Petr Schnur píše o výsledcích voleb v Německu a o tom jakou roli hrály rozdíly mezi Západem a Východem země.
Obecně
Německé volby máme za námi a s nimi víc otazníků a spekulací než prognóz dalšího vývoje.
Pracujeme v kategorii pravděpodobností s perspektivou sledování dalšího vývoje, který bude zcela jistě záviset na výsledcích rozhovorů prezidentů Spojených států a Ruské federace nejen o Ukrajině. V okamžiku lze podotknout jedno: podobně jako po nástupu M. Gorbačova do nejvyšší funkce se začali znejistělí strážci reálně existujícího „socialismu“ starat o to, kterým směrem bude foukat vítr z Moskvy, stejně tak je tomu i v aktuálním případě dosavadní zástupné transatlantické agendy na evropském kontinentě. Militantní hlásné trouby mezi euro-vůdci se dočasně stáhli do pozadí, zatímco jejich „moderátní“ kolegové dozajista horečně přemýšlí o tom, jak se dostat do hry a nabídnout Trumpovi své služby.
Jako první reagoval politický „měňavec“ (anglicky z mytologie nativních Američanů: shapeshifter) z Elysejského paláce, pověstný tím, že během několika málo týdnů dokáže politickými kotrmelci „dnes“ popřít přesně to, co ještě „včera“ hlásal. Nejen ohledně Ruska a Ukrajiny; i jeho dřívější výroky na adresu NATO, k bombardování Libye (aby přitom pokračoval v úsilí destabilizovat Sýrii) a francouzského kolonialismu.
Politický recept na přežití v reálně existující Evropské unii za každého počasí obsahuje tyto nezbytné ingredience: inteligenci spojenou s mravním relativismem, notnou dávku cynismu, plavbu s proudem politické korektnosti a bezmeznou vůli po moci. Díky těmto vlastnostem spolu s průměrnou znalostí volební (parlamentní) matematiky, vědomí, jak využít systém reprezentativní demokracie k udržení panujícího statutu quo (viz poslední volby v Nizozemsku, Francii, nyní v Rakousku a – byť zatím s otazníkem – v Německu) a aplikací několika základních pravidel z nauky o psychologii mas lze vlastní agendu udržet při životě i přes menšinovou podporu občanů.
Podle dosavadní politické a jiné kariéry těmito vlastnostmi disponuje i budoucí spolkový kancléř Merz. S tím rozdílem, že jeho volební výsledek je přece jen poněkud vyšší než současné Macronovy preference.
Než se dostaneme k samotným německým volbám, dovolme si malou vsuvku.
Vazalská Evropa
Vzpoura proti nové americké vládě není akt emancipace EU s cílem etablovat mírovou, ekonomicky prosperující sociální Evropu s vyváženou zahraniční politikou. K tomu měla Evropská unie příležitost, ba povinnost během vlády jeho předchůdců. Nyní jsme svědky pravého opaku; panického aktu centralistického Bruselu a jeho místodržících v jednotlivých členských zemích, kteří se vlastním bezmezným oportunismem vůči dosavadním americkým vládám dostali do slepé uličky. Přebujelý byrokratický pletenec, který zájmy nadnárodního kapitálu pozdvihl nad zájmy Evropy, prostě není schopen provést pozitivní „reset“ vlastní politiky v zájmu světové stability a naivně hledá cestu prorazit z ní (dutou) hlavou.
Kdo se vzhledem k žalostnému stavu politické euro-elity a její provázanosti s bývalou agendou kolem Joe Bidena (a jeho pozadí) může divit, že president Trump nyní jedná s většinou evropských politiků jako s vazaly? Doposud se přece tak chovali: v zahraniční politice, v kauze ‚korona‘, a především v ukrajinské kauze, ve které dali přednost asistenci při prosazování strategických zájmů amerických „neoconů“ vůči Rusku před ekonomickou a politickou stabilitou Evropy.
Dá se předpokládat, že v duchu středověkého politického pořádku (kde a kdy se z Evropy vytratil duch osvícenství?) se tito „hlavní“ vazalové budou snažit odškodnit na vazalech druhé a třetí kategorie na konci transatlantického ocasu. A není těžké uhodnout, kdo se nachází na jeho chvostě: ideově, morálně, a především diplomaticky zcela vyprázdněná vláda ČR i s jejím hradním generálem.
