v případě obou periferií EU) nesmírně zlepšily.
Periferie EU však musí svou perifernost politizovat, nikoliv ji popírat napodobováním jádra. To se zatím nedaří. Zejména liberální establishmenty v obou periferiích EU stále popírají, pokud jde o periferní mocenskou dynamiku jejich postavení v EU. Reprodukují model jádro-periferie tvrzením, že by stačilo „dohnat“ kopírováním modelů napsaných v jádru (a utvářených kontextem jádra), aby se jednoho dne sblížily, bez ohledu na periferní realitu na místě. V naší studii tvrdíme, že to nemůže být úspěšné. Model „dohánění“ založený často na logice „jedna velikost sedí všem“ navíc reprodukuje periferii a všechny problémy z ní plynoucí.
„Geopolitická“ EU?
Současná Evropská unie je v mnoha ohledech dítětem konce studené války. Konec tohoto systémového, vojenského a ideologického konfliktu otevřel potenciál pro mírovou Evropu a rozšíření v letech 1995, 2004, 2007 a 2013 pro sjednocený kontinent. EU jako instituce řešila bezpečnostní otázky zvláštním způsobem. NATO i po skončení studené války zůstalo i nadále subdodavatelem bezpečnosti EU, aniž by samotná EU rozvíjela své autonomní nástroje. Toto prolínání NATO a EU znamená, že mimoevropská mocnost, USA, je stále zásadním faktorem pro bezpečnost v Evropě. Zdroje dnešního konfliktu na Ukrajině a soupeření mezi USA a Ruskem jsou komplexní; některé pramení ze strukturálních problémů a globálních změn, jiné z domácí politiky. Další rozměr tohoto konfliktu lze spojit s otevřeným odmítáním normativity EU na společném kontinentu ze strany Ruska a následným krachem politiky východního sousedství. Nicméně tato válka mění globální dynamiku; vážně otřásla evropským bezpečnostním systémem a vrátila do hry geopolitickou konkurenci. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že pomalu a jistě mění také povahu procesu rozšiřování a následně i charakter EU.
Dovolte mi objasnit dvě věci. Za prvé, EU není Evropa. V některých případech může být rovnítko mezi EU a Evropou zdrojem odcizení pro ty, kteří zůstávají na okraji nebo dobrovolně zůstávají stranou. Mluvit o EU jako o Evropě a monopolizovat tento pojem s tak různorodými významy je zlozvykem, který zavání arogancí. Za druhé nepochybuji o tom, že Ukrajina, Moldavsko nebo Gruzie sdílejí evropský osud a jsou ve své jedinečnosti složenými součástmi Evropy, ať už s EU, nebo bez ní. Vyjadřují také rozmanitost našeho kontinentu, která by měla nahradit převládající západocentrické koncepty, jimiž jsou informována média, politici i širší veřejnost v západních částech EU. Západocentrismus stále leží v jádru EU jako ideologie bývalých koloniálních velmocí.
Problém spočívá ale v něčem jiném. Nedávný tlak na rozšíření EU o postsovětské země slibuje nový typ společenství v Evropě. Navrhované rozšíření je spojeno převážně s geopolitikou, přesněji řečeno s bojem o prostor, zdroje a hegemonii. V minulosti se procesy rozšiřování týkaly spíše ekonomiky či lépe řečeno globalizace, zatímco EU jako společenství založené na hodnotách byla poměrně silně artikulována. Nový důraz na geopolitiku jde ruku v ruce s militarizací a sekuritizací v rámci EU. EU pozvala Ukrajinu k zahájení přístupových rozhovorů v době vojenského konfliktu, nejvážnějšího konfliktu v Evropě od druhé světové války. Pozvání navíc přišlo během konfliktu bez zjevných výsledků. To je z historického hlediska bezprecedentní. EU zahajuje přístupové rozhovory se zemí ve válce, jejíž územní celistvost je vážně otřesena. Stále častěji se objevuje tendence legitimizovat členství Ukrajiny prostřednictvím války s Ruskem (neevropské Jiné). Krev prolitá na Ukrajině v konfliktu, který již evokuje první světovou válku a její hrůzy, je v evropském veřejném prostoru používána jako věrohodný argument pro členství. Přístupový proces je samozřejmě komplikovaný a zdaleka ne jednoduchý, jak ukazuje příklad Turecka, ale nad tímto vývojem se musíme zamyslet. Navíc Moldavsko a Gruzie, následující dva kandidáti na členství, mají také nevyřešené územní problémy a jejich členství bude, bez ohledu na to, co chtějí nebo co bude EU vyhlašovat, významné pro Rusko. Jak již bylo zmíněno, bezpečnostní model EU se stal předmětem vážné ruské výzvy, která vedla k válce na Ukrajině jako viditelnému příkladu hluboké strukturální krize bezpečnostní architektury v Evropě. Geopolitické rozšíření naznačuje, že přistoupení těchto zemí je více inspirováno složitým soupeřením s Ruskem ve východní Evropě. Nejedná se pouze o nějaký detail.
