Politolog Petr Drulák se v novém komentáři zabývá politickou situací ve Francii, a hlavně úskalím spolupráce francouzské levice.
Francouzský premiér François Bayrou minulý týden přečkal pokus o vyslovení nedůvěry, o nějž se pokusila Mélenchonova radikální levice. Z hlediska dalšího fungování francouzské vlády to znamená asi jen to, že Bayrou po měsíci ve funkci zatím nepřekonal rekord nejkratšího funkčního období. Tím se honosí jeho předchůdce, tříměsíční premiér Barnier; ale ani tato soutěž ještě není uzavřena. Podstatnější zprávou je, že na hlasování se rozpadla koalice liberální a lidové levice, Nová lidová fronta, která se prohlašovala za vítěze loňských voleb. Její krach ukazuje na širší problém levo-levé spolupráce, a to nejen ve Francii.
Připomeňme, že koalice vzniká loni v červnu před parlamentními volbami. Vede ji lidově levicové hnutí Nepodvolená Francie Jeana-Luca Mélenchona, které je euroskeptické, anti-atlantistické, antikapitalistické ale důsledně promigrační a progresivistické. Dalšími partnery jsou kdysi vládní socialisté, zelení, komunisté a pak různé skupinky z levicového okraje francouzské politiky. Mélenchonova strana by nejspíše obstála ve volbách i sama, pro všechny ostatní byla koalice zárukou přežití ve dvoukolovém většinovém hlasování. Koalici tmelí dva společní nepřátelé: liberální střed prezidenta Macrona a národně konzervativní Marine Le Penová.
Nepřátelství s Macronem je však relativní. Zejména socialisté, kteří mají liberálně levicový program, se ve většině otázek se svým bývalým spolustraníkem shodují. Ani zelení nepovažují Macrona za arcinepřítele. Po prvním kole se celá levice dokonce s macronisty spojí proti Le Penové; pod heslem společného boje za republiku a proti fašismu. V obvodech, kde ve druhém kole stojí jejich kandidáti proti lepenovcům, ten slabší z nich svého kandidáta stáhne. Tato dohoda lepenovce podstatně vzdálí od parlamentní většiny, k níž se podle řady průzkumů blížili, i tak se 116 křesly stávají nejsilnější stranou.
Ale nejsilnější koalicí se stává se 193 křesly Nová lidová fronta. Mélenchon od Macrona žádá, aby je pověřil sestavením vlády. Macron reaguje, že se socialisty (62 křesel) a zelenými (28 křesel) rád povládne, ale Mélenchonovy nepodvolené do vlády nepustí (71 křesel). Mluví tím z duše liberální části levicové koalice, která navenek sice Macrona kritizuje, ale sami si neumí představit, že by s Mélenchonem mohli vládnout.
Liberální levice využila tu radikální podobně jako Macron. Zatímco Macron dohodou s levicovou koalicí oslabil svoji hlavní rivalku Le Penovou, liberální levice se dohodou s Mélenchonem nechala vytáhnout do parlamentu. Nicméně už od zvolení dávali socialisté najevo, že nechtějí být s Mélenchonem příliš spojováni. V parlamentu sice společně s Mélenchonem hlasují proti Macronovi a odmítají podpořit cokoliv, co jde od Le Penové. Ale když se má koalice sama na něčem shodnout, dopadá to podivně. Například na premiérku nominuje Nová lidová fronta zcela neznámou úřednici pařížského magistrátu. Na skutečné politické osobnosti se nedokáže shodnout a nominaci činí jen proto, aby zcela neztratila tvář. Macron se jejich nominací ani nezabývá. Raději se zeptá Le Penové, zda by dala šanci vysloužilému republikánu Barnierovi. Šanci dostane, ale když Barnier neuspokojí její požadavky, pošle ho ke dnu.
O tři měsíce později se scénář opakuje s Bayrouem. I on dostane šanci, a protože si nechce lepenisty hned postavit proti sobě, nechává na ministerstvu vnitra pravicového protimigračního republikána Bruna Retailleau. Ale oproti svému neúspěšnému předchůdci o něco pokročí. Bayrou se dohodne se socialisty, že nepodpoří hlasování o nedůvěře vyvolané jejich mélenchonistickými partnery z Nové lidové fronty. Pokud by se mu podařilo natrvalo socialisty přitáhnout, přiblíží se parlamentní většině, kterou si pak může zajistit několika nezařazenými či přeběhlíky. Ať už Bayrou dopadne jakkoliv, levicová koalice skončila socialistickým podrazem při lednovém hlasování.