Spolkové volby aneb Západ proti Východu
Podrobná čísla volebního výsledku jsou jistě v Česku známá, a tak můžeme přejít k důležitým bodům jejich analýzy a spekulacím, víc v tomto okamžiku nelze seriózně předvídat.
Co tedy zatím víme a co konkrétního z toho vyplývá – několik faktů s o něco víc otazníků. Nejprve ta fakta.
Volby v Západním a Východním Německu (velká písmena ve slovech ‚Západní‘ a ‚Východní‘ jsou záměrná, důvod vyplyne z následujícího textu) přinesly diametrálně odlišné výsledky. A nejde pouze o hrubou simplifikaci celé záležitosti podle hesla „pravicově extremistická AfD a ti ostatní“. Takto byl totiž postaven celý předvolební boj ve „vůdčích médiích“: demokracie (CDU/CSU, SPD, Zelení, FDP) versus kvazi-neonacismus (AfD). Tato manipulace dokázala ovlivnit s velkým předstihem západní Němce, přestože i zde většina dosavadní politiku „semaforu“ i předchozí vlády více či méně odmítají. Jak stojí ve Švejkovi: „protest, ale v mezích (euro)zákona“. Nicméně zde nešlo jen o jakousi soutěž mezi „opoziční“ CDU/CSU a AfD, ale minimálně o dvě další alternativní strany, které nepatřily k onomu zglajchšaltovanému bruselskému politickému „středu“.
Zdá se tedy, že opětovné hrubé zjednodušení ‚buď anebo‘, očividně povýšené na politické paradigma reálně existujících demokracií (ukrajinský Majdan nechá pozdravovat: ‚buď proruský nebo proevropský‘; buď demokracie nebo druhý 1933), posloužilo jako měřítko stavu politických kultur západu a východu země a jejich reakcí na zpravodajsky-informační monopol celoněmeckého mediálního prostředí. Na výběr byly buď kritický úsudek, schopnost diferencovat, nebo naopak internalizovat politickou sugesci, založenou na emocionálně laděných tvrzení.
Nicméně v našem kontextu nejde nyní o program AfD či o to, zda hlasy pro ni znamenají krok k nacismu a diktatuře či nikoliv. Tematizace tohoto problému, dozajista zajímavého, by očividně přesahovala rámec dnešní úvahy. V tomto okamžiku jde o něco jiného, o daleko hlubší pohled na kontext německých voleb.
Zůstat v kole nebo z kola ven?
Aktuální volby ukázaly, že 35 roků po „sjednocení“ se obě společnosti stále více od sebe vzdalují, a to nejen sociálně, ale i politicky. I toto by bylo téma na hlubší úvahu, nicméně dnes zůstaneme u volební tématiky. A zdaleka nejde jen o rozdílnou preferenci hlasů pro AfD. Jde o celkové vnímání fenoménu, který by se dal přirovnat k běhu křečka v jeho točícím se kolečku: kolo představuje aktuální politiku Evropské unie, křeček občany jednotlivých zemí. Zvířátko se může v kole třeba uštvat nebo naopak tempo zvolnit, když mu dojde dech a bolí nožičky, ale pokud nerealizuje, že ať běží, jak běží, k mrkvičce v koutku klece se nedostane, pokud z kola nevyskočí.
Zkráceně a vzhledem k omezené možnosti textu nutné zevšeobecnění – západní Němec se ptá: jak je možné, že na východě dostala AfD nejvíce hlasů? Kde hledat příčinu? V sociální frustrace? V dědictví totality NDR?
Východní Němec naopak nemůže pochopit, jak se někdo, kdo je konfrontován se stejnými problémy, zná jejich původce, může spokojit se změnou tempa uvnitř „kola“, dál šlapat v klícce a volit v podstatě ty samé strany, které přivedly zemi do stavu, ve kterém se nyní nachází. Jen v jiném pořadí.
Na čí straně je více logiky, nechť čtenář posoudí sám.
A zde se dostáváme k zásadní politické zkratce, která byla naznačen v úvodní části textu: nešlo jen o AfD versus…, šlo o to, že alternativou jak k etablovanému „euro-středu“ a zároveň i k AfD byly ještě minimálně dvě strany s kritickou pozicí vůči dosavadní politice: BSW Sahry Wagenknechtové a Die Linke. Rozdíly volby na západě a východě Německa lze porovnat zde a zde. Z nich je patrno, že ve Východním Německu chtělo zcela novou politiku 54,7 % voličů. A i když nešlo o sestavení vlády, byla by tato parlamentní většina schopná zablokovat ty nejšílenější nápady vlády.