Rozšíření v posledním výkladu by posílilo jak militarizaci, tak sekuritizaci. Pokud by se staly novým hegemonickým paradigmatem v EU, je třeba tyto dva procesy považovat za hrozbu pro demokracii v EU a za překážku její potřebné demokratizace. Militarizace bude znamenat ztrátu značných zdrojů ve jménu bezpečnosti a války. Zvyšuje potenciál výraznějších vojenských konfliktů, přestože se tvrdí opak jako typický „nezamýšlený důsledek“. Neoliberální stát nikdy nebyl v rozporu s veřejnými výdaji na bezpečnost a armádu. Robustní bezpečnostní aparát je také dobrým spojencem neoliberálního statu quo, zejména pokud to znamená opuštění sociálního státu a radikalizaci třídního boje. Je skutečně zvláštní, jak rychle mohl údajně liberální establishment v EU po desetiletích tvrzení o „postmoderním“ (na rozdíl od Realpolitik) charakteru mezinárodních vztahů v EU a jejich údajném liberalismu a demokratickém étosu přejít ve své politice a rétorice k militarizovanému a neliberálnímu jazyku, obrazům nepřítele, a dokonce k válečné propagandě. Změny jsou patrné již nyní. V roce 2021 EU vytvořila „Evropský mírový nástroj“s finančním rozpočtem 12 miliard eur na období 2021-2027. Raison d’etre tohoto nástroje má být „zachování míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti“. Dva pilíře, které by měly sloužit tomuto cíli, nejsou diplomacie ani mírové mise, ale „vojenské operace a asistenční opatření“. Tento nástroj navíc slouží k tomu, aby zemím EU uhradil alespoň část nákladů na zbraně, munici a další vojenskou pomoc, kterou poskytují zemím mimo blok. V těchto dnech především Ukrajině.
Sekuritizace znamená „překladání“ běžných politických otázek do otázek „národní bezpečnosti“. Ačkoli nechci podceňovat rizika plynoucí z vážného porušování mezinárodního práva ze strany Ruska, je třeba být se sekuritizací velmi opatrný kvůli jejím dopadům na demokracii doma. Kritika vlády (nebo politiky EU) se může rychle stát „zradou“, nepohodlné myšlenky mohou být najednou „proruským postojem“ a svoboda slova a svoboda bádání mohou být v režimu sekuritizace pozastaveny, protože „jsme ve válce“. To jsou znepokojivé praktiky, které se po ruské invazi na Ukrajinu objevily v příliš mnoha členských státech EU. Tyto procesy navíc provází vážná krize tradiční diplomacie. Diplomacie jako snaha o hledání kompromisů a řešení s nepohodlnými partnery s odlišnými názory a zájmy, s jinými politickými systémy a politickými kulturami a s odlišným Weltanschauungem se dostává na vedlejší kolej. Zdá se, že dnešní Evropa již není místem, kde by mohly koexistovat EU a Rusko. Místo toho se tito dva aktéři dostávají do ostrého střetu o Ukrajinu (a západní části postsovětského prostoru) a oba si nárokují svou hegemonii. Rozšíření EU se nevyhnutelně stává součástí tohoto konfliktu, přičemž EU jako společenství byla vybudována na zcela jiných základech.
Nejistá budoucnost
Československý prezident a zakladatel moderního československého státu Tomáš Garrigue Masaryk řekl: „Státy se udržují myšlenkami, z nichž vznikly.“ EU možná není stát, ale je to společenství založené na konkrétních zakladatelských myšlenkách – jednou z nich byl mír jako podmínka prosperity, svobody a demokracie. Preambule Římské smlouvy (1957) uvádí: „ROZHODNUTI spojit takto své zdroje k zachování a posílení míru a svobody a vyzvat ostatní národy Evropy, které sdílejí jejich ideál, aby se k jejich úsilí připojily…“. O padesát let později se v Lisabonské smlouvě (2007) tvrdí: „Cílem Unie je podpora míru, jejích hodnot a blahobytu jejích národů“. Je tzv. geopolitické rozšíření v souladu s EU jako společenstvím podporujícím mír? Co si myslet o slovech jako „Ukrajinci ukazují celému kontinentu, co to znamená být Evropanem. Ukazují vůli bojovat a je na nás, abychom jim zajistili budoucnost, za kterou stojí za to bojovat.“ Pokud se ctnost vojenského konfliktu stane novým kritériem pro vstup do EU, co to znamená pro budoucnost projektu EU?