Jedná se o vzorec, který se v historii levice pravidelně opakuje. Liberální levice, obvykle zakotvená v privilegovaných kruzích vyšší střední třídy, nikdy negeneruje společenský potenciál postačující k tomu, aby mohla vládnout či dokonce existovat sama, vždy je odkázána na partnera. Nejpřirozenější partnerství navazuje s liberální pravicí, jak dnes vidíme po Evropě v podobě neoliberálně-progresivistických koalic podle střihu Macrona, Scholze či Fialy. O něco takového usilovali i slovenští progresivisté a neoliberálové před posledními volbami.
Pokud však liberální levice nalevo od sebe vidí výraznou levici lidovou, může se pokusit i o partnerství levo-levé, jako to zkusili ve francouzské Nové lidové frontě. Takové partnerství se sice jeví jako přirozené, ale ve skutečnosti je bytostně nerovné a často končí vytunelováním lidové levice. Jeho nerovnost vychází z nadřazenosti, s níž levice liberální přistupuje k té lidové. Jde o nadřazenost vzdělaných, mezinárodně zasíťovaných, politicky umírněných nositelů nejrůznějších měkkých dovedností nad neotesanými radikály zakořeněnými ve svých městech a regionech. Svoji vnímanou nadřazenost často neprojevují prvoplánovou arogancí a pohrdáním, nýbrž proklamovanou potřebou porozumět oněm lidovým vrstvám, aby je mohli lépe uchránit před osidly nezodpovědných populistů a aby jim dokázali srozumitelně vysvětlit, že jejich zájmy dokonale naplňuje právě liberální levice.
Vedeni tímto cílem jsou dokonce ochotni spolupracovat s oněmi populisty, aby je kultivovali. Když se pak na zádech lidové levice dostanou do funkcí, buď své méněcenné spojence odkopnou, jako francouzští socialisté Mélenchona, nebo je ideologicky ovládnou a tím i připraví o lidovou podporu, jak se stalo většině západních sociálně demokratických stran.
A lidová levice? Její voličský záběr bude vždy širší než u levice liberální, ale většinou se rovněž neobejde bez spojence. Je odsouzena k tomu, aby se nechala zneužívat liberály? Nikoliv nutně. Jiná cesta vede přes spojenectví s lidovou pravicí. Ta bude často sama hledat alternativu ke spojování s neoliberály, kteří ji zneužívají stejným způsobem jako progresivisté lidovou levici. Leccos by o pravo-pravých úskalích mohl říci Geert Wilders. Pravicový tribun lidu sice vyhrál nizozemské volby, ale aby mohl postavit vládu musel se spojit s centristickou pravicí, která do té doby vládla a na „populisty“ se dívá skrz prsty. Nejenže samotného Wilderse nepustili do vlády, ale vytrvale sabotují jeho reformu azylové politiky.
Spojenectví lidové levice s lidovou pravicí není nutno dlouze představovat slovenskému čtenáři. Pokud lidově levicová strana SMER nevládla sama, byla vždy v koalici právě s lidově pravicovými silami, jako je to mu i dnes. Svorně pak sklízeli a sklízejí pohrdání liberálů zleva i zprava. Ale nikoho by asi nenapadlo navrhovat spojenectví lidově levicového Fica s levicovým liberálem Šimečkou. V mnoha ohledech je levo-pravá národní koalice přirozenější útvar, než pokusy integrovat na ideologickém základě levici či pravici, jak se neúspěšně pokusili zleva Mélenchon s Novou lidovou frontou ve Francii či zprava Wilders v Nizozemsku.
Dodejme však, že levo-pravá národní koalice není ve Francii a v řadě dalších západoevropských států vůbec možná, neboť masová migrace rozbíjí jejich národy. Lidová levice si totiž jako svůj lid vybrala neevropské migranty a jejich potomky. Mélenchon je dnes tribunem pařížských předměstí nikoliv bílé pracující třídy, která dnes volí Le Penovou. Jejich spojenectví nepřipadá v úvahu, což je dobrá zpráva pro Macrona a další stoupence evropské centralizace, boje s globálním klimatem, války na Ukrajině, protiruských sankcí, migrace či genderového šílenství.
Ale všeho do času. I Francouzi už ztrácejí trpělivost s tím, jak liberální elita popírá jejich základní problémy. Národní koalice zleva i zprava sice není možná, ale parlamentní většina či prezidentský úřad pro Le Penovou je na dosah.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!