Politolog Petr Drulák sleduje v aktuálním komentáři politický vývoj v Izraeli, ve kterém americkému prezidentovi připadla role užitečného idiota.
Izraelskému premiéru Benjaminu Netanjahuovi se podařilo rozbít příměří s Hamásem. Úterní izraelský útok na Gazu zabil přes čtyři sta Palestinců včetně osmdesáti dětí. Bombardování v následujících dnech počet obětí zdvojnásobilo. Izrael masakry zdůvodňuje tím, že Hamás nechce propustit šedesát izraelských rukojmí. Nicméně izraelská vláda soustavně porušuje dohodu o příměří, která měla rukojmí osvobodit a kterou Hamás respektoval. Izraelské bombardování je špatnou zprávou pro rukojmí i jejich blízké, návrat domů jim nepřiblíží.
Ale o ně jde Netanjahuovi až na posledním místě. Bojuje o své politické přežití, vzdoruje vlastnímu hlubokému státu a snaží se vyvolat válku s Íránem. V těchto bojích připadá americkému prezidentu Trumpovi role užitečného idiota. Uvidíme, zda se s tím smíří.
Příměří, které je dnes v troskách, vnutil Netanjahuovi počátkem ledna právě Donald Trump. Jako nastupující prezident se v inauguračním projevu chtěl pochlubit mírovým úspěchem na Blízkém východě. Několik týdnů mu to fungovalo, masakry v Gaze se zastavily, vězni a rukojmí se vraceli domů. Také však bylo jasné, že Netanjahu udělá vše, aby příměří rozbil. Izraelci od počátku podmínky příměří porušovali: zastavovali dodávky humanitární pomoci do Gazy a kladli stále nové požadavky.
Netanjahuova osobní motivace proti příměří je jasná. Rozbíjelo mu koalici, pro náboženské extremisty bylo nepřijatelné. Na protest odešel ministr bezpečnosti Ben Gvir, odchodem hrozil i ministr financí Becal’el Smotrič. Nechal se však v lednu ukonejšit tím, že druhá, březnová fáze plánu příměří nikdy nenastane, což se v posledních dnech naplnilo. Smotrič je spokojený a Ben Gvir zpátky ve vládě. Koalice má potřebnou většinu, která Netanjahua a jeho rodinu chrání před vyšetřováním vážné korupce. Bez úřadu premiéra se před ním otevírají jen dvě možnosti: vězení nebo exil; manželku už má na Floridě.
Premiér však ještě vede mnohem širší boj, který dělí izraelskou společnost. Jde o střet mezi Aškenázy, Izraelci východoevropského původu a Mizrahy, kteří přišli ze zemí severní Afriky a Blízkého východu. Izrael založili sekulárně orientovaní Aškenázové, kteří dlouhá desetiletí představovali elitu ovládající veřejný život. Nábožensky orientované Mizrahy považovali za chudé a kulturně dosti vzdálené příbuzné, kterými pohrdali. Dnes se Mizrahové politicky hlásí o slovo. Tyto dvě společenské síly, liberálně progresivističtí Aškenázové a nábožensky konzervativní Mizrahové, vedou boj o podobu Izraele, o to, zda bude sekulárním státem s evropskými kořeny nebo blízkovýchodní teokracií.
Ačkoliv Netanjahu pochází z aškenázské elity, strana Likud se pod jeho vedením proměnila na zástupce zájmů Mizrahů, dvojnásob to pak platí o náboženských extrémistech, kteří drží jeho koalici. Proto také za více než dvě desetiletí jeho politické dominance Izrael mění svoji identitu.
Aškenázové bijí na poplach. Nejenže premiér čelí masovým demonstracím volajícím po jeho demisi, ale po krku mu jde i část médií, justice a hluboký stát ovládaný aškenázskou elitou. Na poslední protivládní demonstraci vystoupil i bývalý šéf Mosadu, aby premiéra označil za hrozbu pro národ. Netanjahu také tento týden za potlesku Smotriče a Ben Gvira oznámil, že odvolává šéfa kontrarozvědky Šin Bet. Když generální prokurátorka varovala, že k tomu není oprávněn, ministr spravedlnosti jí opáčil, ať si přečte zákony.
Evropští konzervativci by se v tomto sporu neměli nechat svést ideologickými nálepkami. V řadě otázek nemusí sympatizovat s izraelskými liberály, ale to by je nemělo oslepit před náboženským fanatismem druhé strany. Její politický program se opírá o biblická proroctví, chystá obnovu jeruzalémského chrámu a počítá se zánikem světa. Nebezpečnou vnější silou, která tuto izraelskou tendenci z USA podporuje, jsou židovští plutokraté, jako Miriam Adelsonová, vedle Elona Muska nejvýznamnější sponzorka Trumpovy prezidentské kampaně, a křesťanští sionisté, jako ministr obrany Pete Hegseth či velvyslanec v Izraeli Michael Huckabee. Konzervativní stranu zde představují nebezpeční fundamentalisté s revolučním projektem, míru a dohodě mají blíže liberálové.
Oč se zde hraje, přesahuje Izrael a Palestince. Na izraelské porušení příměří a blokádu Gazy reagovali minulý týden jemenští Húsijové blokádou Rudého moře pro izraelské lodě. Na to se do hry vkládají Američané, když o víkendu letecky zaútočí na Húsije. Kolik húsijských velitelů zasáhli vedle třiceti mrtvých a stovky zraněných civilistů, můžeme jen hádat. Ale USA také posílají do oblasti několik letadlových lodí a hrozí Íránu, že ho učiní odpovědným za akce jeho húsijských spojenců.
Američané tím plní Netanjahuův nejdivočejší sen o zničení Íránu ve válce s USA. Asi ho neznepokojuje zničení dalších států v regionu, Írán pohrozil v případě útoku odvetou na ropná pole amerických spojenců v perském zálivu. Netanjahu nejspíše také věří, že Izrael by to celé nějak ustál, jeho podporovatelé z řad náboženských fanatiků naopak mohou s nadějemi vyhlížet apokalypsu.
Nic z toho není v zájmu USA. Velkým Trumpovým testem bude to, do jaké míry dokáže americkou politiku na Blízkém východě vysvobodit ze sevření židovských plutokratů a křesťanských sionistů, kteří jsou jeho kmotry a spolupracovníky. Slibným začátkem bylo prosazení příměří navzdory Netanjahuovi. Co následovalo, svědčí o opaku.
Trump stáhnul z postu zvláštního velvyslance pro rukojmí Adama Boehlera potom, co si Izrael stěžoval, že jednal o propuštění jednoho rukojmí s americkým občanstvím přímo s Hamásem. Boehler, ač přítel Izraele, si také dovolil veřejně říci, že USA mají své zájmy. Na rozbití příměří reagoval Trump podporou Izraele a hrozbou Íránu. Pokud by Trump nakonec dal přednost zájmu americkému před izraelskými fundamentalisty, šlo by o zásadní předěl v americké zahraniční politice a naději na skutečný mír na Blízkém východě. Nabízí se však otázka, zda takovou volbu vůbec má.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!