Berme proklamované plány na členství Ukrajiny v EU vážně a ne jen jako rétorickou akci (strategické využití normativních argumentů), která se snaží legitimizovat ukrajinské úsilí na frontě, ztráty a bezpodmínečnou evropskou pomoc Ukrajině v očích světa. S tímto geopolitickým rozšířením souvisí i další soubor otázek.
Pokud se Ukrajina, Moldavsko a Gruzie stanou členy EU (a pokud se to týká západního Balkánu, který na členství čekal dvě desetiletí), bude to nevyhnutelně znamenat vstup další periferie EU nebo další periferizaci EU. Údajně to bude znamenat, že se dnešní jižní a východní periferie EU objeví ve zcela nové situaci. Zároveň nezmizí ani se nevyřeší žádný z problémů spojených s jejich komplexní periferní závislostí. Institut der Deutschen Ökonomie nedávno odhadl, že členství Ukrajiny bude stát 130 až 190 miliard eur na základě nedávného víceletého finančního rámce EU na roky 2021-2027. Z této částky by 70 až 90 miliard eur směřovalo na zemědělské dotace a 50 až 90 miliard eur by bylo zapotřebí na politiku soudržnosti. Německý think tank navrhuje potřebu reformy EU, což je náznakem k zahájení diskuse o tom, jaká reforma je potřebná a na základě jakého socioekonomického paradigmatu by taková reforma měla být založena. V rámci současného paradigmatu konkurence to bude znamenat nové zintenzivnění konkurence uvnitř periferie a posílení charakteru jádra a periferie EU (v důsledku nárůstu socioekonomických nerovností mezi členy). Nově rozšířená EU bude potřebovat ne méně, ale více zdrojů a také více redistribučních politik než ta současná. Otázkou je, zda je na to současná EU připravena a nakolik dokáže najít rovnováhu mezi socioekonomickým rozvojem a bezpečností. Pandemie, ruská invaze v roce 2022 a následná energetická krize a inflace oslabily ekonomiky v EU velmi asymetrickým způsobem. Na obzoru je také možný hospodářský konflikt s Čínou, zatímco většina vlád EU plánuje zvýšit vojenské výdaje. V roce 2024 členské státy EU investovaly do obrany 240 miliard eur, což představuje rekord. V roce 2022 vydaly tři periferní členské státy – Řecko, Polsko a Litva – více než 2 % svého HDP a Slovensko, Maďarsko a Slovinsko 1,8 %. Existuje reálná možnost, že se EU dostane do pasti expanze, která nemá nic společného s demokratickými nebo sociálními hodnotami, ale vše s expanzivním dědictvím imperialistické minulosti.
