Společným jmenovatelem naší neschopnosti vidět pravdu o situaci na Zemi je biologicky podmíněné hledisko nadřazenosti člověka nad světem – antropocentrismus, píše filozof Josef Šmajs.
Antropocentrismus podle Wikipedie „…znamená sebestředný způsob myšlení, názor či postoj, podle něhož je člověk středem všeho, východiskem a měřítkem každého hodnocení, případně i cílem vesmíru“.
Z hlediska evoluční ontologie se omezím jen na dva aspekty této složité problematiky.
1. Dnes se již nelze smířit s názorem, že evoluce na Zemi směřovala k člověku, a tím i ke vzniku nynější kultury. Tato stará tailhardovská teze zní sice lidskému uchu libozvučně, ale nic ji vědecky ani filosoficky nepotvrzuje. Přirozená evoluce je totiž tvořivým, výrazně divergentním (rozbíhavým) procesem, k žádnému pomyslnému vrcholu nesměřuje, hledá, experimentuje a vytváří emergentní (onticky nové) struktury na úkor jiných struktur či látkové a energetické výživy čerpané z okolního živého či neživého prostředí.
Přirozená evoluce, jakkoli se zdá, že na Zemi mohla směřovat k člověku, má před sebou ještě několik miliard let další ontické tvořivosti, pochopitelně bez člověka. Nám podobné biologické druhy nežijí tak dlouho jako biosféra, žijí jen několik milionů let. Člověk, i když to může někoho urážet, je z hlediska celé přírody jen dočasnou, nepatrnou větvičkou na stromě pozemského života. Jako jiné druhy je jen výhonkem, který nutně po čase uschne. Tak totiž usýchají ostatní větve pomyslného stromu života. Kdyby život na Zemi mohl z nějakých důvodů znovu vzniknout, a téměř čtyři miliardy let se vyvíjet, určitě by jeho lidská větvička už znovu nevyrostla.
Z těchto předpokladů ale neplyne, že člověk je dnes pro Zemi málo významný. Z jeho vývojové linie vyrostla dnešní kultura (civilizace). To však neznamená, že kultura je biologickým pokračováním celé přirozené evoluce. Tímto způsobem nelze přirozenou evoluci neživých a živých systémů zúžit, redukovat ji na pokračování evoluce jednoho druhu.
Evoluce kultury je totiž umělá, odlišná od evoluce přirozené, je relativně samostatná. Kultura je jen dočasným procesem a výsledkem aktivity jednoho biologického druhu, lidské onticky tvořivé aktivity. Ta dnes, obrazně řečeno, peče z mouky už dříve vestavěné ve výsledcích přirozené evoluce. Umělá kulturní evoluce, tím že dosáhla planetárního rozměru, ohrožuje člověka i výsledky evoluce přirozené.
A právě proto musí být dnešní kultura předmětem lidské druhové odpovědnosti. Musí být nově pochopena a spojena s péčí o Zemi. Kulturou se člověk prosazuje jako druhý pozemský demiurg, jako malý opozičně tvořivý bůh. Pomalá přirozená evoluce z kultury nic pozitivního nezískává. Země kromě jiného ztrácí některé své vysoce sofistikované živé systémy (biologické druhy), čistotu, rovnováhu a vzácné neživé struktury. Ty vznikaly přirozenou evolucí a za dnešních podmínek už na Zemi nikdy nevzniknou.
2. Dnes je třeba rázně odmítnout názor, explicitně sice neformulovaný, ale ve veřejnosti spontánně rozšířený, že kultura je jakoby pokračováním přirozeného vývoje Země. Je třeba se vzdát myšlenky, že nynější kulturu musíme jen zdokonalovat, zlepšovat a rozvíjet, protože tak zajistíme její budoucnost.
To není pravda. Přestože evoluce nynější kultury byla kdysi zapálena člověkem, byla jím chybně nastavena. Už v období neolitu, tj. ještě před řeckou filozofií, byla nastavena nikoli biofilně, na respekt k životu, ale nekrofilně, predátorsky, nadřazeným postojem vzdělaných lidí k životu a přirozeným strukturám. Formovala ji nikoli jen pokora, ale z tehdejší neznalosti hlavně pocit duchovní nadvlády člověka nad přírodou.