Západní narativ, východní kritika
Závěrem několik stručných tezí k otázce dvou rozdílných společností: proč o nich hovořit?
Volby ukázaly přes více či méně společný kritický postoj k vnitro – i zahraničněpolitické realitě Spolkové republiky i Evropy fundamentální rozdíl ve schopnosti rozlišit, kdo nabízí změny kurzu a kdo jen minimální kosmetické úpravy. Neboť i „velký opozičník“ Friedrich Merz kromě několika siláckých výroků o migraci a Zelených nenabízí nic jiného než recyklovaný program CDU z dob studené války v zahraniční politice, miliardové výdaje na zbrojení namísto racionální diplomacie a neoliberální recepty na odbourávání zbytků sociálního státu na domácí půdě, včetně prohlubující se pauperizací obyvatel. A jak se jeví Merzova šance na tolik zdůrazňovanou stabilní vládu?
V tomto okamžiku spíše nevelké. Podle novely německého volebního zákona ztroskotání BSW a FDP (BSW plánuje podat žalobu na průběh sčítání hlasů u Ústavního soudu) otevřelo možnost staronové „velké koalice“ z CDU/CSU a SPD. Krátkodobě by se to mohlo podařit, poněvadž sociálnědemokratický ministr obrany Boris Pistorius se prezentuje jako „silný muž“, což se snažil před volbami zdůraznit kromě jiného pózováním ve vojenském mundůru na tanku – bizarní volební plakát, který vyvolal kritiku i uvnitř strany.
Jedno je jasné: SPD se po katastrofě v evropských i národních volbách musí obnovit, což je možné pouze a výhradně směrem doleva. Povolební analýzy ukázaly, že přes tři čtvrtě milionu sociálnědemokratických voličů „emigrovalo“ k AfD, protože jí přisoudilo větší kompetenci nejen v řešení problému s migrací, ale i v sociálních záležitostech než soudobé SPD. Nicméně podíváme-li se pozorně na čísla a témata voličského exodu, potom je jasné, že nejde o touhu po více kapitalismu, ale o sociální jistoty včetně vnitřní bezpečnosti. Pokud by se chtěla profilovat směrem doprava, zmizí z politického povrchu Německa. Je tedy otázkou, jak dlouho by takto probuzená sociální demokracie byla ochotna tolerovat jejich ministry nastavené na konfrontační neoliberální kurs CDU.
Vzhledem k tomu, že volební „vítěz“ je znám svou touhou po moci, bude zřejmě o budoucím zahraničněpolitickém kurz rozhodovat jeho poměr k Trumpovi a jeho administrativě. Jako člověk toužící po kancléřském křesle za každou cenu je náchylný k oportunismu. Zásadní otázka pro Německo: splní svůj slib, který dal před volbami Zelenskému a dodá mu Taurusy navigované z Německa? Jednalo by se o bezpříkladný akt eskalace vůči Rusku, kterému se přes obrovský tlak ze všech stran bránil kancléř Scholz, a který by dozajista nezůstal bez ruské odpovědi. Nebo se z toho vytočí s odvoláním na koaličního partnera (důležité: jakou roli bude hrát Pistorius), poněvadž si netroufne do konfliktu s Trumpem? To je jedna z kritických otázek příštích dnů a týdnů.
Již dnes je možné konstatovat jedno: díky západoněmeckým voličům po velkém křiku, že se starou vládou jedeme proti zdi, proti ní povalíme i nadále, dokonce možná s personálním obsazením z části vypůjčeným ze „semaforu“. Jen ještě rychleji, protože nyní má Německo vládu legitimovanou čerstvými volbami. Občan ze západní části bude zřejmě potřebovat další čtyři roky, aby z protestu proti CDU volebně opět pozvedl Zelené, zatímco východním Němcům zbydou oči pro pláč. Pokud nás ovšem do té doby Merzovy Taurusy nepošlou do ohnivé nirvány. V případě, že bychom se velkému třesku přece jen vyhnuli, mají staronoví „reprezentanti“ lidu díky západní části Německa mandát nadále budovat evropskou Orwellovu vesnici.
Závěrem lze zopakovat otázku: kdo má více rozumu – Wessi nebo Ossi?