Následující klíčová otázka zní: Jaké místo zaujme demokracie (dosud chybějící pilíř v EU) v této reformě, která je motivována rozšířením? Současná EU trpí demokratickým deficitem v důsledku svých institucionálních vzorů. Kromě toho je moc v EU také asymetricky rozdělena mezi velké a malé ekonomiky a státy. Instituce EU jsou i dvacet let po rozšíření v roce 2004 převážně v rukou Západoevropanů: zaměříme-li se na 72 subjektů EU a 89 vedoucích pozic ve výkonných strukturách EU v letech 2004-2020, zjistíme díky údajům společnosti European Democracy Consulting, že 50,6 % jmenování patří funkcionářům ze západní Evropy (jádra), 8,5 % ze severní Evropy, zatímco jen 9,2 % ze střední a východní Evropy a 31,7 % z jižní Evropy. Mezi 100 nejvlivnějšími členy EP je podle hodnocení Vote Watch z roku 2021 jen 13 poslanců ze středovýchodní a jihovýchodní Evropy a 27 z jižní Evropy, zatímco 56 poslanců je původně ze západní Evropy. Pravděpodobně není náhodou, že i na evropské úrovni existuje obrovský rozdíl mezi účastí v evropském volebním procesu. V roce 2019 se voleb jako voliči zúčastnilo pouze 28 % Čechů, 22 % Slováků, 29 % Chorvatů, 28 % Slovinců a 30 % Portugalců. Pokud se navíc podíváme na neformální vliv, jako je lobbing v EU, který bohužel není ničím nelegálním a je často účinným způsobem, jak ovlivnit rozhodovací proces v EU, je středovýchodní a jihovýchodní Evropa daleko pozadu: v roce 2024 působilo v EU 9,3 % lobbistů ze všech 11 zemí středovýchodní Evropy, zatímco jen Německo a Francie tvořily přes 28 % a země jádra EU měly celkem 72 % registrovaných lobbistů v EU, přičemž z jižní Evropy pocházelo 18,5 % všech registrovaných lobbistů. V tomto světle diskuse o reformě EU založené na zrušení práva veta při rozhodování a kontextuálně spojené s konfliktem na Ukrajině a případným rozšířením jen zvyšuje rizika skutečného a vnímaného demokratického deficitu v EU. V současné EU existuje výrazný problém nedostatečné (symbolické) reprezentace, který nelze chápat jako nedostatek zastoupení, ale také jako nedostatek či deficit v promítání vlivu a možnosti vyslovovat autentické politické požadavky (nejen ty, které jsou kopírovány z centra). Tento problém může být navíc ještě umocněn stále odlišnější realitou a vnímáním reality v bruselském politickém centru s jeho přístupem „jedna velikost sedí všem“ a nedostatečně zastoupenými národními periferiemi. Není třeba dodávat, jak je pocit, že je člověk slyšen a zastoupen, zásadní pro legitimitu jakékoli společenské organizace a instituce.
Diskuse o budoucím rozšíření by měla zahrnovat také nedávné zkušenosti periferií EU s jejich členstvím a budoucí očekávání občanů EU (bez ohledu na to, zda pocházejí z periferie nebo jádra) ohledně budoucnosti tohoto projektu. Současné periferie EU by měly být upřímné vůči Ukrajině, Moldavsku a Gruzii. Pokud se jejich členství uskuteční, bude to podle současného modelu znamenat, že Ukrajina a další země budou jen další periferií EU – pokud ne periferní vojenskou hranicí s bezpečnostními funkcemi, jak někteří představitelé EU neomaleně naznačují. To znamená perspektivu závislého hospodářského růstu nebo dokonce zaostávání v důsledku strukturálních vad a politických chyb. Koneckonců členství v EU není všelékem ani žádným deus ex machina, které by vyřešilo existující problémy jakékoli země. Být integrován jako periferie znamená poněkud velmi ambivalentní zkušenost. Pokud jde o socioekonomickou konvergenci, výsledky jsou smíšené, ale zdaleka neodpovídají slibům politiků a očekáváním voličů. A konečně, pokud bude rozšíření stále zakotveno v paradigmatu konkurence jako v minulosti, bude mít škodlivé dopady zejména na současné periferie – protože hlavní konkurence by se odehrávala především mezi nimi.
Pokud dojde k plánovanému geopolitickému rozšíření, perifernost jako problém fungování EU se stane ještě výraznější, což přinese nové vítěze a poražené, a tedy i nové problémy. Staré problémy naopak zůstávají nevyřešeny, jak ukazuje naše studie na mnoha příkladech. Neexistují žádné známky politických posunů, které by se periferností a závislostí v politikách EU dostatečně zabývaly. Místo toho krystalizují nové posuny a transformace, které by základní myšlenky EU převrátily naruby. V novém geopolitickém režimu se militarizovaná a sekuritizovaná EU pravděpodobně vzdaluje od EU minulosti, zatímco budoucnost je nejistá a upřímně řečeno znepokojivá. Nerovnost mezitím zůstane nedílnou součástí evropských záležitostí; existuje reálné nebezpečí nového spojenectví mezi restrukturalizovaným neoliberalismem a militarizací. V každém případě polarizace mezi periferií a jádrem EU nezmizí, pouze se posílí a v nejhorším případě EU paralyzuje. Mezitím se globální periferizace EU a Evropy v následujících desetiletích pravděpodobně jen urychlí. Jedno je jasné – rozporuplná tendence EU zaměňovat příčiny za následky a nahrazovat reformy a řešení problémů vnější expanzí zaměřenou na prodlužování stávajícího modelu bez zásadních reforem nemůže k prosperitě v náročných časech stačit.
Francouzská a vlámská (nizozemská) verze tohoto textu vyšla v březnovém vydání časopisu Lava.