Na počátku nebylo slovo. To sice sehrávalo a sehrává důležitou roli v šíření antropocentrismu, ale lidská nadřazenost nad veškerou skutečností má svůj hlavní zdroj už v biologické konstituci našeho biologického druhu. Svou úlohu tu sehrálo i náboženství a úvahy řeckých filozofů. Svou úlohu tu sehrály abstrakce řecké matematiky, geometrie a fyziky pevných těles. Řekové byli spontánními antropocentristy, nic nevěděli o biologickém původu člověka, o povaze Země a jejím místě ve vesmíru. Neznali lineární plynutí času, neznali evoluci. Aniž by to věděli, zakládali evropskou kulturu na falešných předpokladech. Vložili nepravdu do počátků duchovní kultury, v jejímž rozvoji euroamerická kultura i po dílčích korekcích dosud pokračuje. Biologická predispozice člověka, v níž je pokora spojena s potřebou předělávat a využívat svět, byla tak kulturou vychýlena na stranu nutkavé potřeby lidí svět měnit.
Skrytá tendence řecké filozofie, pomocí rozumových abstrakcí svět ovládat, dosahuje dnes v praktickém životě svého maxima. Vědy se spojily s kapitálem a globalizovaná kultura poškozováním přírody poprvé ohrožuje sebe samu. Nečeká nás proto nic menšího než biofilní obrat v přístupu kultury ke světu. Žádná evoluce, ani evoluce kultury se nedá řídit. Evoluce se řídí sama, optimalizuje se v rámci svého evolučního nastavení. A právě toto nastavení se musíme pokusit změnit.
Pokud nechceme vyhynout z vlastní viny, musíme včas prosadit radikální změnu v nastavení kultury. Musíme uznat nadřazenost přírody nad lidskými zájmy, protože podmínky pro život vytváří příroda, nikoli člověk a kultura. Musíme přijmout a prosadit Ústavu Země jako nejvyšší zákon respektující tvořivost, systémovou sílu a nadřazenost planety. Ve výchově, vzdělání, v umění, ve vědě i v politice musíme odmítnout krajní antropocentrismus.
Zdálo by se, že s antropocentrismem dostatečně bojuje nynější věda. Ale přírodní věda, zejména fyzika, se z antropocentrismu nikdy zcela nevymanila. V jejích technických aplikacích, např. v dnešní materiální kultuře a technice, dobře vidíme, že přezíravý postoj vůči Zemi stále převládá. S antropocentrismem se musí proto kriticky vypořádat především dnes přehlížená filozofie, z níž by měla vycházet planetární politika.
Rozpory a problémy mezi lidmi, právě tak jako rozpory mezi dílčími kulturami, byly od nepaměti zdrojem konfliktů, sporů a válek. V dnešní duchovní antropocentrické kultuře se tomuto problému částečně čelí tím, že se uznává hledisko plurality názorů. V médiích se šíří informace, které se nabízejí veřejnosti s tím, že každý si může vytvořit vlastní názor. Ale toto hledisko, pokud jde o evoluci člověka a kultury, je dnes jen líbivým východiskem z nouze.
Nežijeme v devatenáctém ani ve dvacátém století, kdy doznívalo řecké založení vědy jako techné, a kdy se teprve rodily důležité poznatky o životě, Zemi a člověku. Dnes už spolehlivě víme, že nynější technická kultura Zemi pustoší a že člověk není vrcholem a smyslem přirozené evoluce. Vědomě pokračovat v chybném antropocentrickém nastavení kultury je z hlediska vyššího principu mravního zločinem proti lidskosti. Nemáme právo odvolávat se na lidskou svobodu, protože tato antropocentrická svoboda nezahrnuje limity na straně širší a mocnější přírody.
Nemáme právo pokračovat v nevyhlášené válce se Zemí, když víme, že přirozené evoluci planety ubližujeme a že poškozená příroda dnes ohrožuje lidskou existenci.
Nynější civilizaci přežijeme, jen když přírodě ustoupíme, když zastavíme ničení planety nejen zbrojením a klasickými válkami, ale i expanzí zdánlivě mírové materiální kultury a techniky. Země nepatří člověku, ale všem spolu vzájemně souvisejícím živým bytostem. Prostý pohled z vesmíru na planetu každému vnímavému člověku ukazuje, že expanze měst a dalších viditelných prvků materiální kultury už nemůže pokračovat. Zemi a jejím živým systémům jsme odcizili příliš mnoho území, příliš mnoho oblastí jsme zamořili odpady a znečištěním. Přes to všechno, vzdáme-li se včas antropocentrismu alespoň v planetární politice, můžeme se Zemí jako s širším kulturou nepodmíněným systémem aktivně pozitivně spolupracovat.