Politolog Petr Drulák komentuje diplomatické výsledky, kterých dosáhl nebo nedosáhl nový americký prezident.
Prezidentův projev o stavu unie, který Trump pronesl v úterý, bývá příležitostí ke každoroční politické bilanci. Ale po šesti týdnech ve funkci? Pokud se však někdo ujme úřadu s takovou vervou, je i po tak krátkém období o čem mluvit.
Nepřekvapí, že o výraznějších posunech lze mluvit jen v případě menších států životně závislých na USA. Jak si povede s velmocemi, teprve uvidíme. Ale už nyní si může i menší evropská země vzít ponaučení, inspiraci či dokonce příležitost.
Jednoznačným úspěchem se Trump může pochlubit v Panamě. Latinskoamerickou zemičku brutálně přitlačil ke zdi, když pohrozil, že si USA vezmou zpátky Panamský průplav. Panama se sice hrdě přihlásila ke svrchovanosti a pak udělala vše, aby Američany uspokojila. Vystoupila z čínského projektu Nové hedvábné cesty a dva přístavy v průplavovém pásmu už nebude provozovat firma z Hongkongu, kterou Trump podezírá z podřízenosti Pekingu. Přebírá je investiční společnost BlackRock.
Obrana svrchovanosti netrvala dlouho ani Kolumbijcům. Nejprve se zpěčovali přijmout své občany vyhoštěné z USA. Ale stačilo zavést clo na kolumbijské exporty a víza kolumbijské oligarchii, aby vše bylo jinak. Se Salvadorem a Guatemalou se ministr zahraničí Rubio dohodl i bez nátlaku. Přijmou nejen vlastní občany ale kohokoliv jiného včetně nebezpečných zločinců. Salvador postavil rozsáhlé věznice a nabízí je za úplatu k využití.
Grónsko chystá referendum o nezávislosti na Dánsku, pak chce vyjednávat s USA o bližších vztazích; byť Trumpem navrhované přičlenění mezi ostrovany zatím většinu nemá. Kodaň raději mlčí.
K častějšímu mlčení nejspíše dospěje i Ukrajina. Potom, co její prezident v živém přenosu vzdoroval Trumpovým představám o mírové dohodě s Ruskem, už se nedostal k jednáním a přišel o veškerou americkou podporu. Po několika dnech dospěl k názoru, že je připraven „pod silným vedením prezidenta Trumpa pracovat na dosažení trvalého míru“. Pro menší země z toho plyne jednoduché poučení známé už od Thúkydida: silní dělají, co potřebují a malí strpí, co musí.
V jiné skupině jsou velmoci. Trump je nemůže jednoduše zastrašovat či zesměšňovat. A i když k nim může přistupovat z pozice silnějšího, je si vědom, že musí přesvědčovat a nabízet ústupky.
Slibně začal s Indií, když ve Washingtonu přátelsky přijal premiéra Módího. Sdílejí národně konzervativní pohled na svět a politiku národního zájmu. Indie může být klíčovým partnerem USA v multipolárním uspořádání, Američané mají zájem na oslabení strategických vztahů mezi Dillím a Moskvou i na udržování napětí mezi Indií a Čínou. Trump se s Módím prozatím dohodl na prohloubení vzájemného obchodu i vyšších dodávkách amerických zbraní.
Úspěšně se otevírají i vztahy s Ruskem. Sice není známo, o čem se Trump s Putinem bavili v dlouhém telefonickém rozhovoru, ale na jejich telefonát navazují reálná diplomatická jednání o Ukrajině a nejen o ní. Z Trumpových výroků lze soudit, že na obou stranách existuje reálná vůle ukončit válku na Ukrajině. Trump nejspíše vidí v Moskvě možného partnera s ekonomickým a strategickým potenciálem, který nechce přenechat Číně.
Neočekávaným plodem toho sblížení, může být i posun v americko-íránských vztazích, kde Moskva dnes nabízí zprostředkování. Navzdory rétorice neokonzervativních republikánů, některé si Trump vzal i do svého týmu, nemá americký prezident zájem na válce s Íránem, a i tuto zemi může vnímat jako obchodní příležitost.
Zde se Trump může střetnout se zájmy Izraele, který Írán považuje za nejvážnější hrozbu. Tyto zájmy musí brát mnohem vážněji, než by odpovídalo geopolitické váze, neboť izraelská lobby a sionističí křesťané dokáží zahýbat americkou domácí politikou jako nikdo jiný. Blízkovýchodní státeček je ve Washingtonu skutečnou velmocí.
Ale i na Blízkém východě chce Trump působit jako mírotvůrce. Premiéru Netanjahuovi vnutil příměří s Hamásem, o které nestál a které ho ohrožuje. Pak vyhlásil, že obyvatelé Gazy se přesunou do Egypta a Jordánska, aby na jejím pobřeží mohly vyrůst hotely.
Dnes to vypadá, že z Trumpových plánů nic nebude. Izraeli se podařilo rozbít příměří stupňováním požadavků, které překračovaly dohodu o příměří. USA to ocenily další vojenskou pomocí. Navíc minulý víkend při začátku Ramadánu obnovil totální blokádu Gazy. Trumpovy představy o budoucnosti Gazy odmítlo Jordánsko i Egypt, který tento týden přišel s alternativním plánem na rekonstrukci; s Hamásem nepočítá ale s udržením Palestinců v Gaze ano. Na rozdíl od Trumpa má podporu Ligy arabských států.
Naprosto nejasný zůstává vůbec nejdůležitější bilaterální vztah: americko-čínský. Trump pokračuje v etablované americké politici oslabování Číny coby hlavního systémového rivala; ukázal to na Panamě. Ale o tom, jak chce Číně čelit, nevíme zatím téměř nic; kromě slibovaného zvýšení cel, které však Trump vyměřuje všem.
Podstatně jasnější je vztah k Evropě. Trump jejími lídry opovrhuje a přiznejme si, že nikoliv bezdůvodně. S Bidenovou administrativou byli jedna ruka, i když tím pošlapávali vlastní zájmy. V něčem je však potřebuje. Chce po nich, aby nerozbíjeli mírovou dohodu s Ruskem a převzali financování Ukrajiny, neboť nestojí o to, aby se Ukrajina zhroutila a její podporovatelé doma i v zahraničí ho pak obviňovali z břídilství.
Také po Evropě chce, aby následovala americkou politiku k Číně. Pokud mu Evropa vyhoví, opět tím popře vlastní zájmy. V opačném případě bude Trump hrát na její rozdělení. To nebude až tak těžké. Navíc pro státy, které považují Brusel za rostoucí hrozbu, to může být vítaná příležitost k suverenistickému obratu.
Mimo to Trump ještě stihnul v proběhlém šestinedělí vystoupit z pařížské dohody o klimatu, Světové zdravotní organizace a Rady OSN pro lidská práva. Pochyby o jejich smysluplnosti jsou na místě. Vystoupení by měl zvažovat každý svéprávný stát.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!